2. 5.: Po pohodlných 12 hodinách v autobuse přijíždíme do Salty. Ubytování máme zařízené předem. Na bookingu jsme našli hostel sice bez recenzí, ale za to definitivně nejlevnější (alespoň na Saltu, 350 pesos/pokoj) a hned vedle autobusáku. Hledáme jen chvilku a objevujeme zprvu moc pěkně vypadající hostel. Čelní stěna nově vymalovaná a za ní schovaný pohodový personál. Jejich klid nás vlastně až trochu překvapuje, dostáváme klíče od pokoje (hned u vchodu, téměř naproti recepci), ale tím to také končí. Recepční odchází a dál nevzrušeně pokračují v kouření na dvorku – což vlastně dělají i po následující 3 dny našeho pobytu, takže nic neobvyklého. Nelze jim upřít přátelské chování, kdykoliv se na něco zeptáme, ale projevovat aktivitu je zkrátka třeba: Je tu koupelna? Je tu kuchyně? Je tu wifi? Je něco k snídani? Můžeme vám zaplatit? Ona snídaně se mimochodem skládá z čaje a několika sušenek a miskou (někdy už použitou) s trochou marmelády. No prostě teprv začínají, ne vybavením, to už několik (desítek) let odsloužilo, ale přinejmenším majitel nový je.

3. 5.: O Saltě jsme mnoho hezkého slyšeli, a tak si na užívání krás města necháváme celé dva dny. Hned z rána vyrážíme do centra dění a máme velká očekávání. Salta je pěkné město, ale vlastně se od ostatních ani tolik neliší. Náměstí se sochou jezdce uprostřed, lehce zarostlé stromořadím palem obklopené majestátními koloniálními budovami. Krásných je několik kostelů a dvě rušné ulice, ale nejde o žádný unikát. Zkoušíme obejít místní muzea a galerie, ale poslední dobou jako by se proti nám spikly veškeré otevírací doby a ze tří institucí se nedostáváme ani do jedné. Neuspokojeni kulturou se tedy soustředíme na světské prožitky - jídlo a trochu procházek po okolí.

Okolo města jsou podobně jako okolo Santiaga hory (ačkoliv tu podstatně nižší) a na nejbližší kopec lze vylézt po křížové cestě. Nahoru vede i lanová dráha, kam zprvu sebevědomě vyrážíme, ale po zjištění, že jedna cesta by nás vyšla na 240 pesos (400 korun), stoupáme po dlouhých schodech a odpočítáváme ježíšova zastavení. Se zvyšující se nadmořskou výškou se sice zvyšuje i podoba Zuzky a trpícího Ježíše, ale na vrchol i tak úspěšně dorážíme. Je tu horní stanice lanové dráhy, výhled na město a – velký šumící potok. Potok by člověk očekával pod kopcem, nikoliv na vrcholu, ale v Saltě mají specialitu. Silná čerpadla uprostřed kopce proženou každou vteřinu stovky litrů vody, jen aby zajistily nekonečný koloběh nekonečně špinavé vody. Ta je neustálou cirkulací výrazně zelená a plná řas. Fontánu s čokoládou nebo vínem bychom pochopili, ale účel celkem ošklivého umělého potoku na vrcholku kopce nám jasný není.

Trochu udiveni (hlavně já) scházíme z kopce a protože potřebujeme veškeré denní události náležitě probrat, míříme do supermarketu pořídit pivo na večer. Naše udivení ale nekončí a další přichází vzápětí. Máme vše na večeři a už zbývá jen přes pokladnu odbavit dvě litrové lahve místního ležáku. Snažíme se, ale přísná prodavačka nás odmítá pustit. Proč? Prý nejdřív musíme donést dvě prázdné lahve, vrátit je a teprve poté nám může vydat nové plné. Kde ale máme prázdné lahve na směnu získat? No tady rozhodně ne.. Když se později ptáme na logiku tohoto pravidla, odpověď je, že „tak to prostě je - každý doma pár prázdných lahví má, žádný problém“. My naštěstí blízko nacházíme večerku, kde si piva kupujeme, abychom později tedy také pár prázdných lahví měli a mohli v supermarketu úspěšně směňovat. Snad žádnou nerozbijeme.

4. 5.: Čím méně kultury v Saltě nacházíme, tím více si užíváme výdobytků civilizace v oblasti gurmánské. Prakticky na každém rohu lze narazit na stánek s pochoclem (pop-corn) a na každém druhém na nejrůznější občerstvení. Humitas, dušená směs kukuřice a sýra (někdy masa), zabalená v kukuřičných listech, superpanchos (párky v rohlíku) a další fastfoodové potěšení; či na velkém marketu podávaná polévka z kozích vnitřností locro. Trochu srovnatelná s naší držkovkou, jen těch vnitřností je uvnitř podstatně více typů. Ačkoliv bychom chtěli, nedaří se nám ve stejném stylu pokračovat celý den, do našeho obžerství nečekaně zasahuje zavírací doba. Jestli se u něčeho poctivě dodržuje časový rozvrh, je to siesta. Okolo jedné/druhé odpoledne celé město utichá a vylidněné zůstává až do půl šesté. I my tedy dodržujeme odpolední klid a zkušeně vyplňujeme celé odpoledne spánkem.

5. 5.: Ze Salty máme namířeno do další dobrovolnické práce, tentokrát na farmě Aldea Luna na severu v horách. Jediný autobus jezdí 4x týdně, v 7 ráno z města San Salvador de Jujuy (zkrátka Chuchuj). Ubytováváme se v Jujuy a kromě procházky, vybírání peněz z bankomatu a pojídání dalšího velkého pochocla neděláme vůbec nic! Musíme vstávat před šestou a na takovou cestu je třeba náležitá příprava.

6. 5.: Není to příjemné, ale vstáváme. Vycházíme před hostel a chytáme první taxík. Na rozdíl od ostatních věcí nejsou nijak drahé a na autobusové nádraží za městem je to rozumná volba. Nacházíme neoznačené nástupiště a dokonce se zdá, že s námi řidič souhlasí, co se týče zastávky kam bychom rádi. Jinak mu nerozumíme vůbec nic. Každopádně po hodince pomalého šplhání do hor na nás řidič volá po druhé a vypadá to, že jsme na místě. Na zastávce (spíš u cesty) čeká západně vyhlížející děvče a je to jasné, jsme správně!

6-19. 5.: Po necelé hodince chůze do ostrého kopce po blátivé cestě přicházíme na palouček k dřevěné chatce s nápisem Aldea Luna, společenské místnosti též oficiálně nazývané „restaurace“ (pro případ hostů). Prvním naším úkolem je seznámit se s pravidly místního života, kterých je sice požehnaně, ale dodržují se dost volně. Součástí jsou i informace o elektřině a teplé vodě, tedy o neexistující elektřině a chybějící teplé vodě. Teplá voda je jenom ve středu a v sobotu, a to jen v případě, že si přineseme z lesa dostatek suchého dřeva na zátop. Les je hned za rohem, ale brzy poznáváme, že suché dřevo by člověk pohledal. Vše bohatě nahrazuje příroda okolo a abcence jakýchkoliv lidí – tedy kromě nás, my jediní to tu přírodě kazíme ;)

Prostředí je oproti minulé práci pěkně proměněnné, jsme výše, les není tak hustý a na místo ostružin rostou okolo kaktusy. Zvláštně působí kaktusy obrostlý kurník a výběh pro slepice, ale alespoň ozdobu nesežerou. Posádku doplňuje šestice psů, kteří slouží na směny po čtyřech. Ve více se perou a mají tedy přísně rozdělené části dne, kdy předstírají hlídání domu válením se na sluníčku nebo u kamen. Není moc co hlídat, jediné nebezpečí tvoří potulující se krávy, a těch se psi už z velké dálky bojí. Kromě oficiálních obyvatel farmy jsou pak nejviditelnější (a hlavně nejhlasitější) papoušci a všudypřítomní pavouci. Ti snad nejsou jedovatí, ale jsou (jako všechna zvěř tady) až nepříjemně velcí. Viz porovnání s rukou.

Primárně je Aldea Luna přírodní rezervace a hostel, určený pro klidný odpočinek v přírodě. Ve skutečnosti tu žádní hosté nejsou (za 14 dní přijeli jedni) a celé obyvatelstvo tvoří dobrovolníci buď na plný nebo částečný úvazek. My jsme ti druzí a kromě dopolední práce chodíme odpoledne k majitelce Elizabeth, na každodenní dvouhodinové lekce španělštiny. Zatím nemáme šanci ověřit si to v praxi, ale během dvou týdnů procházíme základy, učíme se časy a konečně trochu mluvíme a hlavně věcem tady rozumíme. Během dopoledne stavíme nové cabaňas (chaloupky), kopeme základy a cesty nebo zahradničíme. Rozhodně žádná velká námaha – aby ne, za částečné dobrovolničení přispíváme finančně na jídlo.

Atmosféra je trochu klidnější, žádné ranní rituály, cvičení, ani hry. Moc to nevadí, je nás tu méně a veškerý volný čas pohodlně vyplňujeme čtením nebo španělštinou. Složení je různorodější, ačkoliv pořád západní. Alespoň tu jsou lidé, co umí lépe španělsky než anglicky a máme (musíme) s kým procvičovat. Potkáváme skvělé lidi z Německa, Francie, Austrálie i Skotska. Skotska proto, že skotštinu dobrovolníka Blaira odmítáme přijmout jako variantu angličtiny: výslovnost „fašnšop“ (což na první dobrou dekódujeme jako „fashion shop“, ale kdeže!) znamená fish and chips, „beard“ je bird, „nai“ zastupuje no a další. Zvlášť po večerech je skvělá atmosféra, hraní her, vyprávění a trocha vína – sice tu není eletřina, ale v tomhle ohledu je místo zásobováno velmi dobře.

Velkou předností místní dobrovolnické práce jsou zahrady a s nimi spojené vaření. Pokud to jde, používají se bohaté zdroje zeleniny a (skoro bohužel) není dne, kdybychom neodcházeli z oběda či večeře přejedení sice zdravou, ale obrovskou porcí jídla. To se alespoň trochu dá vyrovnávat pochody po okolí. Les je spíše džunglí a majitelé Martin a Elizabeth strávili první rok pouze chozením okolo a vyznačováním tras – původně kravích stezek. Krávy tu jsou pány hor a my se nestačíme divit, jak vysoko se jim daří šplhat pro kousek trávy. Ale ani s tím chozením rozhodně nehubneme, přichází zima, tak to třeba ještě oceníme.

Po krásných a klidných 14 dnech, kdy jsme měli na chvilku pocit stálé postele, domova a (v případě suchého dřeva) tepla, vyrážíme na další putování. Konečně máme ve výzbroji alespoň základní fráze, více rozumíme a snad už nebudeme ve světě Jižní Ameriky za takové idioty a ignoranty místních zvyklostí. Ve čvrtek odpoledne vyrážíme autobusem (podle plánu ve čtyři, ve skutečnosti přijel o hodinu později) zpátky do Jujuy, do civilizace a odtamtud rovnou do pouští na severu do města Purmamarca. Tady se začíná dělat opět zima, na severu to prý ještě jde, nezbývá než doufat!

< Za pískem a kaktusy do Atacamy | Ilegální přechod hranic a solná pláň v Bolívii >