17. 1. 2019 Nechceme být za masňáky, kdepak si vše dohodnout předem a za veliké peníze jet pohodlně až na místo, to by nebylo ono. Pěkně jdeme na místní MHD (vznešeně Rapid BUS) a po vlastních na autobusák. Lístky na MHD jsou vyvedené moderně s QR kódem a automatickými turnikety, jen zjevně investice do provozu převýšily nároky na lidskou práci, a tak vedle nefunkčních bran sedí mužík, který zakoupený lístek prostě natrhne. Na autobusáku se snažíme smlouvat s přibližně dvěma stovkami různých nahaněčů. Vyznat se v tom nejde a jediná možnost je obejít cestovní kanceláře v malé zaprášené budově. Zde nakonec pořizujeme přímý spoj z Dar es Salámu do Lushota a to za 30000 (300kč), i když nám cena k ujetým 350 kilometrům přišla adekvátní, lístek jde zjevně pořídit o polovinu levněji.

Přes neodbytné prodejce se dostáváme k autobusu - abychom zjistili, že slibovaný odjezd se neblíží ani náhodou, jde pouze o jakýsi “presence time”, kdy se máme hlásit k odjezdu. Krom nás čeká v autobuse jen pár lidí a tak to ještě dvě hodiny potrvá, než se autobus vůbec hne z místa. Po dvou hodinách několikrát couvá a rozjíždí se, a to vše, aby dal najevo blížící se reálný odjezd, ten však přichází na řadu o další půlhodinu později.

Pokud jsme si mysleli, že autobusové šílenství sídlí převážně v Indii, hrubě jsme se mýlili. Méně ozdob a divokého osvětlení, zato hlasitější hudba a snad ještě ujetější klipy a videa. Samozřejmě bez přestávky po 9 hodin šťastné jízdy. Jak na nádraží, tak v autobuse samotném jsme jediné bílé tváře, ničemu nerozumíme, umíráme vedrem a bojíme se pít kvůli záchodu. Tak to má být.

Jak vyčerpávající byla cesta, tak skvělou odměnu nám připravilo Lushoto. Autobus nás vyhodil na tmavé hliněné návsi, ze které jsme nicméně neomylně našli do pěti minut otevřenou hospodu i skvělou restauraci. Vychlazené pivo za 2000 šilinků a jídlo za 4000. 60 korun za nabídku, co se neodmítá. 2000 za pivo utrácíme ještě několikrát. Spokojeni smlouváme taxi, které nás za 3000 šilinků veze nahoru do kopce do ubytování Misonge cottage a zde spokojeni usínáme ve své vlastní malé chatičce.

Ubytování zmiňuji, protože právě přes něj dohadujeme průvodce na další tři dny. Provází jak samotný majitel ubytování (s dobrou angličtinou), tak i jeho kamarád Kassim (s angličtinou téměř dostatečnou). My chytáme Kassima, neboť majitele nám ukradli den předem Slováci, ale zato smlouváme cenu z $300 (6800kč) na 500.000 šilinků (4900kč). To za tři dny se vším všudy pro dva není vůbec k zahození. Kdyby někdo hledal průvodce pro podobný výlet, na Kassima lze narazit přímo na WhatsAppu na čísle +255 659 183 106.

19. 1. 2019 Sbalili jsme sebe a Kassima na cestu a vyrážíme do vesnic. Vyprávění pokračuje v obrazové dokumentaci:

22. 1. 2019 Vstáváme v Mtae Hill lodge ukrutně brzo ráno. Před pátou jsme z postele a vyrážíme na bus. Ten poskakuje po nezpevněných cestách a snad jen vůlí řidiče drží při sobě. Vracíme se zpět do Lushota, kde snídáme suché chapati a samosy a přesedáme na přímý autobus jedoucí v 11 hodiny do Dar es Salámu. Tentokrát se daří koupit lístek za správnou cenu, tedy 20 000 šilinků (200kč). Co se naopak oproti minule nemění je 9 hodinová cesta ve vedru a s tím zcela stejným (!) hudebním a filmovým doprovodem. Bizarností není nikdy dost.

23. 1. 2019 Za dva dny mě čeká cesta zpět na do Evropy a opětovné zapojení do pracovního procesu. Abych odjel z Tanzánie alespoň o něco vzdělanější, jdeme navštívit muzeum. A to ne ledajaké. Vyrážíme na kraj města (kam ale jede Rapid bus na Morocco za 600 a rikša za 2000, tedy levněji než lístek na MHD v Praze) do muzea Makumbusho. Muzeum je v podstatě jakási malá vesnička, do které spojili tradiční obydlí domorodců z nejrůznějších koutů Tanzánie. Ono všechno to je v zásadě uschlá tráva, větvičky a rákos, ale i tak prohlídku dost oceňujeme. Bohužel trochu nutnou součástí je i tradiční tanec, kde zvláště v low season vás obklopí přesilovka tančících černochů a za drobné dýško ukazuje kulturu v živém provedení. Opravdu se snaží, tak i když se díváme spíše nedobrovolně, musíme zápal pro věc náležitě ocenit.

24. 1. 2019 Nedá se nic dělat, datum letenky značí odlet zítra ráno a my překonáváme asi 40km zpět na Zanzibar, odkud letadlo v šest ráno letí. Spíme vedle mešity. Víme proč, s bohoslužbou ve čtyři ráno prostě není možné zaspat.

Tanzánie má svá specifika, dost možná se nestane mou oblíbenou zemí, ale i tak ta krátká a malá ochutnávka rozhodně stála za to. Já odlétám, ale Zuzka ještě na blíže neurčenou dobu zůstává. Slíbila, že další stránky deníku přidá, no uvidíme!

< Běloskvoucí písky Zanzibaru