10. 6.: Jedeme do Copacabany. Přebalujeme krosny pro provoz ve městě a hledáme autobusové nádraží „U Hřbitova“. V La Pazu je hned několik nádraží a některé z nich jsou určené pouze pro specifické destinace. Copacabana je vzdálená asi 140 kilometrů (ne ta slavná, ta bolivijská), ale částečně prašné cesty a nutnost přepravy autobusu přes řeku prodlužují cestu na krásných 5 hodin. Za 20 BOB (70 korun) to jde přežít. Přes drobné komplikace (jednomu členu výpravy nesedl mangový džus s mlékem) usedáme a jedeme. To vše pomalu a klidně až do překážky v podobě jezera Titicaca. Při přepravě přes úžinu je nutné opustit autobus a nasednout místo toho na loď pro pasažéry. Autobus se nalodí zvlášť na jakousi plovoucí plošinu a snaží se nás dohnat později. Plovoucí plošiny mají jedno (nepochopitelné) bezpečnostní pravidlo – vždy pouze dvě vozidla najednou. Můžeme tedy vidět jak ponořenou plošinu s autobusem i naplněným nákladním autem, tak vesele plovoucí s dvěma osobáky.

Ačkoliv jsme chtěli být u jezera v Copacabaně odpoledne, přijíždíme až okolo šesté za tmy. Je to tak na pivo, rybu a spát. Čerstvé ryby jsou v okolí jezera populární, zvláště Trucha (neboli prostě pstruh) lze najít všude. U vody jsou rozmístěné stánky, kde vám právě vylovenou Truchu připraví na různé způsoby. Nenecháváme se přemlouvat a jedna na ďábelský způsob a jedna na citrónech už stojí na stole. Cena je rozumná, 25 BOB za rybu a 15 BOB za pivo (ačkoliv to by mohlo být levnější). Do Copacabany se ale nejezdí jen za jezerem a stravou, ale hlavně za treky na ostrov Isla del Sol. Ostrov, kde se dle Inků narodil bůh slunce a kde leckteré památky ještě zůstaly zachovány. Lístek na loď stojí jednu rybu, takže pořizujeme dva na 8:30 druhý den a jdeme spát.

11. 6.: Ráno se šineme k přístavišti a zjišťujeme, že rozhodně nejsme sami. Na břehu už čeká zástup turistů a ve výsledky plní čtyři lodě. Ty téměř najednou opouští přístav a vyráží obsadit ostrov slunce platícími zákazníky. Jak zjišťujeme, platí se tu v podstatě za vše. Za muzeum, za severní cíp ostrova, za střední část ostrova, za jižní část ostrova, za průvodce… Nejsou to nijak velké částky (vždy 10-15 BOB/osoba), ale je jich dost. Nám se to nelíbí, máme s sebou málo peněz a navíc se nám nechce platit za to, že si projdeme kousek (jak zjišťujeme) docela pustého ostrova. Nenápadně tedy odbíháme po výstupu z lodi od nahánějícího průvodce a prohlídku si zařizujeme sami.

Vydáváme se na sever ostrova a navštěvujeme zbytky obydlí Inků z 15.stol., posvátný kámen i velký obětní stůl. Ne, že bychom neplatili nic, ale útraty alespoň minimalizujeme. Kromě archeologických nálezů (ostrov byl obydlený od 2200 př. n. l.) jsou všude také krásně vidět bývalá terasovitá pole. Ostrov je jimi doslova posetý, dnes už jich je ale vyžívána jen část. Osídlení ostrova je menší a část práce se přesunula z rybaření a zemědělství do turismu. Abychom si užili správnou atmosféru, vyrážíme ostrovem napříč ze severu na jih, a to trochu mimo turistickou trasu, mezi vesničkami. Jdeme po polích okolo hor a potkáváme dlouhé karavany nákladních oslíků a barevně oblečené domorodce s pletenými taškami na zádech. Ostrov je malý a hornatý, bez jediného auta, a tak vše nahrazují do dáli hýkající osli.

Po stezce dorážíme na jižní část ostrova, do města Yumani, kde chceme počkat na ranní loď zpět do Copacabany. Čekáme klidnou vesničku v horách, kde se pohodlně vyspíme, ale kdepak. Jedenáctého června se tu slaví. A to s dechovou kapelou až z La Pazu. Po vesnici pochodují hudebníci a kostýmy a průběžně se nacvičuje. Hudebníků je početně přes třicet a zvuk má sílu. Od majitelky našeho přístřešku se dozvídáme, že prý budou hrát do “muy tarde”, tedy značně do noci. Mně se k tomu přidává úpal po celodenním dni na slunci, takže to ani na účast na párty nevypadá. Jdu si s teplotou lehnout a okolo deváté si už říkáme, že jsme špatně rozuměli, ve vesnici je podezřelý klid. Nicméně s úderem celé show začíná. Dechy jsou rozmístěné na malém paloučku pod naším ubytováním a veškerá síla tvrdých horských muzikantů se nám opírá přímo do oken. Říkáme si, že když už přehlídku nevidíme, je pěkné ji alespoň slyšet. Přinejmenším je to pěkné po jednu dvě hodiny, ale dál to začíná být horší. Orchestr nehraje špatně, nicméně opakuje jednu a tu samou melodii a nepřestává. Venku je zima a muzikanti mrznou, snad proto hrají ještě intenzivněji. Těžko říct, jaká síla jim to dopřála, ale vydrželi to bez ustání až do třetí do rána.

12. 6.: Po neklidné noci scházíme dolu do přístavu a vyrážíme zpět do Copacabany. Mně stále není dobře, ale daří se (téměř) vše napravit další rybou a pivem. Konečně máme i trochu času na město samotné, a tak prohlížíme přístav a nahlížíme do baziliky Panny Marie. Ta je krásná a obrovská. Pokrývá velkou část centra a od ní dál se odvíjí zástavba města. Odpoledne je také čas na plánování, jsme kousek od hranic Peru a musíme vymyslet, jak na ně!

13. 6.: Základní možnosti přechodu do Peru jsou buď autobusem (26BOB, 90Kč) do Puna nebo do vzdálenější Arequipy (100BOB, 350Kč). My chceme do Arequipy, ale takhle jednoduše se nám to nelíbí. Volíme trochu dobrodružnější variantu. Chytáme mikrobus (4BOB, 14kč) k hranicím a vše pěkně pěšky. Průchod celní kontrolou se zde zdá být víceméně dobrovolný. Kdybychom nechtěli, nemusíme se ani odbavit v Bolívii, ani nechat přivítat v Peru, cesta je prakticky volná a nikdo si nás nevšímá. Nakonec si říkáme, že nám to za těch pár minut stojí a razítka si přece jen do pasu udělit necháme. Po hranicích musíme jít asi 3km pěšky do nejbližšího města Yunguyo a zde opět mikrobusem, tentokrát již za 8 peruviánských SOL (56kč). Tím se dostáváme do Puna, odkud pokračuje klasický autobus (15 SOL, 105kč) až do Arequipy. Máme štěstí. Lidí je v autobuse jen pět a to na jízdu nestačí. Nuceně tedy přesedáme do plnějšího lehátkového autobusu s komfortními koženými křesly, v takovém pohodlí jsme skoro nesví. Ve výsledku tedy krásná cesta, přes 440km cesty, přibližně 6 hodin v lehátku a za 175 korun. Všichni nás varovali před dražším Peru, ale zatím to jde.

14. 6.: Arequipa je nádherná. Oproti Bolívii se vytratil živý duch pouličních prodejců a nahradila ho turistická atmosféra, ale město to vynahrazuje krásnou koloniální architekturou. Na procházení města máme dva dny. Původně jsme chtěli vyrazit do nedalekého Colca Canyonu, který je jeden z nejhlubších na světě, ale po získání dodatečných informacích měníme plány. Vstup do kaňonu je zpoplatněný a popravdě fotky nevypadají zas tak odlišně od našeho posledního treku v La Pazu. Pobyt tedy měníme na odpočinkový a ochutnávací. Ve městě je k nalezení market a na něm spousta levného peruánského jídla. Ostatně market je naše záchrana téměř všude, jedí zde místní a není místa s příznivější cenou. Za menu (polévka, hlavní jídlo a pití) často platíme jen 5-7 SOL (asi 35-49Kč). Za ochutnání určitě stojí kyselé nakládané rybičky Ceviche nebo žlutá sýrovo-buráková omáčka Ocopa. Všude pak jde sehnat i vývar a trochu masa s rýží nebo čočkou. Odpočinková část se daří jen z části, parky zde vypadají jako zbytek města, krásné a upravené, ale kdo ví proč, jsou všechny zavřené. Pravděpodobně, aby krásné a upravené zůstaly i nadále.

Vypuštěním Colca Canyonu jsme získali čas na jiný větší trek v okolí Cusca. Protože projít Arequipu zase tolik času nezabere a na místní atrakce (hlavně klášter Svaté Kateřiny, vstup 40SOL) nemáme peníze, 15. večer nasedáme na noční autobus do Cusca. Pořizujeme sice nejlevnější (30SOL, 210Kč), ale i tak překvapivě pohodlný spoj. Ještě před odjezdem musíme nechat potvrdit své pasy, vtlačit do knihy pasažérů otisk svého ukazováčku a nechat se natočit při vstupu na palubu na kameru. Nařízení se nám zdá trochu podivné, ale poté, co se dozvídáme o několika přepadených nočních autobusech - a to lidmi přímo na palubě, rádi krátké útrapy podstupujeme. Už se jen pohodlně usadit a spát.Pokud nás nepřepadnou, do deseti hodin jsme v Cuscu.

Pozn. Bolívie: V okolí silnic a na budovách můžeme často vidět nasprejované zelené SI nebo červené NO, leckdy i přeškrtané přes sebe. Jedná se o hlasování o změně ústavy, umožňující současnému prezidentovi Evo Moralesovi pokračovat v dalším volebním období. Ústava již byla jednou změněna v roce 2009 (přijímána pozitivně, součástí ale byla i možnost opakovaného znovuzvolení prezidenta), a tak je Morales nejdéle vládnoucím bolivijským prezidentem. Tentokrát ale hlasování neprošlo a Morales bude muset odstoupit, ačkoliv dle místních je to docela otázka. Prezident je prvním zvoleným z původních obyvatel země a máme neodbytný pocit, že okolo sebe přes plakáty a televizi buduje kult osobnosti. Zdá se být docela kontroverzní osobou. Na jednu stranu zbavil zemi vlivu USA a nadnárodních společností, vrací majetek do rukou bolivijců a ustanovil práva původním obyvatelům. Na druhou se ale země tolik ekonomicky nezvedá, ne všechny reformy se podařily a v zemi jsou velké stávky co týden. Sami místní lidé plnou podporu prezidentovi tolik neprojevují. Mandát Moralesovi trvá do roku 2019 a bude zajímavé sledovat další vývoj.

< Z La Pazu po stezce Inků do tropů | Salkantay trail komfortně a levně, aneb na Machu Picchu bez agentury >