16. 6.: Přijíždíme do Cusca téměř za svítání. Sice máme před sebou celý den, ale na prohlídku čas nebude. Chystáme se vyrazit na Salkantay trek, na pětidenní pochod přes hory končící blízko Aguas Calientes, u výchozího místa pro výlety na Machu Picchu. V průvodci se dočtete, že trek lze podniknout jedině s průvodcem. Turistické společnosti se vám budou snažit tvrdit to samé. Pokud se ale nedáte a prozkoumáte informace na internetu, zjistíte, že celé pohoří je přístupné i jednotlivcům a dokonce do vesničky pod ním jezdí pravidelně mikrobusy. Sice budeme muset sbalit krosny a vybavit se jídlem na pět dní, ale za tu svobodu a úsporu peněz to stojí. Nejlevnější tour přijdou na $200 a ty nejdražší atakují hranici $1000 (opravdu tisíce dolarů). Neváháme, nakupujeme jídlo a za 70SOL (490Kč) si ještě půjčujeme teplé spacáky. Chystáme se spát u ledovcového jezera ve 4300 m n.m. a tam bychom se s naší originální výbavou nemuseli dočkat rána. Plně vybaveni (jídlo, spacáky, litr lihu a věrná plechovka od tuňáka) jdeme spát co nejdříve, společnosti běžně vyrážejí od 3-4 ráno, my si dáváme budík před šestou.

17. 6.: Trochu před sedmou dorážíme na ulici Arcopata, odkud na rohu odjíždí mikrobusy do vesničky jménem Mollepata. Z ní se často startuje, cesta nicméně vede ještě o něco výše do hor a když člověk najde auto, může se za poplatek nechat vyvézt až do stanového městečka Soraypampa. My se sice chystáme pouze níže, jenže ouha, autobusy už nejezdí. Opravuje se silnice a jezdí jen brzo ráno (do šesti) a nebo zas až od deseti dopoledne. Trochu zklamaní se vracíme do hostelu a bojíme se, že už nemáme šanci na trek vyrazit včas, téměř sedmihodinový náskok komerčních tour budeme stahovat jen těžko. Alespoň snídáme a dospáváme deficit. Vyrážíme znovu na desátou. Tentokrát už nasedáme a po nějaké půlhodince čekání (vždy se čeká na plné auto) vyrážíme do Mollepaty. Turistická cena je 20SOL, místní jedou za 15SOL. Stačí se chvilku hádat, proč bychom měli platit více a jedeme také za 15 (105Kč). V Mollepatě jsme okolo druhé odpoledne a máme štěstí, nahoru míří hned dvě auta. Nemusíme ani přesedat a společně se třemi brazilci se za dalších 15SOL dostáváme až nahoru, náskok bezpečně stahujeme a to za bezkonkurenční cenu. Někdy se nespěchat prostě vyplatí.

Odpoledne šplháme ještě o 400 metrů výš a ubytováváme se u laguny Humantay Ccocha. Do šesté hodiny se sice ještě v okolí prochází ostatní lidé z tour, ale později zůstáváme nahoře sami. Je to snad nejkrásnější místo, kde jsme kdy spali. Ve výšce 4300 m n.m. se leskne barevná laguna napájená sněhem z hor tyčících se vysoko nad ní. Odstíny jsou v celé škále zelené se mísí s odrazy hor na hladině. Voda je ledová, ale i tak nám to nedá a alespoň na chvilku plaveme. Aby toho nebylo málo, měsíc je téměř v úplňku a při čistém nebi si ani nepotřebujeme svítit. Ostatně některé z fotek (ty s hvězdami na obloze ) jsou focené bez problémů za tmy. V teplých spacácích pohodlně usínáme a i přes nadmořskou výšku se budíme až ráno.

18. 6.: Budí nás padající kameny. Po okolních svazích se procházejí krávy a ke spánku mnoho úcty nemají. Brzo ale mizí, a my tak zůstáváme u laguny až do desáté hodiny. Ostatně stejně čekáme, až nám rozmrzne plechovka k přípravě snídaně. Organizované výlety vyráží se svítáním a my jsme tak zas vděčni za naši svobodu. Na cestě navíc v podstatě nikoho nepotkáváme a první výletníky doháníme až okolo druhé. Dnes je v plánu přechod sedla u hory Salkantay, ta samotná je vysoká 6271 m n.m., nicméně sedlo je o něco níže v 4600 m n.m.. Pro nás to bohužel znamená sestoupat z 4300 do 3900 a znovu nahoru. Stoupání v takové výšce není zrovna pohodlné, ale už si zvykáme na zadýchávání. Po pětihodinovém výstupu porážíme nejvyšší bod výletu a po oslavě vínem a piscem (místní, ne nijak zvlášť dobrý alkohol) sbíháme do údolí k přenocování. Chodíme spát docela brzo, denní pochod unavuje a tma je brzy. Okolo páté stanujeme a po osmé už usínáme. S večerem doháníme zájezdy, ale do velkých tábořišť se nám nechce. Usínáme tedy kousek výše, v poli kamení. Máme krásné schované místo, jediný rovný plácek mezi obrovskou skalkou. Nevýhoda by se ale našla, místo má oblíbené i okolní skot, a my tak před stavbou stanu několik minut vyklízíme kravince, aby bylo kde stavět. Jak dokazuje fotka, i tak se spí pohodlně.

19. 6.: Z 4000 m n.m. sestupujme údolím co nejdále. Co ujdeme dneska, ušetříme si zítra při pochodu na incké naleziště na dohled Machu Picchu. Během dne se mění příroda i počasí. Jak sestupujeme níže, začíná nám vedro, zelená divočina a bohužel i nezbytný kousavý hmyz. Sice ne komáři, ale snad ještě horší (hlavně početnější) krvežíznivé mušky a přerostlá hovada. Ačkoliv jsme s nebezpečím počítali a vybavili se protihmyzím sprejem s výmluvným názvem Selva (džungle), hmyz se tak jednoduše nedá a rád se s námi kamarádí dál. Po asi 18km pochodu se poprvé usidlujeme v oficiálním kempu v 2500 m n.m., kde jsme ale naštěstí sami. Civilizace má jednu nespornou výhodu, zase tu prodávají pivo. A jednu nespornou nevýhodu, civilizaci samotnou. V okolí obydlí jsou psi, ty místní obzvláště hladoví. Večer nás oberou o tašku se všemi instantními polévkami, bramborovou kaší a musli tyčinkami. Zítřejší vaření bude chudší.

20. 6.: Pokračujeme údolím k vesnicím a dál pod největší stoupání na dnešní cestě. Dokupujeme včera ztracené zásoby a potkáváme brazilce Mauricia. S tím sháníme oběd od prodavačky v místním koloniálu (rybu s rýží za 8SOL, 56kč) a popíjíme jedno či dvě piva a dál pokračujeme společně. Stoupání je z 2000 do 2800 m n.m., kdy přelézáme horu, abychom se dostali k inckým památkám Llactapata na jejím hřebeni. Část památek je opravená, část zarostlá a nejde procházet. Každopádně je z místa krásný výhled do druhého údolí a nad ním položené Machu Picchu. Rovná plocha navíc vyloženě vyzývá ke stanování. To je zas trochu neoficiální, ale ta atmosféra odmítnout nelze. Sice tu chybí voda, ale pro tu jde udělat tajnou loupežnou výpravu do o 1 km níž položeného kempu placených tůr. Beztak nás mezi ostatními gringy nikdo nepozná. Vaříme na ohni a už se těšíme na ráno a další z krásných probuzení.

21. 6.: Ráno je všude neproniknutelná mlha. Nevidíme na pár metrů, natožpak na Machu Picchu ležící na protějším kopci. Nedá se nic dělat, alespoň si je představujeme. Scházíme z kopce k hydroelektrárně, kde také končí silnice a autobusová doprava. Kdo je líný jít pěšky, může až sem dojet autobusem za 40SOL a poté se k Aguas Calientes (základně pro Machu Picchu) svést vlakem nebo jít podél kolejí. Vlak je neskutečně drahý a my samozřejmě volíme dvouhodinovou pěší procházku okolo kolejí. Musíme do vesnice dojít v rozumnou dobu, abychom si stihli na zítra pořídit lístky na hlavní atrakci týdne. Lístky je možné předem koupit přes web za $62 (1520Kč) nebo až na místě za 124SOL (870Kč), je to sice pořád moc, ale už to jde zvládnout. Pořizujeme lístky a pivo a z vesnice co nejdříve mizíme, protože takhle turistické místo jsme dlouho neviděli. Většinu Aguas Calientes v podstatě tvoří hotely a restaurace, vše samozřejmě s odpovídající cenou populárního resortu. My spíme v kempu asi 2km před vesnicí přímo před vstupem na Machu Picchu, kde je překvapivě klid a ticho.

22. 6.: Okolo deváté vyrážíme šplhat. Machu Picchu je od údolí vzdálené asi hodinu a půl prudkých schodů a je schované v sedle mezi horou Cerro Machupicchu a Huchuypicchu. Ze zdola není skoro vidět a není se čemu divit, že tak dlouho odolávalo odhalení. O jeho existenci věděli jen lidé v okolních vesničkách a na veřejnost ho přivedl až roku 1911 americký profesor Hiram Bingham, který procházel údolím a jeho lokaci mu ukázal místní farmář. Machu Picchu samotné bylo postavené okolo roku 1450 jako sídlo inckého vládce Pachacuteca Inca Yupanqui. Na to, jak je rozsáhlé a propracované, bylo ale aktivně využívané jen sto let, kdy ho v roce 1572 zasáhla epidemie neštovic zavlečená španělskými nájezdníky. Ačkoliv ti se do města nikdy nedostali a nevyplenili ho, zapříčinili i tak jeho zkázu. Dnes je na místě převážně k vidění jen incká architektura a krásná kamenická práce. Většina menších nálezů byla i přes slib brzkého navrácení od roku 1911 na americké univerzitě Yale a postupně je vracena do muzeí v Cuscu od roku 2010. I přes spoustu turistů a značnou popularitu místa stojí atmosféra za to. Námaha a dlouhý pochod se bohatě vyplatil.

Info pro případ podobné cesty: Průvodce je nutný pouze na Inka trail, jiné cesty lze jít na vlastní pěst a je to větší pohoda. V případě Salkantaye se nemusí platit vůbec nic, jen hromadná doprava do Mollepaty (15SOL) a případně za příplatek i o něco výš až do konečné v Soraypampě. Pokud pojedete výš, rozhodně se první den nemusí vstávat na autobus v pět/šest ráno, desátá je i s rezervou v pohodě. Jídlo s sebou musí vystačit na tři dny, dál jde koupit něco v obchodě. Lístky na Machu Picchu se nemusí pořizovat předem, ale klidně až na místě a levněji.

< Přes pláže v Copacabaně po prašné cestě do Peru | Z Cusca a párty Inti raymi do Ekvádoru >