User Tools

Site Tools


denik:16_07_01

Z jihu na sever Ekvádoru za pět dní

1. 7.: Abychom nevpadli rovnou do rušných měst Ekvádoru, začínáme zlehka vesničkou blízko národního parku Podocarpus. Ten je rozdělen na část vysokohorskou s nadmořskou výškou 2000+ a část tropickou okolo 1000 m n.m.. Šplhání do kopců už máme dost, a tak je volba jasná: radši krvelačné mouchy, hady a pavouky. Abychom se dostali do výchozího bodu, jedeme nočním autobusem z Peru, přes hranice do města Loja. Dle slečny na autobuovém nádraží bychom měli dorazit v šest ráno, což zní příjemně pro přestup na další spoje. Jako novinku mají plošně všechny autobusy v Ekvádoru zavedené měření povolené rychlosti a státní dohled. Pro cestující je nejvýraznějším prvkem informační panel zobrazující aktuální rychlost. Nevíme, jak přesně měření funguje, ale přinejmenším my se díky tomu dozvídáme o trvalém překročení povolené rychlosti. Dorážíme v půl čtvrté, což je na devíti hodinové cestě docela slušné zrychlení.

Naštěstí do Zamory pokračují autobusy i v noci, takže po kafi a aromáticu (místní název pro čaj) opět nasedáme. Konečně vesnička dle našich představ. Zamoru lze vidět celou i z nejnižšího bodu, má levný a chutný market (tedy Zuzce kozí polívka tolik nejede) a pár hotelů. Všechno pro místní, jediné bílé tváře tu jsme my. Kromě blízkého parku je tu další pamětihodnost jen radnice a velké květinové hodiny na kopci (v noci parádně neonově září). Nám to ale nevadí, po noci beze spánku hlavně odpočíváme, užíváme tropické podnebí (na které účinkuje vychlazené pivo) a na trek vyrazíme až zítra ráno.

2. 7.: Park Podocarpus je od vesnice vzdálen asi 6km po prašné cestě, vstup je zdarma a strážci parku velmi přátelští. My chceme dnes pokračovat dál ,a tak si kvůli času do parku bereme taxi ($4), ale zpět jdeme pěšky. Treky samotné nejsou nijak dlouhé a projití celého parku je na několik hodin. Kdo by chtěl zůstat na déle, jde přespat v kempu nebo v cabaňos za pěkné $3. Hady sice nevidíme, ale džungle a zvířat je dost. Objevují se staří znamí nosálové, různé housenky a kobylky. Bohužel jsme dorazili na podzim a park zrovna nekvete, jiné období musí být krásné, květů je všude spousta a stromy jsou porostlé orchidejemi (a jinou květenou, co neznáme). S kapradím si tu připadáme jako v zemanově Cestě do pravěku.

Odpoledne se vracíme do Zamory a jedeme autobusem zpět přes Loju ($3) až do města Ambato ($20). Cesta nám hraje do karet, autobus je pohodlný a dle slečny u okénka má trvat 14 hodin, přičemž bychom měli dorazit v krásných deset ráno. Opravdu nevíme, kde je chyba, ale odhad příjezdů v Ekvádoru se prostě nedaří. Dorážíme ve čtyři hodiny ráno a tentokrát je zrychlení ještě neuvěřitelnější. Co dělat ve čtyři ráno? Dáváme si horkou čokoládu a kuře s rýží a avokádem, může se to zdát zvláštní snídaně, ale tady (přinejmenším v Ambatě na autobusáku) je to populární.

3. 7.: Autobusem v půl sedmé konečně vyrážíme do Baños, známé turistické destinace. Vesnička umístěná v tropických horách má v okolí spoustu treků, ale hlavně a především spoustu horkých pramenů (odtud Baños). Ty si necháváme na zítra a jako správní horalé se nejdříve jdeme zpotit šplhem 700 výškových metrů do prudkého svahu nad město. Je zde totiž další atrakce Casa del arbol, obří houpačka s výhledem na stále aktivní sopku. Dřív malý domek na stromě s jednou houpačkou se stal známý jak mezi turisty, tak mezi místními a na dřívější louce vyrostlo velkých houpaček hned několik a za vstup se pro jistotu platí $1. Jak už bývá zvykem, na zaručeném krásném výhledu je všude okolo mlha. Soptící horu si tedy jen domýšlíme, ale vyrazit si na houpačce do prázdného zamlženého prostoru má taky své kouzlo.

4. 7.: Zatímco včera jsme sportovali, dnes máme zasloužený odpočinek před cestou dál. Přímo ve vesničce jsou čtyři termální koupaliště. V každém z nich bazény různých teplot a voda plná minerálů, ale překvapivě (příjemně) bez zápachu. Máme tedy poklidné dopoledne a průběžně se vaříme v bazénu s vodou přes 40° a naopak chladíme pod studeným vodopádem tekoucím z hor. Kdybychom se nerozhodli odpoledne odjet do Quita, vydrželi bychom tu v pohodě celý den. Naše cesta ale pokračuje, tak nasedáme na (překvapivě) přímý autobus za slušné $4 a za necelé 4 hodiny se dostáváme do hlavního města Ekvádoru.

Snad nic dosud nemělo tak špatnou pověst jako právě Quito. Hodně známých zde okradli nebo přepadli a jsme zvědavi, co čeká nás. Město je protkané autobusovým metrem, tak ačkoliv hned po příjezdu se nás spousta taxikářů snaží přesvědčit o safe taxi trip za $10, daří se nám do centra dostat zeleným autobusem Trole (C4) za $0.5 a to rychle a bezpečně. Tentokrát nemáme předem zamluvený hostel, ale nacházíme trochu historické ubytování Hostal History přímo v centru. Přes postarší atmosféru a pouze občasný internet je pokoj za $15 vyloženě kauf. Procházíme se po centru města a protože jsou divadla zavřená a koncerty žádné, míříme po setmění na pokoj. Historické centrum udržuje policie relativně poklidné asi do desáté hodiny večer, pak už se prý vycházet stejně nemá.

5. 7.: Nedáváme zlodějům šanci a protože je Quito jen naší přestupní stanicí, po ranní prohlídce několika kostelů pokračujeme dále. Kostely jsou mimochodem krásné jak z venku, tak i zevnitř bohatou výzdobou, krásnými stropy a všudepřítomným zlatem. Je bohužel zakázáno fotit, tak jen malá ukázka. :-) Odpoledne opět odmítáme taxi a pokračujeme veřejnou dopravou. Quito leží v úzkém údolí a na mapě tvoří jakousi tlustou housenku. Přijeli jsme z jihu, ale tentokrát potřebujeme na sever k hranicím a tedy na přesně opačné autobusové nádraží. V průvodci je popsaná složitá cesta, ale v zásadě stačí pokračovat zelenými autobusy Trole na konečnou trolejbusu (nejlepší nasednout rovnou do trolejbusu, dál nemůže) a poté ze stejného nástupiště pokračovat zeleným Trolem (C5) až na severní nádraží.

V plánu máme dojet do hraničního města Tulcan a odtud oblíbeným stylem pěšky přes hranice do Kolumbie. Autobus jede pořád nějaký (standardně $6.5) a cestu dlouhou 240km zvládá za pouhých 5 hodin, co víc si přát. Z Tulcanu je to k hranicím ještě asi 8km. Běžně bychom to z tréninkových důvodů šli pěšky, ale protože chceme být na druhé straně ještě za světla a stmívá se za hodinu, vezeme se pohodlně taxíkem ($3.5). Lonely Planet tvrdí (všechna čest, většina informací sedí), že nás na hranicích čekají drsné kontroly batohů kvůli drogám, zbraním apod. My asi musíme jít někudy jinudy. Jak oficiální opuštění Ekvádoru, tak vstup do Kolumbie je v zásadě dobrovolný akt a z místa mezi kontrolou dokonce jezdí minibusy, do kterých prostě stačí nasednout a vybrat si stranu. Jsme poctiví, jdeme k okénku, necháváme si dát razítko do pasu a teprve poté se vracíme k minibusu. Není třeba zmiňovat, že pasy, natožpak krosny nám nikdo ani omylem nekontroloval.

Na Kolumbijské straně ještě s posledními paprsky slunce vyrážíme na krásnou katedrálu Las Lajas. Postavenou uprostřed údolí, částečně ve skále a částečně na mostě. Za večera osvětlená jako… no názor nemáme ucelený. Viz foto a video. Po hodině nevěřícného zírání jedeme zpět a tentokrát pokračujeme nočním autobusem na sever do města Cali, do hluboké Kolumbie!

Pozn měna v Ekvádoru: Narozdíl od Pesos nebo Soles, Ekvádor má Dolary. A to na chlup stejné, jako jsou ve Spojených Státech. Hodnota měny je stejná, bankovky i mince jsou stejné také. Tedy téměř, Ekvádor vydává své 50 a 5 centy. Jsou velké a ekvádorské.

< Z Cusca a párty Inti raymi do Ekvádoru | Kolumbie, karibské pláže a konečně vedro! >

denik/16_07_01.txt · Last modified: 2016/07/28 05:41 by transsib