7. 10.: Začíná nám správné turistické období. Dorazili jsme do Agry, k snad nejznámější indické památce, k Taj Mahalu. Ten rozhodně není v Agře jedinou památkou, ale my se pokusíme přiliš dlouho nezdržovat a omezit se jen na základ. Taj Mahal je každý pátek zavřený a tak namísto něho dnes volíme pevnost Agra Fort a okolí. Pevnost zde stála údajně už od 11. století, ale podobu, kterou vidíme my, získala až roku 1573. Opevněné území je veliké, přístupná je z něho jen malá část, ale i tak je to procházka na slušné dvě tři hodiny. Škoda zašlé slávy, nechali by jsme se pohostit.

V okolí je ještě mešita Jama Masjid a spousta a spousta stánků. Ať s jednoduchým jídlem uvařeným v poněkud horších hygienických podmínkách, nebo s limonádami z místní vody s ledem, což je téměř jistá záruka střevních potíží. S hladem a v horku neodoláváme a zkoušíme obojí.

Co se nám na Agře nelíbí jsou ceny a jasně viditelná orientace na turismus, hotely, kam se člověk podívá a lepší restaurace plné západních turistů. Co se nám na tom naopak líbí jsou ulice plné barů. S vychlazeným pivem není problém. Sice bychom radši chutný Godfather než místní ekvivalent Gambrinusu Kingfisher, ale až zas tak si vybírat nemůžeme.

8. 10.: Když už jsme roztočili kolotoč turistiky, přidáváme na otáčkách a míříme na Taj Mahal. Vstupné rovných 1000 rupií (365Kč, pro místní 40 rupií), 8 miliónů návštěvníků ročně, poctivé kontroly a fronty. Nám se daří fronty jakousi záhadou míjet, část omylem, z části je podstatně dražší lístek alespoň odměněn zvláštním odbavením.

Areál Taj Mahalu je veliký (17,5 ha). Samotná budova připomíná vyřezávanou krychli o straně 57 m. Z fotek nám připadala jaksi pohádkově a lehce, skoro jako z papíru. Na místě nás překvapilo, že je tomu tak i ve skutečnosti. Možná to dělá použitý bílý mramor a umístění monumentu na širokém bílém podstavci, ale stavba ani v nejmenším nepůsobí tak mohutně a těžce, jak by měla. Stavbu zahájil islámský mughalský vladař Šáhdžahána poté, co v roce 1629 zemřela jeho manželka při porodu čtrnáctého dítěte. Stavba samotné hrobky trvala deset let, dalších dvanáct poté dokončující práce celého areálu (1632–1654). Zatím to byl náš nejdražší vstup, ale rozhodně stál za to.

Večer odjíždíme vlakem do Váránasí, do přinejmenším stejně turistického města. Na to je třeba se připravit a tak krom chutné indické večeře (konečně nacházíme podnik, kde nevládne olejový král) ještě navštěvujeme osvědčenou barovou ulici. Cenu piva se nám daří usmlouvat z turistických 300 rupií na 150 (55kč), ale i tak by nás zajímalo, kolik je reálná cena pro místní. No nevadí, ve vlaku se bude spát krásně!

Pozn. kontroly: Teoreticky dovnitř nelze pronést batoh, ale hodně lidí to dělá a Indky vstupují bez problému s velkými kabelkami (kabelami). K pronesení to chce buď využít chvilku nepozornosti, případně když vás i tak zastaví (náš případ), počkat, než dotyčný pracovník musí zas odběhnout a vstoupit. Je to trochu ošklivé, ale funguje to.

9-11. 10.: Změť uliček, opice, krávy, vodní bůvoli a šance se ztratit na každém rohu. To je staré město ve Váránasí. Vše je trochu špinavé a někde schované. Hostel musíme hledat a to rozhodně ne naposledy. Váránasí se nám ale odměňuje kouzlem, které jinde vidět není. Život města na ghátech velmi efektivně ukončuje Ganga, u které lze najít klidné místo na sezení, nebo se lze za odpočinkem vypravit rovnou na řeku. V městě samotném je údajně přes 20 tisíc chrámů a má být náboženským, kulturním i vzdělávacím centrem celé Indie. Co se centra náboženství týče, můžeme jedině potvrdit. Ve městě si užíváme nespočetně různých rituálů, ať už ráno u břehů při omývání, odpoledne u chrámů nebo večeř u řeky a pálicích ghátů.

Okolo řeky se podél délky města táhnou gháty, má jich být až 87 a většina je volně přístupná. Za nízkého stavu vody lze po pobřeží přecházet od jednoho k druhému a pozorovat barevné dění okolo. Několik ghátů slouží také jako tzv. pálicí gháty, kde dochází ke kremaci mrtvých a spláchnutí jejich popela do Gangy. Před cestou jsme četli a slyšeli o tom, jak je řeka v těchto místech špinavá a co všechno v ní plave. Buď Indové začali Ghangu poctivě čistit, nebo jsme si již zvykli, ale nám vlastně přijde docela čistá. Plavat v ní sice stále nehodláme, ani jako Indové si čistit zuby nebo vodu dokonce pít, nicméně se už nebojíme okamžité nákazy po sezení na břehu.

Atmosféru Váránasí užíváme pomalu a příjemně, snad jedinou vyjímku tvoří druhý den, kdy si přivstáváme na pátou hodinu, abychom se projeli na Ganze při svítání. Na břehu je vždy připraveno několik lodí, které snad v jakoukoliv hodinu rádi povozí turistu okolo ghátů. My smlouváme dvě hodiny jízdy za 500 rupií (180 kč) a ačkoliv očekáváme ještě spící řeku, překvapuje nás čilá aktivita Indů všude okolo. Vstát a jít se opláchnout do Gangy dobře, ale dělat to před šestou hodinou? To už chce odvahu.

V úterý 11. z nejsvatějšího města Hindů odjíždíme na jiho-západ do malé vesničky Orchha. Ačkoliv ve starém městě pivo k sehnání nebylo (jo ta posvátnost..), indická nádraží nás čím dál tím více mile překvapují. Nádražky sice nejsou přímo v hlavní budově, jak je zvykem u nás, ale hned přes ulici člověk nemine. Pojede se hezky!

12. 10.: Je ošklivě brzo ráno a nás probouzí ruch v zastavujícím vlaku. Je to jedině dobře, jedná se o naši zastávku a ačkoliv poprvé cestujeme pohodlnou klimatizovanou třídou (3AC), dál už bychom spát neměli. Vystupujeme v Jhansi, v přestupní stanici do vesničky Orchha. Do té v podstatě neustále jezdí sdílené rikšy a tak levná a rychlá doprava není problém. Pro představu doprava asi 5 km od železnice k autobusovému nádraží je za 10 rupií, dalších 14 km do Orchhy za 20 rupií (dohromady asi 12 kč). Cena báječná a navíc v praxi zjišťujeme, jak je technicky možné poskládat do malé rikšy 12 lidí a ještě mít trochu prostoru na její řízení. Orchha je konečně indické město dle našich představ. Hodně památek, hospody a na Indii také hodně málo lidí a hluku, takový malý indický sen. Procházet je co a tak se rozhodujeme zůstat celé dva dny.

První den stačí tak akorát na procházku opevněného (polo)ostrova, kterému aktuální přístupnost určuje období dešťů či sucha. Na ostrově jsou dva velké paláce a nespočetně malých památek v různém stavu rozkladu. Máme pocit (jako v Indii již mnohokrát), že by se tu mohl po dlouhé roky vyřádit jak velký tým archeologů, tak snad ještě větší tým k restaurátorským pracem. Vše je krásné a zároveň neskutečně zanedbané. Malé chrámy na ostrově postupně zarůstají, pohlcuje je příroda nebo je jako příbytek využívá ptactvo, opice a dobytek. Ani dva paláce … a …, které mají být hlavním tahákem nikdo neopravuje a dřívější zdobení a malby již ďávno opadaly. Jakési opravy jsou provedeny hrubě cementem a leckdy celý dojem spíš kazí. Nenechte se mýlit, je to tu opravdu krásné, ale přijde nám to hrozná škoda. Na druhou stranu využíváme svobody nechráněné památky a tak opatrně lezeme všude.

Protože památek je okolí dost a dost a nám se nechce v úmorném vedru vše obcházet, v ulici … lze najít malý obchod sloužící jako čerpací stanice a zároveň půjčovna kol. Ty moc nejedou a nebrzdí, ale stojí 50 rupií na den (18 kč!), takže není co řešit. Jedeme do nedaleké přírodní rezervace (jediným hitem je páv) a po dalších chrámech v okolí. Za návštěvu ještě stojí určitě komplex … a obří chrám …. Ten sice není oficiálně přístupný, ale 20 rupií v rukou ochranky odemyká zámek a jde vylézt až na střechu s krásným výhledem po celém městě.

Jak nám se stav památek nelíbí, místní ptactvo má na to zcela odlišný názor, kopule chrámů jsou domovem nejen pro holuby, ale také netopíry, sovy, barevné papoušky a obří ptáky vzdáleně připomínající supy. V podstatě každá díra ve zdi je někým obydlená. Pozorujeme tak dlouho, až nám z toho vysychá v hrdle a my se odebíráme na jedno večerní. Nejlevnější pivo má restaurant Open Sky a to za ještě přijatelných 160 rupií. Zítra máme cestovní den, přejíždíme ze státu … do … , do města Bhopál.

14-15. 10.: Bhopál je město s nejpočetnější muslimskou menšinou, tu tvoří téměř ..% obyvatel města. Byla by škoda městem pouze projet, a tak se rozhodujeme na jeden den zastavit a prohlédnout si trh a mešity. Do programu navíc zařazujeme galerii moderního umění, kde krom výstav často probíhá i doprovodný program.

A co Bhopál není? Rozhodně turistické město. Máme pocit, že cizinci jsme tu jediní. Centrum zběžně procházíme a v podstatě náhodně ochutnáváme jídlo (kdeže angličtina/latinka). Každopádně sladkosti (buráky v cukru) vybíráme dobře. Co nás ale přijemně překvapuje je zmiňovaná galerie. V té totiž zrovna probíhá festival indického divadla a každý večer se hraje jedno představení. Po zkušenostech z Chile se sice trochu bojíme, ale jsme ujitěni, že hra bude v angličtině a pro nás stravitelná. Jak se divíme, když tomu tak opravdu je a my si užíváme skvělé představení o postravení žen v Indii. Pro nás dobré, pro ženy v Indii horší. Když se člověk nechce chovat podle pravidel, nemusí to být žádný med.

16. 10.: Ještě v Bhopálu vstáváme a vyrážíme hledat autobusy na jih, do velkého města Indore. Radši bychom vlakem, ale ty jsou beznadějně plné a musíme tedy jet delší, ale horší cestou. Nakonec se probojováváme k nádraží na okraji města a obrňujeme trpělivostí. 5 hodin do Indore, přejezd na další autobusák, 3 hodiny do Dháru a 1 do Mandu, dnešní cílové stanice. Nutno poznamenat, že průvodčí v autobusech jsou maximálně nápomocni a předávají si nás mezi sebou, případně mezi řidiči rikš (tam nám navíc smluvají ceny pro místní). I přes počet přestupů cesta bez problémů a do sedmi jsme na místě!

< Putování po svatých i nesvatých místech Amritsaru a Jaipuru