6. 7.: Nočním autobusem jsme se dokrdocali do Cali akorát na osmou ranní. Rádi bychom šli spát, ale na Kolumbii už máme poměrně přesný plán (máme letenky zpět) a není času nazbyt. Snídáme empanády a umělé džusy z lahve (něco jako naše limonády Zonky) a pořizujeme nejlevnější (a nejdřív odjíždějící) spoj do Arménie. Zatímco po Bolívii, Peru a Ekvádoru se cestovalo levně, tady se už ceny cestování opět zvedají. Ale nijak závratně, vlastně se jen vyrovnávají těm českým. Do Arménie jedeme 180km za 22 000COP (185Kč) a 5hodin. Autobusy tu jezdí neskutečně pomalu. Ani Arménie ale není naší finální destinací a dále přesedáme na další, tentokrát už pouze hodinový (26km) autobus do městečka Salento.

Salento podle průvodce vypadá jako čokolády v bonboniéře. Po příjezdu je nám jasné, co měl autor na mysli. Krásně malované staré baráčky, různě zdobené a každý vypadá jako z nějaké barevné kolekce. Městečko je malinké a krom náměstí a jedné rušné ulice toho k prohlídce více není. Snad jen kříž na kopci nad městem, kde jsou k velké radosti Zuzky i houpačky! My jsme sem ale nepřijeli za městem samotným, nýbrž za blízkým údolím Valle de Cocora. Budeme vyrážet brzy ráno a dneska tedy žádné bary, ale co nejdřív spát.

7. 7.: Do Valle de Cocora jezdí džípy. Těžko říct proč, místa v nich je pomálu, jedou pomalu a do údolí vede krásná asfaltka. Snad jako místní charakteristická doprava, je fakt, že jsou to krásné stroje a bez nich by zážitek nebyl tak stylový. Doporučuje se jít na místo odjezdu trochu dříve, aby si člověk zajistil odvoz. Džípy jezdí jen každou hodinu a turistů je moc. Nakonec se ale daří a ačkoliv nesedíme uvnitř, ale povláváme venku na zábradlí, jedeme.

Údolí je nejvíce známé pro krásné sytě zelené svahy (tak zelenou zelenou jsme dlouho neviděli) a voskové palmy. Ty mohou dorůstat až 60m výšky a zde roste specifický druh. Dříve se používali na výrobu svíček a stavbu domů, dnes už převážně jen tak rostou. Procházíme asi 5km trek, na jehož konci je ještě jedna zajímavost, zahrada kolibříků. Uprostřed džungle se tu objevuje několik obydlí a za malý příspěvek 5000COP (40Kč) tu lze dostat kafe či čokoládu a popíjet při pozorování pijících ptáčku. Po stromech tu jsou rozvěšené nádobky se sladkou vodou, kam se průběžně snáží kolibřící a dlouhým jazykem se snaží pár kapek ulovit. Alespoň půl hodiny nadšeně pozorujeme.

Zpět se snažíme dostat ještě za světla, protože nás dnes čeká další pokračování cesty. Pojedeme zpět do Arménie a z ní asi 6 hodin autobusem do města Medellín (místní říkají Medežín). To bylo ještě do roku ?1990? centrem obchodu s kokainem a cizinci měli do města vstup zakázaný. Dnes už by mělo mít pověst o něco lepší a k turistům být přívětivé. Přijedeme v noci, v nejlepším čase pro ověření.

8. 7.: Přijíždíme po jedné ráno. Našli jsme relativně levný hostel v centru (45000COP, 375Kč), který by nás měl přijmout i v noci. V rámci bezpečnostních opatření se rozhodujeme pro cestu taxíkem, jednak je to daleko a pak taxík vychází jen o něco dráž než MHD (asi 6km za 75kč). Vše se zadařilo a prohlídka města bude pokračovat zase až za světla.

Medellín je město obrovské, má přes 2,5 milionu obyvatel a rozkládá se v údolí i po okolních kopcích. Přepravovat se jde sítí metra, autobusů i lanovek. Toho hned využíváme a protože nechceme ve městě trávit příliš mnoho času, užíváme si zrychlenou prohlídku z výšky lanovky. Procházíme alespoň centrum a ochutnáváme všechno nové ovoce ze stánků, kterých je v celé Kolumbii nepočítaně. Nabídka je o něco bohatší, než v Peru a Bolívii, ale na druhou stranu přichází ke slovu všudepřítomné plasty. Zatímco předtím si bylo možné nechat připravit džus z ovoce do skla, Kolumbie je výhradně plastová. Pokud si kupujeme ovoce samotné, máme vyloženě problém vysvětlit, že plastový sáček nechceme, i když je zdarma.

Večer ještě přejíždíme dál od civilizace, do vesnice Guatape u jezera Embalse Del Peňol (no jezera, rezervoáru pro vodní elektrárnu, nicméně velmi přesvědčivého). Tady si konečně trochu odpočineme od cestování a užijeme klídek menšího místa. Guatape je umístěno hned u břehu, kde si jde půjčit vše od šlapací kachny po vodní skůtr, a jde tedy o ideální místo pro relaxování. K jezeru se doporučuje jezdit mimo víkend pro odpočinek a na sobotu a neděli pro párty. Chtě nechtě, přijíždíme v pátek.

9. 7.: Sice jsme utekli mimo velkoměsto, ale rozhodně ne mimo ruch ulice. Spíme blízko náměstí a něco jako hlukové limity nebo noční klid se v Kolumbii moc nenosí. Naproti hostelu máme diskotéku, pod oknem zaparkované auto s dost citlivým alarmem a pro jistotu okolo nás vede populární trasa nočních motorkářů. Ráno ještě zjišťujeme, že v jezeře se kvůli řasám nedá koupat. Nenechte se zmýlit, venička je krásná, ale pro klid to prostě chce pryč i z ní. Nenecháváme se rozhodit a vstáváme na místní největší atrakci – obří kámen tyčící se nad jezerem. Je jediný v okolí a navíc tak velký, že na něj vede přes 700 schodů. Kupujeme předražené vstupné za 15 000COP (125Kč) a šplháme asi 200m do výšky. Společně s ostatními turisty tu užíváme výhledu, na kameni je veškeré zázemí a točí tu i místní specialitu Micheladu (5000COP, 40Kč). V podstatě pivo s limetkou a mangem, s okraji skleničky hojně ozdobenými solí. V tropických teplotách to docela funguje. Ke konci dne ještě jdeme na krátký výlet k vodopádům a já se nechávám kousnout psem. Ostatně konec pobytu v Jižní Americe se blíží a je pomalu na čase vyzkoušet pojištění a očkování proti vzteklině. Kousnutí bylo jen takové jemné, chování pojišťovny vstřícné, takže vše v pořádku.

10. 7.: Jelikož včera překazil výlet na vodopády blížící se večer a kousající pes, vyrážíme dnes znovu. Jdeme nezdokumentovanou cestou na doporučení majitele hostelu, ve kterém bydlíme. Ačkoliv je trochu problém cestu v džunglí najít, odměnou je jediné koupání v okolí (vyjma hotelů s bazény, na které nemáme) navíc v liduprázdné krajině. Tentokrát dokonce žádní psi, jen koně a krávy.

Navečer nás čeká poslední dlouhý autobusový přejezd. Nejdříve zpět do Medellínu za 13 000COP (110Kč) a poté spoj až na úplný sever Kolumbie do města Cartageňa za 125 000COP (1050Kč). Jestli někde v Kolumbii máme pocit bezpečí, je to právě v autobusech. První spoj jel 80km přes dvě hodiny, druhý spoj si s ním v rychlosti nezadal a 640km dlouhý úsek zvládl za 13 hodin. Alespoň je v autobusech pohodlí (ještě aby ne, za tu cenu), zvlášť dálkový autobus byl perfektní. Vždy nás potěší, když je na palubě fungující záchod, to totiž znamená večer na palubě s dobrým filmem a pivem (pokud od nákupu na nástupišti nezteplalo).

11. 7.: Vítá nás Cartagena! Vítá nás vedrem, neskutečným vedrem. Je tu 35 stupňů ve stínu a sluníčku se bojíme teploměr vystavovat. Teplo je doplněné velkou vzdušnou vlhkostí, takže má člověk neustálý pocit, jako by právě vylezl z vany. Ubytování máme zařízené předem, dle hodnocení je krásné, ale není zrovna v bezpečné čvrti. Za světla nicméně v pořádku a my tedy odvážně nasedáme do autobusu. Pověsti nelhaly ani o jednom, ani o druhém. Za velikou zdí se schovává místo se zahrádkou, hamakami a veškerým pohodlím. Před zdí je binec na ulici, popíjející skupiinky a u řeky za domem trochu i toho pravého slamu. Na druhou stranu, většina lidí je milá a usměvavá. Nebýt všude u recepce hostelu výstražné cedule (nechodit ven s telefonem/foťákem/batohem, vlastně ničím), cítili bychom se i celkem bezpečně. Je ale takové vedro, že krom odpoledního koupání na pláži jinou aktivitu stejně nezvládáme. Procházku po městě a výlety odkládáme na neurčito. Ono je totiž na bydlení ve slamu i něco dobrého, dostupnost levného (tedy na místní ceny, 2800COP, 0.75L) a kvalitně vychlazeného piva.

12. 7.: Trochu jsme si zvykli, že lepší (menší) teplota nebude a vyrážíme do města. Alespoň na náměstí …, k domům bývalé španělské inkvizice (a prakticky blízko postaveného vězení) a do přístavu. Rádi bychom vyrazili na okolní ostrovy a slavnou bílou pláž jižně pod Cartageňou. Ale po krátkém průzkumu zjišťujeme, že všechny levné cestovky s cenou mezi 40 000-50 000COP mají hrozné hodnocení a ty použitelné jsou zase dvakrát tak dražší. Nekupujeme nic a zítra si uděláme výlet vlastní. Zbytek dne, jak jinak, stavění hradů na pláži.

13. 7.: Dnešní plán, playa Blanca na vlastní pěst. Jde o pravou karibskou pláž s drinky se slunečníčky, smaženými ryby a kokosovou rýží. Ačkoliv z přístavu v centru na ni jezdí lodě za 20 000+COP, přiblížit se jde i pomocí MHD do vesnice Pasa Caballo za 2100COP a následně se nechat svézt až na pláž na motorce za 5000COP, případně o něco dražším taxi. Směrem na pláž jasně volíme MHD, zpět se uvidí. Pláž je krásná a plná turistů (i místních), to se bohužel podepisuje jak na cenách, tak na klidu a místu k odpočinku. Nakonec nacházíme podstatně lepší severní část, kam se kdo ví proč nikdo nehrne. My si tu dáváme pivo a užíváme pláž (skoro) sami pro sebe. Odpoledne se snaží lodě nabrat cestující zpět a mají místo, což vytváří místo pro smlouvání. Naloďujeme se za 10 000COP a jsme spokojeni. Spáleni (zvláště já, Zuzka je jen napolo uvařený rak), ale spokojeni. Večer ještě poctivě chladíme Aguilou (pivem) ze slamu a dny odpočinku nám pomalu končí.

14. 7.: Nastává den přesunu, dnes pokračujeme dále do Santa Marty, na poslední trek v Jižní Americe. Před odjezdem ještě jdeme do města na návštěvu hradu Castillo San Felipe de Barajas, postaveného roku 1536 a postupně rozšiřovaného a upravovaného až do roku 1763. Ten je údajně největší a nejpropracovanější španělskou stavbou v Kolumbii vůbec a je zapsán jako světové dědictví UNESCO. Hrad samotný je zajímavý propracovaným systémem chodeb a obraných valů, díky čemuž se ho nikdy nepodařilo dobít, ale také krásným výhled na celé město. Spoléhali jsme na krátkou návštěvu a brzké pokračování naší cesty, nicméně po zaplacení vstupného a vkročení do hradu se spustila bouřka, jakou jsme dlouho nezažili. Pod malým přístřeškem na vrcholku hradu jsme asi hodinu mokli a pozorovali blesky široko daleko, je fakt, že pro tuhle podívanou jsme si snad lepší místo vybrat nemohli. Nakonec jsme místo jedné hodiny strávili na hradě téměř tři, ale i tak se povedlo chytit odpolední minibus a vydat se na pětihodinovou cestu dál. V Santa Martě máme ubytování v centru, nijak obzvlášť pěkné, ale přímo na pobřeží a s velkým pivem za 3 000COP (0,7L; 25kč), přípravy na poslední trek mohou začít!

< Z jihu na sever Ekvádoru za pět dní