Table of Contents

Zapomenutý střed Indie

Po přelidněných turistických destinacích se vydáváme hledat trochu jinou Indii. Místa neznámá a prázdná. Do oka nám padlo Mandu, vesnice jež bývala královským městem a džinistický chrám Muktagiri, skoro zapomenutý v horách. Rikši a přelidněné ulice vyměníme za polní cesty a volské povozy.

Mandu

17. 10.: V průvodci je o Mandu psáno, že okolní pole jsou doslova poseta památkami. Včera za tmy si toho nešlo všimnout, ale dnes vidíme, že popis přesně sedne. Abychom si alespoň část mohli prohlédnout, půjčujeme si dva bicykly (místní klasiku, u které je div, že ještě jezdí) a po okolí cestujeme kolmo. Chrámy jsou rozeseté opravdu všude, Mandu bylo v roce 1436 až 1732 královským městem a ačkoliv běžné domy dávno zanikly, kamenné hrady a paláce drží dál.

Největší komplex je Jahaj Mahar, nádherný prostor s mnoha budovami, protkaný vodními nádržemi, bazény a terasami. Největší část připomínající loď s můstkem vybudoval vládce Ghiyas-ud-din pro svůj harém údajně čítající až tisícovky žen. Jakmile se vynadíváme, stačí před branami komplexu nasednout na kolo a popojet pár kilometrů dál k dalším a dalším památkám. Některé jsou beze jména, vyrůstající uprostřed obdělávaných polích, některé mají alespoň název a dozvídáme se jejich původní účel. Na konci cesta z vesnice stoupá do kopce a táhne se na jakousi náhorní plošinu. Ta sice není nijak zvlášť vysoká, ale pod ní se do dálky rozprostírá jen rovná zem a nebýt mlhy, určitě lze vidět desítky kilometrů daleko. Není divu, že místo dříve sloužilo jako strážní věž.

18. 10.: V Mandu jsou památky nejenom v širokém okolí, ale i ve vesničce samotné. Veliká mešita Jami Masjid, hrobka Hoshang Shah, několik chrámů i zříceniny bývalých paláců. Je vlastně až s podivem, že jsme na místě jediní zahraniční turisté. Klídek, žádné obtěžování obchodníků a nejde nezmínit ani wineshop s chlazeným pivem přímo ve středu vesnice. Kdyby nás nehonil čas a nemuseli bychom pokračovat dál, ještě pár dní by tu strávit šlo.

Odpoledne se řítíme zpět do dopravy. Rozhrkané autobusy plné vesničanů, děravé silnice a spousta zastávek. Po silnici cestujeme jen sto kilometrů, ale vydrží nám to na hezkých pět hodin cesty. Tentokrát do Indore. Odtud druhou třídou nočního vlaku do Betulu, kde nás, jak jinak, čeká další kodrcání.

Betul a Muktagiri

19. 10.: Noční vlak nás vykládá v Betulu asi v pět hodin ráno. Naštěstí je vlakové i autobusové nádraží hned vedle sebe a stačí se napůl ve spánku dovléct před nádraží a odchytit první projíždějící plechovku na kolečkách. V té jsou sice jen miniaturní sedačky, málo místa na vše a rozpadlý interiér ze dřeva a plechu, ale jede to a to je hlavní. Po několika týdnech v Indii také opět zažíváme zimu, nezdálo se nám to možné, ale na triko to není. Tedy v pět ráno, za pár hodin se zase pečeme. Na Indii ani větší nadmořská výška nestačí.

Autobus jede do malého města Paratwada, my bychom sice měli vystoupit již dříve ve vesničce Karpi, ale chceme si ještě nakoupit a dojít na oběd. To se ukazuje jako velmi špatný nápad poté, co v Paratwádě nenacházíme jediný rozumný obchod, natožpak restauraci. Na druhou stranu nacházíme dva slušně vybavené bary, a tak se zastavujeme a ochutnáváme místní pivo (ano, Kingfisher). Zpátky do Karpi se trochu hladoví vezeme rikšou za deset rupií. Odtud se dá dojet až k ubytovně v našem cíli Muktagiri, ale to nám přijde nesportovní a s poutnickým duchem šplháme s krosnami pěšky. Konečně klidný venkov a (konečně) klidná procházka po Indii vůbec nevadí.

Pozn. bary a ženy: Ženy v Indii to nemají s pitím vůbec jednoduché. Natožpak Zuzka, která jedno vychlazené ocení a v horkém dni nabídce orosené sklenice neodolá. Ve velkých městech se na nás dívají, ale problém to není. V menších slyšíme, že pití je pro ženy nezdravé (nemají na to prý stavěná těla :D) a když už pijí, rozhodně ne na veřejnosti. Zatím nás ale zachraňuje statut turisty a tak jsme většinou jen středem nechtěné pozornosti.

Muktagiri je rozděleno na dvě části - spodní, kde jsou dharamšaly (místní ubytovny) a horní, kde je v horách těsně u sebe postaveno 52 chrámů. Nám se daří dorazit až navečer, takže v plánu je jen spodní část. Tedy ubytovat se a sehnat jídlo. Bydlení je hned, relativně čistý dvoulůžkový pokoj za 300 rupií (110 Kč) na noc, ale s jídlem je to horší. Pokud tu jsou turisté, tak jen z Indie a i ti málokdy přespávají. Od místních se dozvídáme, že kuchař prý ještě dneska přijede a něco nám uvaří, ale kdy to nikdo neví. Nakonec ale máme za pěkné dvě a půl hodiny čekání na stole správně pálivé thálí a můžeme jít spokojeni spát.

S turisty a na ně navázaným byznysem se tu prostě nepočítá. Ptali jsme se, jak často se zde cizinci vyskytují. Za posledního půl roku prý ani jeden. :-)

20. 10.: Po schodech stoupáme do horní části Muktagiri, k 52 bílým džinistickým chrámům vestavěným do horského úbočí. To samotné slibuje krásnou podívanou, v případě Muktagiri umocněnou protékajícími řekami a velkým vodopádem v pozadí. V období dešťů musí být pohled kouzelný, my vidíme vody o poznání méně, ale i tak je atmosféra místa působivá. Chrámy zde začaly být budovány v 10. století našeho letopočtu a nás udivuje klid a naprostá absence turistů. Jsme tu sami.

Jako málokterá památka jsou chrámy v Muktagiri nově opravené a čisté, co dodat, bezva výlet. :-)

Později odpoledne hory opouštíme a snažíme se chytnout železnou plechovku na kolečkách zpět do Betulu. Na sto kilometrů to bude cesta opět nepohodlná a přehnaně dlouhá (4h), ale nějak se vrátit musíme. V Betulu přespíme do rána a jedeme dál, asi 24 hodin trvajícím vlakem do metropole jihu, do Chennaie.

Chennai

22. 10.: Chennai: trhy, jiho-indická kuchyně a příprava na let. Kvůli události při odletu do Indie (viz první zápis deníku) máme pevně stanovený datum odletu na zítřek na 23. října. Bereme tedy zastávku v městě spíš za provozní a splňujeme již dlouho odkládané resty. On je ostatně Chennai natolik velký, že rozumně v něm déle pobývat ani nejde.

Pozn. video: Chrámy v Chennai jsou vším, jen ne klidným místem.

Pozn. let: Letíme do Bangkoku, tentokrát překvapivě vše v pořádku, na letiště se dostáváme za minimální cenu autobusem, letadlo stíháme a ani nám při kontrole nic nezabaví. Jaké nás čeká překvapení na palubě. Indové jsou zvyklí se tlačit, předbíhat a pokřikovat. Na zemi to člověk už ani nevnímá, ale v malém prostoru letadla se náhle jedná o mnohem výraznější faktor. Když se to navíc spojí i s prodejem alkoholu, thajští stewardi se mají co ohánět. Než vozík s občerstvením dorazil k nám, byly komplet zásoby v letadle vypité a na nás nezbyla ani kapka. Zatímco dříve přišlo Zuzce chování některých Indů nevhodné, po této události začal její postoj hraničit s vyloženou nevraživostí. ;-)

< Nejznámější turistické kousky | Jiný svět >