24. 10.: Jsou tři hodiny ráno a naše letadlo (ačkoliv Zuzka tomu do posledních minut nevěřila) úspěšně dosedlo na letiště Don Mueang v Bangkoku. Z letiště jezdí sice i noční vlaky, ale v tuhle hodinu si radši steleme na celkem pohodlných sedačkách v hale a snažíme se do rána alespoň trochu vyspat. To už jezdí i autobusy a protože máme ubytování ve středu města, na turistické uličce Khaosan Road, můžeme jet přímým autobusem 59. V Bangkoku je důležité rozlišovat velké autobusy od malých bílých. Ty totiž, i přes stejná čísla, často končí v úplně jiné části města. My zatím nezkušení samozřejmě nasedáme do špatného a sen o přímém spoji se nám rozplynul. No co, užíváme si vyhlídkovou jízdu. Bangkok je na to dostatečně veliký.

Hned po příjezdu si všímáme všude přítomných černobíle oblečených lidí a stejně laděné výzdoby. Minula nás smutná zpráva o smrti 88letého thajského krále. Byl světově nejdéle vládnoucím představitelem země, na trůnu strávil celých 70 let a pro Thajsko byl respektovanou osobností. Ačkoliv ani ten nemá zcela čistou minulost, v současné době do jisté míry zamezoval dalšímu rozšiřování moci vládnoucí vojenské junty. Ta přebrala v Thajsku vládu v květnu 2014 a není jasné, kdy dojde ke jmenování králova nástupce. Oficiálně se má vojenská junta vyrovnat s korupcí ve vládě, upravit volební systém a připravit novou ústavu. Následně má zpět předat velení demokraticky zvolené vládě. Kdy se tomu ale tak stane je otázkou, prozatím to spíše vypadá na utužování moci nad médii a soudní a výkonnou mocí (ačkoliv z pár dní pobytu si těžko uděláme reálný obrázek). Černobílá výzdoba a smutek má být držen celý rok.

Čeho si ale kromě barevného ladění celého Thajska všímáme mnohem víc, je absolutní rozdíl oproti Indii. Žádné troubení, žádné odpadky, čisté chodníky (nebo že jsou tu vůbec chodníky!) a poklidný a milý život Thajců. Na to, jak je Bangkok veliké město, je až podezřele uklizené, plné zeleně a moderně působící. Po měsíci tak vidíme koše na tříděný odpad nebo přechody se semafory. Dnešní plán je po náročné noci jednoduchý: užívat si změny, ubytovat se, najíst se a ochutnat místní pivo. Nic, co by mohl být problém zvládnout.

Pozn. pivo: na výběr (kromě nepiva Heineken a (kdo ví proč) španělského San Miguel) je dražší Singha a levnější Leo, Chang a Cheers. Ačkoliv Chang je většinou nejlevnější a v hospodách bývá od 75 bathů (52 kč), u nás vítězí.

25. 10.: V Bangkoku je rozsáhlý komplex chrámů i několik muzeí, galerií a kulturních center. Během jednoho dne toho mnoho stihnout nejde, ale snažíme se to rozumně kombinovat. Kromě nutné návštěvy nádraží, kde si na další den pořizujeme lístky na vlak (na to jak jsou nádraží i vlaky krásné, online nákup lístků možný není), míříme i do Centra kultury a umění na výstavu historických fotografií Siamu a Bangkoku. Potom přejíždíme zpět do centra na návštěvu chrámů. Ty jsou v historické části města prakticky všude a stačí jen náhodně procházet uličky. Hlavní palácový komplex Grand palace je kvůli držení smutku za zemřelého krále uzavřen, ale všechny ostatní chrámy lze procházet volně. Navštěvujeme tak i Wat Pho, kde doslova leží největší socha Buddhy na světě (největší ležící). Buddha se usmívá a vypadá velmi spokojeně, nedivíme se mu, tahle poloha je mnohem příjemnější.

26. 10.: Vlak do Chiang Mai nám odjíždí až navečer a stíháme si ještě projít Národní muzeum a okolí. Muzeum je umístěné v několika watech přímo v centru a určitě stojí za návštěvu, skvělá je výstava pohřebních povozů králů nebo historické nálezy z dob okolo počátku našeho letopočtu.

Co se vlakových spojů týče, ty jsou v Thajsku snad nejpohodlnější, kterými jsme kdy jeli. Ačkoliv volíme druhou třídu, lehátka jsou nad sebou jen dvě, spodní je šířkou spíše dvoulůžko a navíc se dá díky záclonám předělat na útulný pokojíček. A abychom se příliš nenamáhali, o veškeré povlékání a přípravu lůžka se postará personál vlaku. Spíme jako v peřince a do Chiang Mai přijíždíme svěží a připravení na další den (v tohle případě nám ani hodinové zpoždění vůbec nevadí ).

27-28. 10.: V Chiang Mai máme krásné ubytování hned u hradeb starého města za perfektních 250 báthů (175 Kč) na noc. Vlastně většina věcí se nám daří sehnat dost levně. Jídlo bývá okolo 60-100 báthů (40-70 Kč), půjčení motorky také za 100 a ani hodinové masáže za 180 (125 Kč) rozhodně nejsou k zahození. Chiang Mai je prostě ideální město k odpočinku a krátkým výletům po městě i okolí.

Zatímco první den se zmůžeme jen na výlet po městě a návštěvu watů uvnitř hradeb, druhý den si půjčujeme zmíněnou motorku. Ta vychází levněji než cestování místním MHD (větší červené rikši) a když si člověk zvykne na řízení vlevo, jde o velice praktický způsob cestování. Jedeme na kopec nad město na Wat Phra That Doi Suthep, ze kterého je pěkný výhled na celé město a dál do královského paláce Bhubing Palace. Od toho sice nejde čekat starobylé památky, v areálu je pouze několik budov postavených před ne více než padesáti lety, ale v místních zahradách se hezky odpočívá. Za odpočinkem na večer míříme i k nedalekému jezeru Huay Tung Tao, to je sice celé blátivé, ale natolik vyhřáté, že neodoláme a konečně v Thajsku užíváme plavky. Kromě skvělé vody musíme zmínit i restaurace na břehu. Každá má zástup bambusových přístřešků přímo u jezera a levné pivo (pinta 65 bathů) a ještě levnější jídlo.

29-30. 10.: Z Chian Mai přejíždíme jen kousek (tj. 3 hodiny) do Chiang Rai, města na severu Thajska blízko tzv. Zlatého trojúhelníku. Chiang Rai je ještě menší, umístěné nedaleko hor a jako ostatní města na severu je v širokém okolí obklopené Waty. Kromě bohatého výběru v samotném centru tak zase půjčujeme motorku a jedeme na venkov. Jedno z bizarních míst, které lze navštívit, nese název Wat Rong Khun, na západě známé pod jménem Bílý chrám. Ten je jen 20 let starý (roku 1996 ho začal jako svůj vlastní projekt stavět Chalermchai Kositpipat), ale i tak se k němu pro jeho neotřelou podobu sjíždí zástupy místních i turistů. Kromě lebek, natahujících se rukou a dalších pekelných výjevů, obsahuje i malby poměrně současné. Do obrazu Buddhy se autor nebál začlenit postavu Harryho Pottera nebo třeba Terminátora.

V okolí Chiang Rai je u blízkých hor i několik vodopádů a hlavně horké prameny. Neoplývají zrovna zásobou veřejných bazénů, ale za 80 báthů si lze pronajmout soukromou nádrž a hezkou půl hodinu se nechat opařovat. Určitě stojí za návštěvu.

31. 10.: Jde to ještě více na sever. Přes hranice nespěcháme, takže se přesouváme jen hodinu a půl jízdy k severní hranici Thajska a Barmy, do města Mae Sai. To je od barmské (správně myanmarské) části oddělené malým kanálem a v podstatě plynule na něj navazuje na druhé straně město Tachileik. My pro dnešek ještě zůstáváme v Thajsku, užíváme poslední drsné masáže (a místní sladké víno) a zítra brzy ráno půjdeme zkusit štěstí na hranice. Spí se nám dobře, ještě totiž nevíme, co nás čeká.

< Zapomenutý střed Indie | Zapovězené oblasti Barmy >