Table of Contents

Zapovězené oblasti Barmy

Tachileik

1. 11.: Čas na přechod z moderního, klidného a levného Thajska do divočejšího a dražšího Myanmaru právě nastal. Ne snad, že by byla Barma dražší jako taková, ale turistům se tu leckdy nebojí naúčtovat dvojnásobné či větší ceny za cokoliv, a to zcela oficiálně. My každopádně i tak překračujeme hranice a nebojácně pochodujeme přes oddělující most z thajského Mae Sai do barmského Tachileiku.

K pěšímu přechodu využíváme nově otevřená e-víza a když vidíme výbavu na hranicích, jsme až překvapeni, že vše funguje hladce (kromě pár minut, kdy na celnici vypadl internet). Ačkoliv teoreticky máme doložit dostatek měny i zpáteční letenky (raději jsme si zase nějaké vytiskli), nikdo po nás nic nechce.

Máme asi hodinovou rezervu na autobus. V klidu zařizujeme simkartu a bavíme se s místními. Pořád s velkým předstihem přicházíme na nádraží, kde se s úsměvem ptáme na spoj odjíždějící do města Keng Tung. Slečna se také usmívá a informuje nás, že dnes je plno a žádný jiný autobus už nejede, ať zkusíme autobusové nádraží na konci města. Dobrá tedy, zrovna nádraží nenacházíme, ale autobusů je na ulici pár zaparkovaných a ptáme se. Tentokrát místa jsou, spoj odjíždí za 45 minut, ale musíme si zajet na hranice vyřídit povolení a to nestíháme. A jiný spoj? Dnes už ne.

Vracíme se na hranice a jdeme si na druhý den vyřídit povolení ke vstupu do oblasti. Alespoň si to myslíme. Na hranicích je okénko “Tourist office” a zde by povolení měli vyřizovat. Nevyřizují. Prý není potřeba a máme jít na nádraží, odkud za dvě hodiny jede další autobus. V této chvíli se nám po thajské straně již vyloženě stýská.

Jdeme na nádraží, kde jsme před pár hodinami začínali. Samozřejmě nás ujišťují, že dnes opravdu nic dalšího nejede, ale můžeme vyrazit autobusem zítra v osm ráno. Na zastávce ať jsme v sedm, protože musíme vyřídit povolení. Jasně, cokoliv si jen budou přát. :-)

Ubytováváme se, navštěvujme místní waty (Shwedagon Paya nad městem je krásná) a sháníme jídlo. S placením to tu ale nemáme jednoduché. Jako by si barmánci za svoji zemí tolik nestáli. V důvěře jsme směnili všechny thajské báthy za místní kyaty, ale cenovky v obchodech zůstávají. Všechno je v báthech. Chcete platit kyaty? V pořádku, u pokladny vám cenu rádi přepočtou za často značně nevýhodný kurz.

Keng Tung

2. 11.: Druhý den brzy ráno konečně vyrážíme na autobus. Asi po 20 minutách čekání se konečně jde řešit povolení. Zuzku si berou na motorku (já nemůžu, snídám polívku ;-)) a jde se vyřizovat. Jede se ke včerejšímu “Turistickému okénku”, kde se najednou povolení překvapivě řešit musí a postupně je na papír uděleno asi deset razítek. Ty deseti dalšími razítky potvrzuje generál s deseti medailemi, aby se dokument mohl nechat desetkrát okopírovat a roznést do deseti různých budov. To vše je hotovo asi deset minut po oficiálním odjezdu autobusu, který naštěstí dnes čeká a my se konečně vydáváme cestu. Pouhých pět hodin dlouhou cestu.

Pozn. waty: blízko Thajska jsou chrámy stále označovány jako waty, dále od hranic užívají barmský název kyaung. Stejně jako oblečení mnichů zůstává blíž hranic oranžové, zatímco dál do centra země se mění na šafránovou barvu.

Později odpoledne přijíždíme do Keng Tungu. Neturistického městečka ležícího mezi okolními horami. Teoreticky se zde máme jen na chvilku zastavit a pokračovat dál autobusem k jezeru Inle lake, ale skutečnost se ukazuje být dosti odlišná. Dostáváme se totiž do oblasti, kde myanmarská armáda válčí s povstaleckými skupinami horských etnik a kde ještě stále kvete produkce opia. Velká část země směrem na západ je tedy uzavřená a projet lze jedině s předem schváleným drahým průvodcem a jeho vlastní dopravou. Do autobusu pro místní vás nepustí. Musíme lehce upravit plán a k velké radosti Zuzky hledáme nejlevnější letenky do přístupné části země. Za dva dny nám to letí. :-)

Pozn. povstalecké skupiny: území Barmy rozhodně není jednotné a ačkoliv střed země je klidný a bezpečný, u pohraničních a odlehlejších oblastí je tomu často jinak. Na území operují ozbrojené skupiny požadující nezávislost nebo určitou formu autonomity svých území. Zatímco hodně odbojových skupin bylo rozpuštěno a přibližně třináct existujících uznalo jednotný stát Myanmar a spolupracuje, zůstává i tak okolo sedmi uskupeních ve válečném stavu (info z listopadu 2016).

3. 11.: Rádi bychom si k průzkumu okolí půjčili motorku nebo kolo, ale ani to se nedaří. V případě motorky se nás nejdříve ptají, jestli máme řidičák, pak jestli máme i mezinárodní řidičák a po odsouhlasení obojího nám sdělí, že cizinci mají řízení zakázáno. Kolo bychom si prý půjčit mohli, ale za 15 dolarů na den (takové kolo musí jezdit samo) je to i na nás, bohaté zápaďáky, trochu moc. Asi nejlevnější možnost je pronajmout si taxi a domluvit se na výletu s místním průvodcem a nebo jako my vyrazit po okolí pěšky. Opět platí, že watů/kyaungů je blízko dost a vidíme i okrajové části města, kde se tradičně vyrábí keramika. Mimo město nacházíme i skvělé a až neuvěřitelně levné občerstvení. Obědváme nudle se zeleninou a velkou polévko-salátem a za obojí platíme 1500 kyatů (30 Kč). Po krásných chrámech Wat Yang Kon A Wat Jong Kham ještě navštěvujeme Buddhu dohlížejícího z kopce na klid a mír ve městě a scházíme si odpočinout k rybníku uprostřed města. Ten má kromě příjemné atmosféry výhodu několika hospůdek ležících na břehu a v nich naraženého sudu piva Myanmar. Malé za 1000 kyatů (20 Kč) už je skoro jak v Čechách, ano, klid a mír nacházíme také. ;-)

Inle Lake

4. 11.: Jelikož nemáme jinou možnost, čeká nás dnes přelet letadlem do necelou hodinu vzdáleného města Heho u jezera Inle. Od vnitrostátních letů v Barmě toho moc nečekáme. Letíme sice s Yangon Airways, které vlastní místní drogový kartel (z bývalých povstaleckých skupin na východě země) a mohlo by jít o bohaté aerolinky, ale jisti si tím nejsme. Po příjezdu na letiště nepochybujeme. To tvoří jedna budova a louka s nedlouhou přistávací dráhou. Letištní hala připomíná autobusovou zastávku v horším stavu a většinu výzdoby zastávají reklamy na pivovar Myanmar. Co naopak oceňujeme jsou minimální bezpečnostní opatření a velmi uvolněná atmosféra. Když se ptáme, jestli ještě můžeme ven ke stánku na pivo, není to žádný problém. Letadlo je trochu oprýskané, ne všechno sedí jak má, ale vrtule se točí a to je hlavní. Na palubě dostáváme občerstvení a než stihneme vše dojíst a dopít, už zase klesáme na přistání. Let doslova nad očekávání dobrý. V městečku Heho je letiště jen o trochu větší, ale za to o poznání turističtější. Venku již čeká zástup taxikářů a snaží se odchytit své ovečky. Taxi do města Nyuangshwe ležícího u břehu jezera není nejlevnější, oficiální cena je 25000 kyatů (500 Kč) za něco málo přes 30 kilometrů, ale alternativa se hledá těžko. Ačkoliv je nedaleko vlaková zastávka, spoje jezdí jen jednou denně a kromě pěšího pochodu nebo stopování toho moc dalšího nezbývá. My chceme zvolit variantu pár km pěšky a dále stopem. Taxikáři naši snahu oceňují a nakonec se dostáváme na 16000 kyatů za jízdu (320 Kč). To už chtě nechtě bereme (začíná být tma) a líně se necháme dovézt až před dveře hotelu.

5. 11.: Městečko Nyaungshwe sice leží blízko jezera, ale úplný břeh to není. Ono by to ani jednoduše nešlo, jezero je zarostlé a na mnoha místech pokryté spíše rostlinami a bahnem než vodou. Abychom se k vodě dostali blíže, můžeme si buď v městském přístavu pronajmout loď, nebo u některé z mnoha půjčoven sehnat podstatně levnější kolo. Nezavrhujeme ani jednu variantu, ale na dnešek volíme cestu po zemi. Půjčovné nás přijde na 1500 kyatů na den (30 Kč), což bereme jako poctivou nabídku a vyrážíme. Podél každé strany jezera vede silnice směrem na jih, celé jezero se jednoduše objet nedá, ale kdo stojí o okruh, může uprostřed nasednout i s kolem na loď a nechat se za 8000 kyatů přepravit přes jezero napříč. My šetříme, takže si vše hezky odšlapeme. :-) Projížďka po zelených polích rýže a kukuřice je skvělá, čas od času projedeme okolo nějakého toho kyaungu (watu/chrámu) a panoramata dobře doplňují hory v dálce. Ve spojení s vychlazeným Myanmarem po cestě správná cyklistika.

6. 11.: Zatímco včera jsme se drželi výhradně na souši, dnes se naopak vydáme na hladinu jezera. Podařilo se nám sehnat výlet až na jižní konec jezera za 18000 Kyatů (360 Kč), celá cesta trvá okolo sedmi hodin, cena je tudíž celkem ospravedlnitelná. Kdo sežene více lidí (nám se nepovedlo, do lodi se vejde až pět), získá výlet za pakatel. Na jezeře nejde počítat s žádnou velkou exotikou, do oblasti Inle lake se vydává spousta turistů a většinu jich zde potkáte, ale pár míst (zvlášť vzdálený jižní konec) si kouzlo trhů a domorodého života zachovává. Součástí projížďky je i návštěva “předváděcích akcí”, kde omrkneme ruční výrobu lotosových/hedvábných produktů nebo výrobu cigaret. Vlastně je obojí i přes jasný účel návštěvy dost zajímavé. Hlavní je ale cesta samotná. Projíždíme přes malé vesničky stojící uprostřed jezera na kůlech, potkáváme malé plovoucí farmy, rybáře nebo děti jedoucí do školy. Některá obydlí mají vodu, kanalizaci i proud (vedení proudu na rozpadlých kůlech nad jezerem je kapitola samotná), některá snad jen tu vodu a to jen díky jezeru pod nimi. Do přístavu do města se vracíme později odpoledne a jdeme relaxovat. Zítra vstáváme ošklivě brzy na vlak, tak ať nezaspíme.

Kalaw

7. 11.: Vlak do města Kalaw neodjíždí přímo od jezera, jak bychom si přáli, ale až z města Shwenyaung vzdáleného pár kilometrů od našeho Nyaungshwe (aby se to nepletlo). Rikša není zrovna levná (7000 kyatů), ale bezpečně to vynahrazuje jízdenka za vlak, která pro první třídu stojí pouhých 1200 kytaů (24 Kč) a my se můžeme nechat do asi 50 km vzdáleného města odvézt celých 5 hodin v pohodlných polstrovaných sedačkách. Ty jdou skvěle sklopit do polohy téměř ležmo, jen některé z nich už nelze narovnat zpět. Vlak jede pomalu. Když jsme už si mysleli, že pomaleji to nejde, vlak se bez ohledu zastavil. Musí to tak být, houpání soupravy na kolejích napovídá, že cesta větší rychlostí by pro vlak mohla být také tou poslední.

Do Kalawu dorážíme něco po jedné hodině. Sháníme snad nejlevnější ubytování ve městě za 12000 kyatů (240 Kč pro dva) a rovnou vyrážíme na pochod. Jednak ubytovaní je spíš titěrná garáž, kam se kromě postele nic jiného nevejde a pak Kalaw je známý pro své treky po okolí. Dnes volíme kratší cestu do nedalekých jeskyň obydlených stovkami soch buddhů a nahoru na Hnee Payu, kde v tureckém sedu již dobrých 500 let shlíží na svět pod sebou Buddha. Sice jen jeden, ale za to docela velký a celý pozlacený.

8. 11.: Včera jsme prošli město, ale hlavní gró Kalawu zůstává v procházkách po širším okolí, hlavně do místních hill-tribe villages, původních vesnic místních obyvatel. Jde si zaplatit vedený výlet s průvodcem, ale kdo je šikovný (jako my, samozřejmě), může vyrazit na vlastní pěst pouze pomoci map dostupných na internetu. Někdy to sice znamená pochod skrz vojenskou základnu (dle cedulí zakázaný, ale nikdo nás nevyhnal) nebo stírání rosy na kolejích vedoucích skrz jinak nepřístupná místa. Ještě, že vlaky tu jezdí jen jednou, dvakrát denně. Obyvatelé v okolí již dávno nežijí tradičním způsobem života, nýbrž užívají výdobytky civilizace jako motorky, elektrický proud nebo plastové lahve. Alespoň krajina okolo je pořád krásná. Máváme, usmíváme se a všude přátelsky procházíme. Kam se hrabe takový výlet ve dvou na velkou turistickou skupinu s průvodcem. Večer, celí uchození, naposledy zalézáme do naší malé garážo-postele a chystáme se na další přesun. Tentokrát zpět do civilizace, do druhého největšího města Myanmaru, do Mandalay!

< Jiný svět | Po řece i po kolejích z centrální Barmy až na samotný jih >