27. 5.: Ze čtyřdenního výletu na Salar a hory v okolí jsme docela unaveni a chystáme se odpočinout ve městě Uyuni. Alespoň do doby, než tam opravdu dorazíme. Okolí města je tvořeno menší skládkou a ve větru tu lehce poletují plastové obaly. Město samotné také moc krásy nepobralo a prašné ulice rámované polorozpadlými domky k odpočívání zrovna nevyzývají. Rozhodujeme se tedy pro další přejezd a to do města Potosí. To je umístěné přibližně 4000 m n.m., známé díky svým stříbrným dolům i (doslova) bohaté historii. Autobusy jezdí každou chvilku, v okolí nástupiště tradičně někdo vykřikuje a shání pasažéry do té či oné destinace, a tak během půl hodiny nasedáme a vyrážíme na cestu zpět do hor, tentokrát těch západních.

Pověsti nelhaly, Potosí je živé a hezké město. Ubytování máme přímo v centru za přijatelnou bolivijskou cenu 113 bolivijanů a kromě topení (tradičně) snad nechybí vůbec nic. Město je plné místního fastfoodu (haburgery, hranolky, smažené placky) s cenami okolo 5 bolivianů i obchodů s pivem (místní Potosina) za 15, takže trpět nebudeme.

28. 5.: Zatímco ostatní města byla o víkendu vylidněná, Potosí je pravým opakem. Je tu obrovský trh, který se rozkládá přes několik uzavřených ulic a nalézt zde lze v podstatě cokoliv. Od těstovin nejrůznějších tvarů, zeleniny i ovoce, po domácí potřeby a mobilní restaurace v různém stádiu vyspělosti. Obyčejné kotlíky s vroucím olejem na smažení, sendvičové stánky, velké hrnce s polévkou a připravené salteňos (argentinské empanády); nebo přímo posezení s několika hlavními jídly. Místní specialitou jsou ale hlavně sladkosti. Stánky plné šlehačkových dortů, buď v celku nebo na prodej za kus po 4 bolivianech (14 korun) a velmi často sladká pití různé barvy a hustoty zalitá větší či menší porcí podezřele tuhé šlehačky. Zkrátka a dobře, na nabrání energie a přidání tělesné izolace do bolívijské tuhé zimy ideální místo!

Zuzka večer dodržuje den odpočinku a já alespoň na chvilku mizím na Stříbrnou horu hned za městem. Od 16. století je děrována nesčetnými tunely na těžbu stříbra. Těžba probíhá i dnes a do dolů kromě horníků denně chodí hromada exkurzí. I my jsme o jedné přemýšleli, ale jde v zásadě o pozorování horníků pracujících v mizerných podmínkách za nevelký plat a to nás nakonec odradilo. Vyrážím tedy po povrchu. Celá hora je po hřebenu pokrytá světly a z města působí trochu jako obří vánoční stromeček. Podél těch se bohužel nahoru na horu dostat nedá, ale jde to vedle malou vinoucí se cestičkou přes chudinské čtvrti a staré rozpadlé těžební stroje a budovy. Atmosféra úžasná, trochu jako v Ostravě. Vytěžený materiál se vyváží hned na úbočí hory, která se tak do stran rozšiřuje a narůstá. Je to dobré místo na sezení a pod nezbytnou sochou Ježíše jde v klidu vypít pivo a užít si výhled na město.

29. 5.: Opouštíme Potosí a chystáme se přejet do ještě hezčího hlavního města Bolívie – Sucre. Po asi hodině hledání správného autobusového nádraží (je jich tu několik), konečně dorážíme do budovy tak moderní,že v okolí poměrně ční. V podstatě ihned kupujeme lístky na autobus a než stíháme dorazit na nástupiště, autobus odjíždí. Naštěstí nás ale posílají ven před nádraží. Autobus se potřebuje otočit a bude projíždět okolo ještě jednou, stačí mávnout a jedeme!

Sucre je přibližně stejně velké jako Potosí (250-300 tis. ob), ale je položené podstatně níže (pouze 2800 m n.m.), takže nás vítá teplo! Co si ale zachovává, je značně kopcovitý terén. Ostatně i ubytování máme na kopci nad městem. Krásný výhled, pohodlné vycházení, horší návraty. Scházíme do města a narážíme na sváteční průvod. Panenku Marii (pravděpodobně) vezou na autě a přesouvají do kostela; za ní pochodují uniformě oblečení žáci katolických škol a celému uskupení dodává rytmus dechová pochodová kapela. Jestli nám v Bolívii něco neladí, jsou to právě dechové pochodové kapely. Chvilku se snažíme rozeznávat zamýšlenou melodii, ale ne a ne se podařit.

30. 5.: Vyrážíme na důkladnější prohlídku! Město je pojmenováno podle prvního (vlastně druhého, první byl na pár měsíců Simón Bolívar, odtud Bolívie) prezidenta Antonia José de Sucre a oficiálně je hlavním městem Bolívie. Ve skutečnosti je označení trochu diskutabilní, protože vláda i prezident sídlí od konce 19. stol. v podstatně větším La Pazu a v Sucre zůstala pouze moc jurisdikční. A možná to není úplně špatně, město si zachovalo ráz menšího, ale bohatého města a vyhnulo se výraznějším architektonickým změnám. I díky tomu je dnes označeno jako národní dědictví UNESCA… a ulice jsou neuvěřitelně zaplněné advokátními kanceláři.

Po náročném dni je potřeba se důkladně osvěžit a my nacházíme dobře vyhlížející zamřížované okénko (ostatně cedule Liquers lecos vypovídá) a dostáváme mrazivě vychlazené pivo s překvapivým názvem Judas. Voltáž 7% a planoucí etiketa nás v pobožné zemi udivuje, nicméně pivo chutná výborně. Kombinujeme s pizzou od babičky (speciální stánek s malou troubou na malou pizzu, vyráběné sériově) a jdeme se usadit na hlavní náměstí. Odplata za požitkářský život však přichází vzápětí, jsme přepadeni! Poprvé na cestě, já si odnáším poškrábaný nos a ústa, Zuzka rameno. Silný vítr shodil kus vysoké palmy a člověk by nevěřil, jak to z té výšky bolí. No nemáme si komu postěžovat, tak se rozhodujeme (dobře, hlavně já) pro druhou pizzu a pivo radši dopíjíme dál od stromů.

31. 5.: Původně jsme chtěli projít město, navštívit muzea a pokračovat dále do La Pazu. Plán by byl prošel, nebýt jedné z tradičních záležitostí Bolívie. Všude se o nich píše, byli jsme před nimi varováni, ale takovou výdrž jsme nečekali. Blokády jsou tu! Dopravcům se nelíbí vládou uvalené daně a nespokojenost dávají najevo rozsáhlými blokádami po celém jihu země. Okolo 15 dopravních tahů je neprůjezdných a Sucre, stejně tak jako několik dalších měst, je izolováno od zbytku země. Zůstáváme tedy ve městě a navštěvujeme bazén (zavřený) a muzeum tkanin původních obyvatel (otevřené a krásné). Zaplatit si předem ubytování v La Pazu nebyl dobrý nápad.

1. 6.: Blokády pokračují. Zdražují se letenky. Zůstáváme tudíž nadále ve městě a navštěvujeme kopec s Ježíšem (jak jinak) a muzeum, kde byla podepsána první bolivijská ústava samotným Bolivarem (konečně otevřené, vyplatí se počkat).

2. 6.: Blokády pokračují. Včerejší jednání s vládou ztroskotalo a prý se bude blokování silnic posilovat. Těžko říct jak, nic nejezdí. Každopádně se objevily letenky v akci, a tak neváháme, dvě hodiny před odletem je kupujeme a balíme se! Na letiště se překvapivě daří dorazit včas a nás čeká let s Boliviana de Aviación. Ačkoliv La Paz je letadlem vzdálený přibližně jednu hodinu, přímý let nemáme, to bychom si to správně neužili. Nejdříve půl hodiny do města Cochabamba a odtamtud další půlhodinu do finální destinace.

Bezpečnostní kontroly nevypadají nijak závažně, a tak se rozhodujeme s sebou na palubu propašovat trochu portského (bolivijského) vína, to prý uklidňuje při vzletu a přistání. Jenže co čert nechtěl, zrovna batoh s inkriminovanou PET lahví se nelíbí kvůli elektronické čtečce. Musíme celý batoh vyndat a jsme odhaleni. Tekutiny se tu sice na palubu brát mohou, čistý líh by určitě prošel, ale jasně určující barva červeného vína se zakrýt nedá. Bezpečnost nám láhev zabavuje, že s alkoholem na palubu tedy ne. My se ale nevzdáváme, lámanou španělštinou vysvětlujeme, že Zuzka má docela strach z létání a taková trocha vína by ji dost uklidnila. Ochranka zjevně oceňuje naše pokusy, usměje se a je to dobré, hraje s námi. Že prý si máme nenápadně stoupnout vedle a počkat. Následuje dotaz, jestli máme vlastní skleničku. Když odpovíme, že bohužel nikoliv, posílá svého kolegu hledat kelímek. Po pár minutách se kolega vrací s čistým kelímkem a nenápadně nám za rentgenovým skenerem alespoň část vína přelévá. S díky oceňujeme přátelské chování bolivijské ochranky a jsme opět plně připraveni na vzlet!

Dva přelety sice znamenají dvojnásobnou porci občerstvení občerstvení (letušky během vzletu a přistání ani nestíhají), ale také dvojnásobnou porci poctivých horských turbulencí. Zvlášť poslední přistání ve 4200 metrech mezi zasněženými hřebeny je zážitek. Díky portskému jsou následky trochu zmírněné, ale i tak po Zuzce zůstávají na sedadle vypadané bílé vlasy. La Paz je tu!

< Ilegální přechod hranic a solná pláň v Bolívii | Z La Pazu po stezce Inků do tropů >