31. 3. - 1. 4.: Vyrážíme zpět do Argentiny. Jednak kvůli dalším parkům a pak také kvůli prostému faktu, že na sever už žádná další silnice v Chile nevede. Jediný způsob, jak pokračovat, by byl lodí. Neskutečně drahou lodí. Vyrážíme tudíž do města El Calafate, které je umístěné ve stejné oblasti jako park Torres del Paine, jen z argentinské strany. Na treky to tu není, jdeme za známou turistickou atrakcí – putujícím obřím ledovcem Perito Moreno. Ten se denně posouvá o 2 metry a jak postupně zajíždí do teplejšího údolí, hlasitě praská, rozpadá se a v podobě ker pokračuje dále do řeky. Na kopci hned naproti němu se táhne dlouhá vyhlídková plošina, odkud lze po zaplacení příslušné částky celý proces pozorovat. Vidět tak obrovskou masu ledu je zážitek, což si bohužel uvědomuje i místní správa parku a dopravci. Za dovezení + vstup do parku platíme za každého 460 + 260 pesos (asi 1200kč). Považujeme to za nehoráznost, ale jiný způsob není. No, když už tu jsme… ale nelitujeme. Ledovec je prostě opravdu velký a takhle blízko se člověk k žádnému hned tak nedostane. Jediné, co nás trochu mrzí, je nízká teplota - v létě se prý láme více ledu a vizuální i zvukové efekty jsou poněkud výraznější. Teď je tu dle pocitu okolo nuly a nutkání ledovce se hýbat je o poznání menší, ostatně stejně jako naše.

2. 4.: Abychom ušetřili a trochu vyrovnali značně nevyrovnaný rozpočet, snažíme se obětovat pohodlí a při přesunu z místa na místo využívat stopování. Naše další zastávka je El Chalten, který je asi 200km vzdálený a zdá se být dosažitelný. Vyrážíme na výpadovku z města (jedinou prašnou silnici vedoucí pryč) a zkoušíme. Bohužel během asi dvou a půl hodiny zjišťujeme, že z města vyjíždí leda tak taxi na nedaleké letiště, případně turistické autobusy, ale klasickou dopravu aby člověk pohledal. Napočítáme celkem 10 možných aut, co by nás mohlo svézt, ale nesvezlo. Jede další autobus a je rozhodnuto, jdeme pro lahváče a trochu srabácky usínáme v pohodlných sedačkách spolehlivého autobusového přepravce.

3-4. 4.: V El Chalténu se nám povedlo najít perfektní ubytování v dormech s dosud snad nejnižší cenou – 130 pesos na osobu (asi 210kč), neváháme a zůstáváme. Celá vesnice je velká asi 20 minut chůze na délku a necelých 10 minut na šířku. Takové roztomilé městečko uprostřed hor, bez mobilního signálu, bez obchodů a bez lidí. Celé obyvatelstvo v podstatě tvoří obsluha spousty hostelů a barů. Obrovská výhoda je umítstění, samotná vesnice leží na území národního parku a vylézt do divočiny je záležitostí pár minut. Místní hvězdou je hora Fitz Roy, údajně jeden z nejtěžších vrcholů světa (pro horolezce, ne pro nás), a tak se vydáváme na výpravu alespoň k úpatí. Tentokrát trekujeme bez přespávání ve stanu. O našem dobrém rozhodnutí nás ujíštuje i trvale zmrzlá půda, pokrytá v horách jinovatkou. Náš hostel sice ještě topit nezačal, oceňujeme ale bezvětří a měkké matrace. Fotky z prvního dne jsou z okolí laguny Torres, druhý den pak z výpravy k laguně Capri. Odevšad se díváme právě na Fitz Roy (je velký).

Čím dál více si všímáme jedné zvláštnosti. To, že španělským nápisům ne vždy porozumíme je jasné. Ale zde se k anglicko-španělské přidává ještě jedna – naprosto všechno je zde (vlastně ve většíně Patagonie) vyvedeno také v hebrejštině. Není nám vůbec jasné proč, takže se nakonec ptáme izraelců, které zde potkáváme. Vysvětlují, že v Izraeli je povinná vojenská služba, jakási nucená přestávka v dosavadní životní aktivitě a po ní a před návratem do práce či ke studiu spousta mladých vyráží na delší cesty. Ve většině míst si proto připadáme jako uprostřed Tel Avivu.

5. 4.: Míříme do tepla! Míříme na sever! Hrozně fouká! Rádi bychom se dostali o 1000 km výš, z provincie Chubut do provincie Rio Negro a města San Carlos de Bariloche. Stopařů je tu tentokrát ještě více než projíždějících aut a po dvou a půl hodinách končíme. Sílící vítr nás nepříjemně bombarduje kamínky (zvedá celé oblaky prachu, písek máme všude), a pak také z téhle odříznuté vesnice, vzdálené 200 km od nejbližšího města, nic nejezdí. Pořizujeme si proto lístky na noční autobus do alespoň trochu rušnější části Argentiny (do 500 km vzdáleného Perito Moreno) a zkusíme to odsud. V autobuse potkáváme další tři stopaře z rána, autobus je holt v určitých částech Argentiny nevyhnutelně populárnější.

6. 4.: Jestli se víc na sever otepluje nelze s jistotou říct, přinejmenším v Peritu Morenu je pěkná kosa. Mnoho tu toho není, jen dvě hlavní třídy a domky okolo… a zas a pouze prázdné silnice. Ačkoliv se snažíme stopovat na hlavní silnici RUTA 40 táhnoucí se od jihu Argentiny až na samý sever k hranicím s Bolívií, svezení aby člověk pohledal. Zima nás prolézá a tudíž hurá zpět do autobusu. Nejlepší spojení vychází dost převkapivě: ze západu Argentiny přejíždíme na úplný východ do Caleta Olivia a z toho jinou společností zpět na severo-západ do El Bolsonu. Cesta je více než dvojnásobná oproti přímému spojení na sever a je včetně večeře a snídaně (no snídaně.. kafe a sušenka ). Cena nicméně téměr stejná jako v případě polovičního přímého spoje. Takový je rozdíl mezi spoji vytíženými turisty a klasikou.

7-9. 4.: Kotvíme na dva dny v El Bolsonu, kde si konečně od začátku cesty necháváme vyprat! Ne, že bychom se o průběžnou očistu nesnažili už v přechozích týdnech, ale rozdíl ve výsledku je diametrálně odlišný. Lonely Planet o městečku říká, že se jedná o centrum hippies a jedno z „must see“ argentinské provincie Rio Negro. Je položené v údolí s krásnými ostře řezanými vrcholky hor okolo, ale ta hippies atmosféra se již kamsi vytratila. Nedaleko je národní park Lago Puelo a na výlety lze chodit i do hor přímo v okolí města. Velkou výhodou příjezdu po konci sezony je všechno prakticky prázdné. Hostely jsou o polovinu levnější, parky ani atrakce již nevybírají vstupy a navíc se dá dobře cestovat mhd, které i několik km od centra jezdí za slušných 12 pesos (20 korun).

Konečně příznivější podnebí. Čas od času se ukáže palma, sbíráme vlašské ořechy a ostružiny a okolo cest dokonce vidíme chmelnice! Pivo a menší pivovary jsou zde populární a v sobotu se na trhu nachází i stánky s čepovaným pivem. Místní Golden Ale není vůbec špatný..

9-10. 4.: Dost bylo pohody, odpočinek končí a práce volá! Přejíždíme do turistického centra San Carlos de Bariloche. V létě trekingová základna, v zimně lyžařský areál. Během naší návštěvy ani jedno a naopak docela příjemné vyprázdněné městečko. Moc dlouho se nezdržujeme, jen večer ochutnáváme trochu cervesy artesanal, tedy pár místních minipivovarů. Vítězí IPA a stout z pivovaru Manush náledovaná ipou z pivovaru Konna. Na příjemnou hospodskou atmosféru jsou tu odborníci a ve výzdobě nacházíme i pověšenou plechovou ceduli z rakovnického pivovaru Bakalář, prostě jako doma. Ráno pokračujeme autobusem přes hranice do Chile do Osorna a dále k jezeru Lago Rupanco. Předpoklad je 14 dní prácí na farmě za ubytování a stravu, tak snad kvůli výkonům hlady nepojdeme..

< Vaříme v Torres del Paine, zima přichází | Farmářem v Chile za 14 dní >