denik:16_07_06 [Transsibiřská magistrála]

This page is read only. You can view the source, but not change it. Ask your administrator if you think this is wrong.
====== Kolumbie, karibské pláže a konečně vedro! ======

**6. 7.:** Nočním autobusem jsme se dokodrcali do Cali akorát na osmou ranní. Rádi bychom šli spát, ale na Kolumbii už máme poměrně přesný plán (máme letenky zpět) a není času nazbyt. Snídáme empanády a umělé džusy z lahve (něco jako naše limonády Zonky) a pořizujeme nejlevnější (a nejdřív odjíždějící) spoj do Arménie. Zatímco po Bolívii, Peru a Ekvádoru se cestovalo levně, tady se už ceny cestování opět zvedají. Ale nijak závratně, vlastně se jen vyrovnávají těm českým. Do Arménie jedeme 180km za 22 000COP (185Kč) a 5hodin. Autobusy tu jezdí neskutečně pomalu. Ani Arménie ale není naší finální destinací a dále přesedáme na další, tentokrát už pouze hodinový (26km) autobus do městečka Salento.

Salento podle průvodce vypadá jako koloniální bonboniéra. Po příjezdu je nám jasné, co měl autor na mysli. Krásně malované staré baráčky, různě zdobené a každý vypadá jako z nějaké barevné kolekce. Městečko je malinké a kromě náměstí a jedné rušné ulice toho k prohlídce více není. Snad jen kříž na kopci nad městem, kde jsou k velké radosti Zuzky i houpačky. My jsme sem ale nepřijeli za městem samotným, nýbrž za blízkým údolím Valle de Cocora. Budeme vyrážet brzy ráno a místo průzkumu místních barů jdeme radši spát.

{{gallery>:jam:denik:16_07_06}}

**7. 7.:** Do Valle de Cocora jezdí džípy. Těžko říct proč, místa v nich je pomálu, jedou pomalu a do údolí vede krásná asfaltka. Snad jsou prostě jen místní charakteristickou dopravou. Je fakt, že to jsou krásné stroje a bez nich by zážitek nebyl tak stylový. :-) Doporučuje se jít na místo odjezdu trochu dříve, aby si člověk zajistil odvoz. Džípy jezdí jen každou hodinu a turistů je moc. Není to ale úplně správná informace, při příjezdu džípu se okolo udělá chumel a ve výsledku je jedno, kdo kdy přišel. Nakonec se ale daří a ačkoliv nesedíme uvnitř, povláváme šťastně venku na stupátku.

{{gallery>:jam:denik:16_07_07b}}

Údolí je nejvíce známé pro své krásné sytě zelené svahy (tak zelenou zelenou jsme dlouho neviděli) a voskové palmy. Ty mohou dorůstat až 60m výšky a jsou specifické výskytem v tomto údolí. Dříve se používaly na výrobu svíček a stavbu domů, dnes už převážně jen tak rostou. Procházíme asi 5 km dlouhý trek, na jehož konci je ještě jedna zajímavost, zahrada kolibříků. Uprostřed džungle se tu objevuje několik obydlí a za malý příspěvek 5000COP (40Kč) tu lze dostat kafe či čokoládu a popíjet při pozorování podobně popíjejících ptáčku. Po stromech tu jsou rozvěšené nádobky se sladkou vodou, kde se ptáčci snaží dlouhým jazykem pár kapek ulovit. Alespoň půl hodiny je nadšeně pozorujeme.

{{gallery>:jam:denik:16_07_07a}}

Zpět se snažíme dostat ještě za světla, protože nás dnes čeká další pokračování cesty. Pojedeme zpět do Arménie a z ní asi 6 hodin autobusem do města Medellín (místní říkají Medežín). To bylo ještě do roku 1993 centrem obchodu s kokainem a pro cizince prakticky nebylo možné město navštívit (úřadoval zde slavný drogový mafián Pablo Escobar). Dnes už by mělo mít pověst o něco lepší a k turistům být více přívětivé. Přijedeme v noci, v nejlepším čase pro ověření.

**8. 7.:** Přijíždíme po jedné ráno. Našli jsme relativně levný hostel v centru (45 000COP, 375Kč), který by nás měl přijmout i v noci. V rámci bezpečnostních opatření se rozhodujeme pro cestu taxíkem, jednak je to daleko a pak taxík vychází jen o něco dráž než MHD (asi 6 km za 75kč). Vše se zadařilo a prohlídka města bude pokračovat zase až za světla.

Medellín je město obrovské, má přes 2,5 milionu obyvatel a rozkládá se v údolí i po okolních kopcích. Přepravovat se jde sítí metra, autobusů i lanovek. Toho hned využíváme a protože nechceme ve městě trávit příliš mnoho času, užíváme si zrychlenou prohlídku z výšky lanovky. Procházíme alespoň centrum a ochutnáváme všechno nové ovoce ze stánků, kterých je v celé Kolumbii nepočítaně. Nabídka je o něco bohatší, než v Peru a Bolívii, ale na druhou stranu přichází ke slovu všudepřítomné plasty. Zatímco předtím si bylo možné nechat připravit ovocný džus do skla, Kolumbie je výhradně plastová. Pokud si kupujeme ovoce samotné, máme velký problém vysvětlit, že plastový sáček nechceme, i když je zdarma.

{{gallery>:jam:denik:16_07_08}}

Večer ještě přejíždíme dál od civilizace, do vesnice Guatape u jezera Embalse Del Peñol (no jezera, rezervoáru pro vodní elektrárnu, nicméně velmi přesvědčivého). Tady si konečně trochu odpočineme od cestování a užijeme klídek menšího města. Guatape je umístěno hned u břehu, kde si jde půjčit vše od šlapací kachny po vodní skůtr, a jde tedy o ideální místo pro relaxování. K jezeru se doporučuje jezdit mimo víkend pro odpočinek a na sobotu a neděli pro párty. Chtě nechtě, přijíždíme v pátek.

**9. 7.:** Sice jsme utekli mimo velkoměsto, ale rozhodně ne mimo ruch ulice. Spíme blízko náměstí a něco jako hlukové limity nebo noční klid se v Kolumbii moc nenosí. Naproti hostelu máme diskotéku, pod oknem zaparkované auto s dost citlivým alarmem a pro jistotu okolo nás vede populární trasa nočních motorkářů. Ráno ještě zjišťujeme, že v jezeře se kvůli řasám nedá koupat. Nenechte se zmýlit, Guatape je krásné, ale pro klid to prostě chce pryč i odsud. Nenecháváme se rozhodit a vstáváme na místní největší atrakci – obří kámen tyčící se nad jezerem. Je jediný v okolí a navíc tak velký, že na něj vede přes 700 schodů. Kupujeme předražené vstupné za 15 000COP (125Kč) a šplháme asi 200m do výšky. Společně s ostatními turisty tu užíváme výhledu. Na kameni je veškeré zázemí a mají tu i místní specialitu Micheladu (5000COP, 40Kč). V podstatě pivo s limetkou a mangem, s okraji skleničky hojně ozdobenými solí. V tropických teplotách to docela funguje.

Ke konci dne ještě jdeme na krátký výlet k vodopádům. Ne zcela dobře značenou a vyšlapanou, ale zato doporučovanou cestou. Tu bohužel kromě turistů navštěvuje i několik psů místní provenience a já se na památku nechávám jedním z nich kousnout. Ostatně konec pobytu v Jižní Americe se blíží a je pomalu na čase vyzkoušet pojištění a očkování proti vzteklině. Kousnutí bylo jen jemné, chování pojišťovny vstřícné, takže vše v pořádku. Pokud jsem proočkován správně, Zuzku do konce pobytu nerafnu.

{{gallery>:jam:denik:16_07_09}}

**10. 7.:** Jelikož včera překazil výlet na vodopády blížící se večer a kousající pes, vyrážíme dnes znovu. Jdeme opět nezdokumentovanou cestou na doporučení majitele hostelu. Ačkoliv je problém cestu v džunglí najít, tentokrát se daří a odměnou je jediné koupání v okolí (vyjma hotelů s bazény, na které nemáme). To vše navíc v liduprázdné krajině (kdo by to tu hledal). Tentokrát dokonce žádní psi, jen koně a krávy a spousta hodných pavouků.

{{gallery>:jam:denik:16_07_10}}

Navečer nás čeká poslední dlouhý autobusový přejezd. Nejdříve zpět do Medellínu za 13 000COP (110Kč) a poté spoj až na úplný sever Kolumbie do města Cartagena de Indias za 125 000COP (1050Kč). Jestli někde v Kolumbii máme pocit bezpečí, je to právě v autobusech. První spoj jel 80km přes dvě hodiny, druhý spoj si s ním v rychlosti nezadal, a 640km dlouhý úsek zvládl za 13 hodin. Alespoň je v autobusech pohodlí (ještě aby ne, za tu cenu), zvlášť dálkový autobus byl perfektní. Vždy nás potěší, když je na palubě fungující záchod. To znamená hezký večer s filmem a pivem (pokud od nákupu na nástupišti nezteplalo).

{{gallery>:jam:denik:16_07_10p}}

**11. 7.:** Vítá nás Cartagena! Vítá nás vedrem, neskutečným vedrem. Je tu 35 stupňů ve stínu a sluníčku se bojíme teploměr vystavovat. Teplo je doplněné velkou vzdušnou vlhkostí, takže má člověk neustálý pocit, jako by právě vylezl z vany. Ubytování máme zařízené předem, dle hodnocení je krásné, ale není zrovna v bezpečné čtvrti. Za světla je nicméně v pořádku a my tedy odvážně nasedáme do autobusu. Pověsti nelhaly ani o jednom, ani o druhém. Za velikou zdí se schovává místo se zahrádkou, hamakami a veškerým pohodlím. Před zdí je binec na ulici, popíjející skupinky a u řeky za domem trochu i toho pravého slamu. Na druhou stranu, většina lidí je milá a usměvavá. Nebýt všude u recepce hostelu výstražné cedule (nechodit ven s telefonem/foťákem/batohem, vlastně ničím), cítili bychom se i bezpečně. Je ale takové vedro, že kromě odpoledního koupání na pláži jinou aktivitu stejně nezvládáme. Procházku po městě a výlety odkládáme na neurčito. Na bydlení ve slamu je totiž i něco pozitivního, dostupnost levného (tedy na místní ceny, 2800COP, 0.75L) a kvalitně vychlazeného piva. :-)

{{gallery>:jam:denik:16_07_11}}

**12. 7.:** Trochu jsme si zvykli, že lepší (menší) teplota nebude a vyrážíme do města. Alespoň na náměstí Simona Bolivara, k domům bývalé španělské inkvizice (a prakticky blízko postaveného vězení) a do přístavu. Rádi bychom vyrazili na okolní ostrovy a slavnou bílou pláž Playa Blanca jižně pod Cartagenou. Ale po krátkém průzkumu zjišťujeme, že všechny levné cestovky s cenou mezi 40 000-50 000COP mají neskutečně nízké hodnocení. Ty použitelné jsou zase dvakrát tak dražší. Nekupujeme nic a na zítra si chystáme výlet vlastní. Zbytek dne věnujeme, jak jinak, stavění hradů na pláži.

{{gallery>:jam:denik:16_07_12}}

**13. 7.:** Dnešní plán, Playa Blanca na vlastní pěst. Jde o pravou karibskou pláž s drinky se slunečníčky, smaženými ryby a kokosovou rýží. Ačkoliv z přístavu v centru na ni jezdí lodě za 20 000COP, přiblížit se jde i pomocí MHD do vesnice Pasa Caballo za 2100COP (18Kč) a následně se nechat svézt až na pláž na motorce za 5000COP (40Kč), případně o něco dražším autem. Směrem na pláž jasně volíme MHD, zpět se uvidí. Pláž je krásná a plná turistů (i místních). To se bohužel podepisuje jak na cenách, tak na klidu a místu k odpočinku. Nakonec nacházíme podstatně lepší severní část, kam se kdo ví proč nikdo nehrne. My si tu dáváme pivo a užíváme pláž (skoro) sami pro sebe. Odpoledne se snaží lodě nabrat cestující zpět a mají místo, což vytváří půdu pro smlouvání. Naloďujeme se za 10 000COP (85Kč) a jsme spokojeni. Spáleni (zvláště já, Zuzka je jen půl rak), ale spokojeni. Večer ještě poctivě chladíme Aguilou (pivem) ze slamu a dny odpočinku nám pomalu končí.

{{gallery>:jam:denik:16_07_13}}

**14. 7.:** Nastává den přesunu, dnes pokračujeme dále do Santa Marty, na poslední trek v Jižní Americe. Před odjezdem stíháme navštívit hrad Castillo San Felipe de Barajas, postavený roku 1536 a postupně rozšiřovaný a upravovaný až do roku 1763. Ten je údajně největší a nejpropracovanější španělskou stavbou v Kolumbii vůbec a je zapsán jako světové dědictví UNESCO. Hrad samotný je zajímavý propracovaným systémem chodeb a obranných valů, díky čemuž se ho nikdy nepodařilo dobýt, ale také krásným výhled na celé město. Spoléhali jsme na krátkou návštěvu a brzké pokračování naší cesty, nicméně po zaplacení vstupného a vkročení do hradu se spustila bouřka, jakou jsme dlouho nezažili. Pod malým přístřeškem na vrcholku hradu jsme asi hodinu mokli a pozorovali blesky široko daleko. Je fakt, že pro tuhle podívanou jsme si snad lepší místo vybrat nemohli. Nakonec jsme místo jedné hodiny strávili na hradě téměř tři, ale i tak se povedlo chytit odpolední minibus a vydat se na pětihodinovou cestu dál. V Santa Martě máme ubytování přímo na pobřeží, nijak zvlášť pěkné, ale poklidné a s přátelskou atmosférou. Přípravy na poslední trek mohou začít!

{{gallery>:jam:denik:16_07_14}}

[[denik:16_07_01|< Z jihu na sever Ekvádoru za pět dní]] | [[denik:16_07_15|Pochod džunglí v parku Tayrona, návrat na chladný jih >]]

{{fbc>}}
User Tools

Site Tools

Page Tools
