10. 4.: Do Osorna příjíždíme sice v neděli po osmé hodině, ale i tak se divíme. Kromě pár pouličních prodavačů u východu z autobusového nádraží a otevřeného supermarketu se ve městě muselo něco stát. Jdeme dle průvodce nejrušnější ulicí, vše je zavřené a nikdo nikde. Budovy mají zatučená okna (no dobrá, možná okenice) a rozhodně nic nenapovídá, že se blížíme centru města. Nakonec zjišťujeme že i hlavní náměstí je téměř celé zhasnuté a kromě barevné fontány, která několik lidí přece jen na místo přitáhla, je to i zde prázdné. Zařizujeme si tedy vlastní párty na pokoji (pivo ) a do víru velkoměsta zkusíme vyrazit zase ráno.

Proměna je obrovská. Nejen, že ulice jsou najednou plné lidí, ale otevřená je i spousta malých krámků a jídelen, kde lze sehnat od chilského fastfoodového kompleta (párek v rohlíku s avokádem a spoustou majonézy, případně jiné doplňky), hranolků či jednoduché polívky cazuela (jídlo zalité vývarem - kus masa a brambora) po celé vícechodové obědové menu. Relativně levné nabídky samozřejmě využíváme (kompleto 1200p/40kč, polívka 2200/75kč) a před druhou hodinou vyrážíme na autobus.

Místo odjezdu autobusu na farmu je v instruktážním emailu poměrně dobře popsané, mezi municipal marketem a obchodním domem Jumbo, přesně ve dvě hodiny. Dokonce se na odjezd ptáme předem a opravdu řidič ukazuje přibližně tím směrem. Jediný problém je, že ve dvě hodinuy zde žádný autobus není. Běžíme tedy okolo budovy na místo, kde jsme pár autobusů viděli a na křížovatce na červené stojí podezřele nápadný autobus s nápisem Santa Elvira, tedy s naší destinací. Rychle prosíme o nabrání, naskakujeme do zadních dveří a v poslední vteřině odjíždíme. Sice si nemáme kam sednout, krosny různě přidržujeme, stání na dvou nohách je vždy jen dočasný luxus, ale jsme na cestě! Řidič se rychlosti nebojí, předjíždíme pár osobáků i nákladních aut a za krásnou hodinu a půl dorážíme na konečnou. Tady nás u brány pozemků čeká postarší chlapík jménem Greg s podobně starým nákladním Chevroletem a dobrodružství na farmě může začít!

11-25. 4.: První prohlídku farmy pro nás zařizuje Isa, Kanaďanka, která již dávno měla odjet, uletělo ji letadlo, a svůj odjezd i nadále odkládá. Atmosférá tu zjevně bude stát za to,všichni se s námi vesele vítají a představují se (Zuzka si pár lidí pamatuje, já z 25 ani jednoho). Vidíme vodopád, pláž i místní pekárnu, kde na nás bude čekat každý druhý den čerstvá a křupavá dávka chleba. Bydlet budeme v hlavní budově v pokoji s dalšími třemi dobrovolníky. Vše je ze dřeva a do krajiny bezvadně zapadá, je fakt, že místy trochu táhne a ne všude je teplo (u naší postele táhne ze zdi odér ala myš :)), ale uprostřed v obrovském obýváku je dostatečně velký krb, ve kterém se denně zatápí a větrá do ostatních místností. Na postel si nacházíme v prádelně i dostatečně teplou péřovou deku, tak mrznout nebudeme (na myš to nepomáhá).

Na farmě se vše dělá hromadně, je zde jedna velká komunita, které velmi benevoletně vládne majitel Greg. Každé ráno (krom neděle, to je prý prostor pro kocovinu) se vstává okolo osmé ráno, sní se, co je k dispozici (převážně kaše, chleba, to co zrovna roste) a v devět po rozvičce a pár hrách dostáváme práci na dnešní den. Ta trvá jen pět hodin, po kterých jsme navíc vždy více než dobře odměněni obědem a celým odpolednem volna, a je tak trochu otázkou, jestli se tu Gregovi vůbec vyplatíme. Každý den má několik lidí službu na vaření, úklid a na pečení chleba. Část se stará i o obecnou administraci, a farma tak žije poklidným dobrovolnickým životem.

Pokud to jde, vaří se z plodin, co zrovna rostou na pozemku. Většinou tedy jablka, brambory, kukuřice a mrkev. V temných koncích kuchyně lze někdy najít i nějaké sušené ovoce (z léta), případně pár koupených věcí – luštěniny, těstoviny, rýže a kečup. Vaření je převážně (kromě pár dní po nákupu) různorodou kombinací stejných věcí smíchaných a osmažených tak, aby se zdánlivě jednalo o různá jídla. I na nás vlastně docela příjemná povinnost (není nutné pracovat) dvakrát padne a snažíme se kombinovat. Pomáhá nám i několik slepic, jejichž vajíčka dotváří bramboráčky i lívance (mléko jde překvapivě dobře vyrobit z jogurtu a vody) a při druhé příležitosti také celkem slušný bramborový salát (majonéza z vajíček a oleje funguje). .

Směsice lidí obývajících farmu je trochu jednotvárně západní, většinu tvoří mladší Američani, několik Kanaďanů, Francouzů a Němců, nepřijet i jeden Peruánec, tvoříme jedinou exotiku na místě my. Ale co je stejné v národnosti, se liší v zájmech: skoro každý den je nějaký workshop, meditací počínaje, tradiční „mascalou“ dle stylu starých jihoameričanů konče. Stačí prvních pár hodin na farmě a my se v rámci „forrest walku“ nacházíme v horizontální poloze pod neskutečnou hvězdnou oblohou, překonáváme obavy, vstáváme a bloudíme ve tmě po lese i sami v sobě. Skvělá je i zmíněná mascala, tradiční sauna Mapuche, původních obyvatel dnešní Chile. Sedíme nazí pod utěsněnou kupolí z dřeva, igelitu a dek okolo rozžhavených lávových kamenů a následně skáčeme do ledových vod vodopádu napájeného tajícím sněhem. Zaměření worshopů je různé, dostáváme i třeba hodinu tance Hula Hula a my sami pro ostatní připravujeme natáčení krátkých filmů:

Jo s brambory si tu člověk obzvláště užije.

Po 14 dní žijeme v tak trochu neuvěřitelné krajině. Hned u hlavní budovy obrovitánské jezero, v dáli krásný vodopád, naproti přes vodu zasněžená sopka. Ačkoliv zima přišla už i sem, denní koupání v jezeru se nevynechává – i v dešti a větru, kdy mohou vlny soupeřit s mořem. Je to tedy trochu i tím, že postrádáme teplou vodu; ta, která teče ve sprše, způsobuje bolesti hlavy a pocity závratě. Hezkou výjimku skýtá snad jen den pečení chleba, kdy se od ohně vždy ohřeje i pár litrů vody na rychlou vlažnou očistu – pro pár vyvolených, těch nejrychlejších. Ale člověk si zvykne, i poslední den, ještě hodinu před odjezdem do jezera skáčeme. Po prvotní panice je zážitek z průzračné vody a zasněžených hor v okolí báječný.

Práce je od všeho něco, náročnější skládání dřeva, příjemné kopání zahrady a sbírání jablek nebo odpočinková tvorba džemu. Alespoň v případě, že nejde o džem šípkový, při kterém jsou malé jehličky zabodány všude po těle a promnutí očí znamená potíže se zrakem na celé dopoledne. Hodně času je věnováno novým projektům a to dost často přímo z hlav dobrovolníků. Postupně se rozjvíjí permakulturní zahrada, pěstování ovoce a v pralese vzniká lesní vesnička, umožňujících život v divoké přírodě. Spí se tam v hamakách a nám je líto, že nás noční teploty vyhání do teplejší hlavní budovy (ačkoliv v pralese nikdy nesněží, až 700 let staré stromy a divoké, mokré, hnijící podloží se stará o teplotu).

Dobrovolničení na farmě vzniklo před třemi léty a každým rokem se úspěšně rozrůstá. Podle pokročilosti jednotlivých projektů je vše ještě na začátku a z farmy zatím není žádný výnos. Doufáme, že to se brzy změní (už teď je dost jablek na plánovaný cider) a vše bude moci pokračovat dál. Prostředí, atmosféra i lidé byli báječní a pokud se kdy podaří znovu podívat do Chile, Gregova farma bude stoprocentně jedním z hlavních cílů cesty.

< Z Patagonie na sever, do tepla! | Za pískem a kaktusy do Atacamy >