Za pískem a kaktusy do Atacamy

26-28. 4.: Z farmaření míříme zpět do civilizace, přes Osorno přibližně 1000 km na sever do Santiaga de Chile. Pořizujeme víno a lístek na noční autobus za skvělých 10.000 pesos (asi 400kč/osoba) a okolo osmé můžeme spokojeni vyrazit. V Santiagu máme zarezerované ubytování přes Airbnb za necelých 300 korun na noc, což je nabídka, která se neodmítá. Je fakt, že ubytování není zcela v centru a musí se i kousek autobusem, ale výhledy z balkónu jsou skvělé, takže si nestěžujeme. Po příjezdu se ukazuje, že majitelka bytu ovládá pouze španělštinu, ale základní věci chápeme. Třeba to, že má syna žijícího v Praze s českou ženou a dcerkou. Trochu si přestáváme být jisti, že nám vůbec nikdo nerozumí. V koupelně nacházíme „heřmánkový krém“, v kuchyni čaj označný cedulkou „ledový čaj z Břeclavi“ a pár dalších informací o bytě nám dokonce dochází v mateřštině, když je naše hostitelka nechá přes WhatsApp přeložit českými příbuznými. No cítíme se jako doma. S majitelkou pokračujeme ve velmi špatné španělštině a ačkoliv to nevíme jistě, můžeme snad i vařit v kuchyni a odpočívat a jíst, kdekoliv se nám zlíbí, vše bezva.

Vyrážíme do města, jako další velká města jižní Jižní Ameriky je i Santiago překvapivě plné stromů a zeleně. Ne, že by to bylo až tak krásné město, většinu výstavby tvoří modernější podoba panelákové zástavby, ale aleje, parky i mohutné hory v okolí tvoří moc příjemné prostředí. Ačkoliv město samotné leží na rovině, masivem hor je doslova obehnáno. Dva malé kopce jsou i uprostřed města. Jeden menší s kapličkou (po cestě nahoru je i cedule „vinárna“, tak kdo ví, možná mešní..) a vyhlídkou. Na druhém, podstatně vyšším, je kromě kostela i pódium, barevné kříže kam oko dohlédne a velká socha panny Marie (pravděpodobně). Rio to není, ale snaha jim nelze upřít. Nahoru dokonce jede lanová dráha a naše líné nohy to přijímají s povděkem. Nahoře posedáváme a popíjíme mote con huesillo, tradiční chilský nápoj z meruňkového kompotu, cukru a pšenice. Součástí cesty je i kratší křížová cesta a jako ostatním návštěvníkům, ani nám nemůže selfie s Kristem chybět.

Plné stromů je i hlavní náměstí Las Armas. Obklopené úřady v krásných budovách přímo vyzývá k posezení a odpočinku s vychlazeným pivem. Hned vedle náměstí nacházíme večerku s plechovkou piva s rozumným obsahem (0.7 litru) a příjemnou cenou (900 pesos, 33 korun). Prodavač moc dobře ví a pivo nám pro jistotu balí ještě do černého sáčku. Pití je v Chile na veřejnosti zakázáno a my tedy velmi nenápadně popíjíme pouze obsah černého sáčku, pracovně pojmenovaný džus. Jediné, co trochu narušuje rozjímání, jsou náboženští fanatici, kteří velmi procítěně předávájí příběhy o seňorovi chesusovi a to včetně sehrávání malých divadelních etud. Ne, že by příliš překáželi, ale jsou prostě slyšet po celém náměstí. Nakonec návštěvu ukončujeme, protože jsme se stali (dobře, jen já) obětí útoku mnohem většího kalibru – holuby bombardující široké okolí nemá nikdo rád.

Navštěvujeme i místní divadlo, žádnou klasiku (na tu beztak nemáme oblečení), ale experimentální prostor současné tvorby Teatro del Ponte – divadlo v mostě. Již nevyužívaný most byl přebudován na hezké komorní divadlo a nám nedá se nejít alespoň na jeden kus podívat. Z plakátu předem víme, že se bude jednat o něco z nemocničního prostředí. Po skončení představení nevíme o nic víc. Musíme se naučit španělsky! Celá scéna byla tvořená lékaři/pacienty stojícími uprostřed jeviště, průběžně mluvícími/zpívajícími a my nepochopili vůbec nic. No nelze očekávat úspěch hned na poprvé.

Procházíme taky několik výstav, kde už je to s porozuměním lepší – alespoň, co se týče povrchního pozorování, u moderního umění máme stále problémy. A mimochodem: pokud míříte do známého výstavního prostoru Centro Cultural Palacio la Moneda, o kterém se v průvodci předem dočtete, že se jedná o „underground art centre“, nejedná se o výstavu věnující se undergroundu. Chvilku nám trvalo, než jsme neexistující budovu našli v podzemí pod náměstím.

Pozn. placky! Na každém rohu ve městě lze narazit na malý stánek plný vystavených smažených placek sopapillas. V řadách jedna za druhou a po straně doplněny buď kečupem / hořčicí / majonézou, nebo lépe domácí omáčkou pikatní či z kyselých okurek. Cena za placku je 150 pesos (5 korun), takže nakupujeme ve velkém a tato zdravá krmě se stává jedním z našich hlavních zdrojů potravy.

29. 4.: Čím lepším strávit celý den, než cestováním? Když už jsme jednou vyrazili, tak ať si to trochu užijeme. Původně jsme měli ze Santiaga namířeno do argentiského města Salta, tedy nejprve přes hranice a pak na sever. Po krátkém prozkoumání cen ale plán měníme, na sever jedeme po chilské straně (dokonce ještě o trochu výš) a teprve odtamtud přes hranice přímo do Salta. Důvod je jasný, cena o polovinu menší. Pořizujeme tedy jízdenku do San Pendra de Atacama za 25.000 pesos (asi 900kč / osoba) a pokračujeme dalších 1600km na sever. Cesta trvá krásných 24 hodin a na počet shlédnutých filmů a bolest sedacích partií jsme už radši zapomněli.

Pozn. k cestování a lístkům: před koncem cesty není radno vyhazovat lístky, já je ztratil a poslední úsek z města Calama do San Pedra byly potřeba znova, taková drobná chybička vyjde na 6.000 pesos.

30. 4.: V devět ráno nás autobus vyhazuje v nehostinné části pouště, v San Pedro de Atacama na náhorní plošině asi 2500 metrů nad mořem (to zjišťujeme až při odjezdu). Nacházíme ubytování za již (bohužel) standardní cenu 20.000 pesos, ale zato s teplou vodou a sprchou. Vody je tu na poušť až překvapivě dost, přes den v největšim horku jí moc neteče, ale dopoledne i večer je to paráda. Městečkem protéká řeka napájená z tajícího sněhu blízkých vysokých hor, a tak se tu daří i několika chudým políčkům a neuvěřitelnému počtu hostelů, restaurací a cestovních kanceláří. Řeka je rozvedená malými kanály po celém městě a ačkoliv dle průvodce se místní voda pít nemá, domorodci nás úspěšně přesvědčují o opaku, je dobrá.

Odpoledne míříme na rozvaliny a archeologické naleziště Pukara de Quitor, opevnění z 10. století našeho letopočtu, které přežilo až do století 16., kdy podlehlo španělským kolonialistům (mimochodem na území San Pedra je osídlení datováno od 10.000 let před n.l.). Na místě zbyly převážně rozvaliny zdí a náznaky původních budov – kuchyně, stáje a ložnice. Vidíme i pár až podezřele zachovaných hliněných indiánských hlav, těm tedy přisuzujeme původ podstatně mladší. Ke vstupu dorážíme okolo šesté nebo sedmé. Vůbec si nejsme jisti časem, na většině zařízení zůstává šest večer, telefon ukazuje sedmou. Kanadší turisté říkají sedmou, zřízenec hlídající naleziště také sedmou a v tom případě, že tedy už zavírá. Google říká, že je šest. Aby se v tom čert vyznal. Každopádně prohlídku musíme odložit na zítra a jdeme se alespoň projít po okolí. Večer nacházíme jediný městský obchod s pivem, který má ale slušnou nabídku a lahváče Escuda s voltáží 5,5% a dobrou mírou 1,2l, odpočíváme a nabíráme energii na zítřek.

1. 4.: Když už jsme se tak trochu náhodou dostali do Atacamy, jdeme užít okolí. Autobus dál nám jede až zítra ráno a my máme celý den zde. Po pláních Atacamy je tu možno zakoupit spousta organizovaných zájezdů, ale cenou ani časovým rozvrhem nás zrovna nelákají. Raději si děláme zájezd vlastní. Dopoledne znovu zkoušíme (tentokrát již úspěšně) naleziště Pukara de Quitor a odpoledne půjčujeme kola a vyrážíme na vlastní pěst. Jedeme na příbližně 43 kilometrů dlouhý okruh přes údolí měsíce - Valle la Luna, které dost přesvědčivě měsíční krajinu připomíná. Je to jedno z nejsušších míst planety, směs písku, kamení, vysokých dun i hor. Část působí zasněženým dojmem, ale ve skutečnosti se jedná o velmi tvrdý povrch ze soli, na který se nedá ani sednout. Kus cesty mimo silnici nacházíme i opuštěnou budovu, postavenou z průhledných solných kamenů. Testujeme olíznutím, kuchyně nedostatkem soli netrpěla. Cestování není žádná sranda, na kole jedeme ve výšce okolo 3000 metrů nad mořem (ani o tom nevíme) a cesty jsou dost tvrdé a hrbolaté. Kvůli prostředí tu byl i testován prototyp Mars Roveru, asi aby si zvykl na tu řídkou atmosféru. Nicméně krásná cesta (krom pár mršin okolo). Vracíme se za tmy, ztahaní, ale spokojení.

2. 4.: Ověřili jsme správný čas (pravdu měl Google!) a běžíme na autobus v půl desáté ráno, Ten má sice půlhodinové zpoždění, ale aspoň nám neujel. Náš cíl je přejet hranice zpět do Argentiny do města Salta. Stoupání jde autobusu dost pomalu a my se bavíme na téma náhorní plošiny a nadmořské výšky. Já tvrdím, že jsme pár metrů nad mořem a že vysoko je až Bolivie. Zuzka si myslí opak, a tak vytahujeme GPS. Teprve teď zjišťujeme (dobře, jen já), že San Pedro je poměrně vysoko (2500 m n.m.) a že stoupáme ještě podstatně výš. Většinu cesty trávíme výš než 4000 m n.m. a asi dvě hodiny jedeme okolo 4800 m n.m.. No je to poznat, kde je Koka, když jí člověk potřebuje. Cesta se táhne přes hory, kaňony a okolo solných jezer. Na jednom vidíme poměrně rozsáhlou těžbu, kam se hrabe sůl mořská. Z trsů trávy se postupně stává čisté kamení a na druhé straně hranic se opět mění v kaktusový ráj. Ačkoliv jsem původně měl za to, že cesta nebude delší než 7 hodin, po 12 hodinách stále sedíme v autobuse. No, už by nám ty dlouhé přejezdy skoro chyběly.

Přijíždíme do města Salta a jdeme se připravit na další část výletu bez kontaktu z civilizací. Příští dva týdny budeme dobrovolničit v podhůří And, v místě bez signálu a bez elektřiny!

< Farmářem v Chile za 14 dní | Do divočiny a hor na severu Argentiny >