30. 9.: Cestovní den! Cestovat po Indii je úmorné, rozpadající se autobusy, vlaky, rozpadající se silnice a koleje. Tedy silnice víc, na kolejích to tolik nepoznáme. Abychom měli vše co nejrychleji za sebou, pojedeme rovných 26 hodin. Nejdříve 10 hodin autobusem z Joshimatu do Rishikeshe, poté přes hodinu do Haridwaru (vzdálenost je jen 25km, ale kdo ví proč jedeme přírodní rezervací a projíždíme skrze několik řek) a následně nočním vlakem do Amritsaru. Vlakem jedeme v té nejlevnější třídě na spaní, tedy sleeper class. Oproti klimatizované 3AC je to za čtvrtinovou cenu a člověk má stále blízký kontakt s okolím. Přinejmenším co se okolních pachů a prachu z cesty týče. Okna ani dveře se nezavírají (je hrozné vedro), takže vlakem prolétne vše. Zuzka udělala tu špatnou věc, že zkusila svojí horní palandu setřít ubrouskem a pak následující půl hodinu nedělala nic jiného. Špína je tu tak nějak všude.

1. 10.: Ráno nás probouzí vedro a hluk nádraží, jsme na místě. Hostel máme zarezervovaný předem, je kdesi uprostřed spletitých uliček starého města a jak zjišťujeme, nikdo z řidičů rikš neví kde. Nakonec určujeme alespoň směr a jedeme. Postupným doptáváním se zpřesňujeme pozici až nakonec vystupujeme v uličce, kde se ani rikša neobrátí. Pozice hostelu je ale skvělá, pár minut pěšky ke Zlatému chrámu, který je v Amritsaru naším hlavním cílem. Harmandir Sahib, tedy česky Zlatý chrám, je nejposvátnější svatyně Sikhů, se kterými jsme se důvěrně seznámili již při cestě k jezeru Hemkund. Stavba započala roku 1585 a byla dokončena 1604. Říká se, že na stavbu bylo použito 750 kg zlata, což nám při pohledu na chrám uprostřed jezera nedělá nejmenší problém uvěřit. Samotný chrám byl postaven a stále funguje jako otevřený všem náboženstvím, což mají symbolizovat i čtyři brány, kterými lze dovnitř vstoupit.

My jdeme branou jižní, ze spleti malých divokých uliček se vynořujeme přímo před vstupem. Abychom sikhy neurazili, zakrýváme si šátkem hlavu a odkládáme boty. Před vstupem si je ještě nutné umýt ruce i nohy, abychom do chrámu nevstupovali nečistí. Podle bince venku, velmi rozumný nápad. Za branou vidíme široké jezero, obklopené podloubím a krásnými budovami, ve kterém se přímo uprostřed leskne samotný chrám. Z toho neustále zní živé čtení velké knihy Sikhů Guru Granth Sahib, doprovázené hrou na bubínky a sitary (a další nerozpoznané nástroje). Přednášený text vidíme na obrazovkách u jezera i s anglickým překladem. Vůbec celé prostředí je pro cizince přátelské, všude si s námi povídají, vysvětlují a zvou, ostatně jsou to Sikhové. Součástí komplexu je i veliká jídelna, která denně zdarma servíruje 100 – 300 tisíc jídel všem lidem, nezávisle na víře, náboženství nebo společenském postavení. Stejně tak je rozdávána sladká indická chalva a vychlazená čerstvá voda. Za přívětivost a otevřenost udělujeme Sikhům deset turbanů z deseti.

2. 10.: Protože v okolí Zlatého chrámu je stále co vidět, dopoledne ještě procházíme Amritsar a večer už nás čeká přejezd do dalšího města o něco více na jih, do Jaipuru. Z hotelu odjíždíme cyklorikšou, někam se dopravit sice trvá déle, během cesty míváme obavu, že nám řidič padne přehřátím, ale je to levnější a snad tím přispíváme na živobytí těm nejchudším. Necháváme si rezervu a s klidem se ještě usazujeme u kolejí před nádražní budovou. Větší indická nádraží mají často elektronické informační tabule. Když fungují, není nejmenší problém najít správný vlak, když tomu tak není, situace se mírně zkomplikuje. V Amritsaru na všech informačních tabulích svítí „Have a safe journey“ (Přejeme šťastnou cestu), ale o odjezdu vlaků tu nikde není ani zmínka. Lidé v okolí zrovna informacemi neoplývají a tak nakonec končíme v kanceláři u přednosty stanice, podle kterého prý vlak čeká na koleji čtvrté. Alespoň, že přednosta ví! Rezervu jsme hezky využili, naše místa našli a teď už se jen nekoukat pod sebe a pokojně a rychle usnout.

Pozn. jídlo: V Amritsaru je většina restaurací vegetariánská a to dokonce jedna, u které bychom to ani v nejmenším nečekali. Vegetariánský McDonald!

3. 10.: Jaipur je město mnoha možností, ve středu je staré Růžové město, v okolí chrámy a v blízkosti i několik pevností. Nebýt tak neskutečné vedro, asi bychom začali hned z nádraží obcházet památky, ale v tomhle to prostě nejde. Největší útěchu hned po ubytování a tekoucí vodě nám tak poskytl klimatizovaný bar (na dlouho) a klimatizované kino (ještě na déle). V obyčejném baru jsme našli neobyčejně dobře vychlazený Kingfisher s etiketou oznamující obsah alkoholu >5%, ale menší než 8% (tipujeme spíš horní hranici). V neobyčejném kině Rajmandir jsme naopak našli docela obyčejný film o indickém kriketu a aktuálním kapitánovi národního mužstva. Kino je až kýčovitě vyzdobené a určitě stojí za návštěvu, film byl spíše evropského střihu a krom neuvěřitelného příběhu postrádal veškeré tance, zpěvy a náhlé zvraty, jak by se na správný Bollywood slušelo a patřilo. Ačkoliv byl převážně hindsky, nebyl problém zápletky rozluštit. Navíc jsme měli vedle sebe velmi ochotného pána, který nám důležité pasáže překládal. Překládal a rovnou pro jistotu sděloval, jak zápletka dopadne a co se bude dít dál.

4. 10.: Dnes vedro přemáháme a vyrážíme do Růžového města. Nebo přinejmenším béžového. Majitelé domů sice mají nařízeno své nemovitosti barvit na růžovou barvu, ale ne u všech se to dodržuje a místo růžové vzniká spíše variace na krémové odstíny. V centru je především slavná Hawa Mahal, budova, odkud ženy z maharadžovy blízkosti mohly pozorovat dění na městských slavnostech. Dále observatoř Jantar Mantar a městský palác, který je domovem maharádžů od roku 1732. Palác vynecháváme, ale i tak toho máme na jeden den více než dost. Observatoř je tvořená nástroji pro měření pohybu hvězdných těles a to ne ledajakými. Nejedná se o malé precizní nástroje, nýbrž o celé stavby, které měření zpřesňovali svoji velikostí. Největší stavba na fotce umožňuje dokonce měřit čas s rozlišením 2 sekund (na principu slunečních hodin).

Pozn. jídlo v Růžovém městě: v bazarových uličkách starého města lze nalézt spoustu levných restaurací. Zatímco džusy z ovoce a rychlovky jako knedlíky momo jsou dobré, se severoindickou kuchyní narážíme. Normálně bývá v jídle hodně oleje, ale tady dostáváme v podstatě olej s trochou koření. Teď abychom zas hledali, čím to spláchnout.

5. 10.: Z Jaipuru je to jen kousek do Amberu, bývalého hlavního města, kterému vévodí na kopci umístěná stejnojmenná pevnost a za ní další opevněný hrad jménem Jaigarh. Pevnost byla postavená roku 1592 (na základech ještě starších), postupně upravovaná a proměňovaná v noblesní palác. Roku 1727 bylo rozhodnuto o přesunu hlavního města z Amberu do Jaipuru, a palác tak zůstal téměř ve své současné podobě. Ačkoliv jde o světové dědictví UNESCO, máme neodbytný pocit, že by si zasloužil o něco více památkové péče. Ale je fakt, že takový pocit navozuje většina památek v Indii.

Z paláce se vyplatí nevyjít stejnou cestou, ale projít parkovištěm a cestou pro auta, která vede do staré části města. Ve stínu paláce totiž stojí nádherný chrám Jagat Shiromani, který nechala postavit manželka krále Man Singh prvního (žijícího v paláci) jako místo pro uctívání hindských bohů Meera bai, Krišny a Višny. Krom chrámu vás navíc bude v okolí těšit spousta opic a holubů, boty je proto lepší sundavat, až když je to opravdu nutné.

6. 10.: Dnes nám pobyt v Jaipuru končí, stíháme ještě vyrazit na kopec na město, kde stojí o něco novější hrad Nahargarh (postaven 1734) a jedeme na nádraží. Tam ještě narážíme na moc pěknou a levnou nádražku (opravdu i v Indii existují!) a na cestu jsme tak téměř dokonale připraveni.

V celé Indii fungují jako takové místní MHD rikšy, doprava je levná a poměrně rychlá. V Jaipuru jsme bydleli mimo centrum a tak jsme jezdili téměř denně. Nejsme si jisti, jestli je to specifikum jen tohoto města, ale krom zástupu rikš jsme tu potkali i povozy tažené velbloudy a nebo uprostřed provozu procházejícího se slona. Každý prostě jezdí na tom, co má zrovna k dispozici.

< Hledáme v mracích vrcholky Himalájí | Nejznámější turistické kousky >