23-24. 3.: Cílem putování po jižním Chile je národní park Torres del Paine. Jelikož hodláme v parku strávit více dní, potřebujeme se nejdříve náležitě vybavit. Přinejmenším pořídit alespoň jeden kus teplého oblečení, ideálně vařič a nějaký hrnec místo plechovky. Nezařizujeme se zbytečně, je to prosté poučení z mrazivých nocí v Ushuaie a fakt, že po velkých požárech (v roce 2005 i rukou Čecha, jehož ilegálně rozdělaný oheň zkosil skoro 160 km2 staletého lesa) jsou v parku přísně zakázané veškeré otevřené ohně.

Zastavujeme tedy v Punta Arenas, kde je vyhlášený duty free obchodní ráj Zona Franca, obzvláště obchod Sanchez&Sanchez, který prý má vše od čínských polívek po stany. Tedy, jak zjišťujeme, skoro vše. Mimo vařiče a vhodného teplého oblečení. A mimo hrnce… Nahrazujeme ho alespoň velkým plechovým hrnkem. Místo vařiče prosazuji variantu plechovky a PETky benzínu. Zuzce se to tolik nelíbí, ale stejně jinou možnost asi nemáme. Nakonec v dalším obchodě po nekonečných frontách nacházíme i potřebné mikiny a zbytek potravin a po asi půlhodinové frontě mizíme z nákupního šílenství. V Chile se berou velikonoční svátky velmi vážně a není nad to jít nakupovat přímo o Zelený čtvrtek.

Ve městě toho kromě nákupní zóny moc zajímavého není, dokonce i oficiální leták se zmiňuje jen o dvou muzeích, malém náměstí a právě oné nákupní zóně. Ubytovaní jsme v garáži u místních na dvorku, kteří garáž vybavili postelí a kobercem a nájem je stejný jako v dormu (přesto neskutečně drahý - 20000 pesos, asi 700kč). Zůstáváme dvě noci a poté se odebíráme do Puerto Natales, do posledního města před parkem.

25. 3.: Puerto Natales lze jen přejet, nicméně my ještě nemáme k ručně děrované plechovce od tuňáka (zvaná též “vařič”) benzín. Zůstáváme tedy v kempu a v lékárně ve městě nacházíme litr lihu, ještě lepší než benzín! Zdá se, že jsme vybaveni a nic nás nemůže překvapit. Zítra vstáváme v 6:30, abychom stihli autobus do parku Torres del Paine - jezdí jen dvakrát, v 7:30 a ve 14:30 a my přece nejsme žádní lenochové.

26. 3.: Vstávání a balení stanu byla hrůza, koho to napadlo? Každopádně ukradený zbytek spánku nahrazujeme v autobuse a okolo jedenácté už vyrážíme na pochod. Chystáme se na pětidenní trek “W” (pojmenovaný podle jeho tvaru), kdy se průběžně stoupá a klesá, chodí do hor k ledovcům a do údolím k jezerům. Jako první lezeme ke “Glaciar Torres”, pod kterým se chystáme také spát. Povoleno je to pouze v kempech, přičemž v parku lze najít jak placené, tak zřizované zdarma CONAFem(zkrátka jen místo pro stan a něco jako záchod). Nás zajímají samozřejmě ty druhého typu. Všechno se zdá býti krásné, dokud nenastane čas na večeři a my si to s vlastnoručně vyrobeným vařičem nakráčíme do speciální budky pro vaření. Na stěně visí fotka vařiče, který jako by z oka vypadl tomu našemu, dokonce nápis Atun (tuňák) sedí. Ovšem s velkým nápisem, že používání podobných vařičů je přísně zakázáno a trestáno pokutou či vězením. No zjevně nejsme první. Trochu přemýšlíme, co tedy s těmi všemi polívkami, kašemi a těstovinami. Ještě ale máme chleba a dříve uvařenou čočku a problém odkládáme na zítra, to se nějak vyřeší.

27. 3.: Pokračujeme po trase zpět do údolí a tentokrát k placenému kempu (pro dva 15000 pesos, asi 550kč). Doufáme alespoň v možné použití plechovkového lihového vařiče a také nás popravdě trochu láká představa teplých sprch. Cesta vede okolo jezer a kromě bahna jsou výhledy skvělé. Boty ani kalhoty nemá cenu čistit, zítra to bude to samé. V kempu je místnost na vaření, ale tentokrát bez cedulky s fotkou našeho vařiče, a tak žhavíme. Trochu se vymykáme ostatním vybaveným horalům, ale večeře i snídaně je teplá a je jí dost. Vůbec nás překvapuje vybavenost kempu uprostřed hor, včetně signálu, elektřiny a vodovodu. Elektřinu tu vyrábějí dvě vodní turbíny u potoka, voda je ze stejného zdroje a většina odpadu se recykluje/kompostuje. Odkud se bere WiFi, tady zvaná Wild-Fi (placená, 100kč/30min,) nám známo není, ale nejpravděpodobnější je satelitní připojení.

28. 3.: Vyrážíme zase do hor údolím Francés až na výhled Británico směr ledovce a ledovcová jezera. Ledovce jsou obrovské a co chvíli z nich kusy padají dolů do údolí, zvuk co přitom vydávají se rozléhá do celého parku a zní jako bouřka. Krajina je divoká, jen stále žádná puma na dohled, a to je i v oficiálních materiálech návod na postup v případě společného shledání. Večer spíme opět v kempu zdarma a tedy s cedulí “zákaz vaření v plechovce od tuňáka”. Nás to ale nemusí moc mrzet, po drobné prohlídce zavazadel jsme zjistili, že jsem celý litr lihu nechal v minulém kempu u snídaně a dilema, zda-li porušit či neporušit předpis, je vyřešeno.

29. 3.: Včerejší vaření jsme nakonec vyřešili zásobou pro případ nouze - pár lihových tablet schovaných v batohu. Energie z teplého jídla se hodí, ještě nás čekají dva pochody, dnešní k “Lago Grey” (je to vlastně řeka, ale uprostřed se mění na ledovec, tak tolik neteče a dělá spíš dojem jezera) a zítřejší na jih zpět k autobusu. Jezerořeka se táhne kamsi do zasněžených částí parku a už dopředu dává o své proměně vědět velkými krami ledu, které se na ní volně pohupují. Voda je zkalená vápencem (alespoň v to doufáme při pití) a má světle modrou barvu. Vůbec v celém parku lze najít vodu v nejrůznějších odstínech modré a zelené.

Dnešní novinka: prší i přes den. Zatímco místní klasika byla doposud přes noc déšť a zima, přes den sluníčko a sušení, dnes uschnout nestihneme. Holt konec sezóny je znát a někdo odkud ty otravné turisty vyhnat musí. Kromě unavených noh a zplesnivělého sýra je vše v pořádku.

30. 3.: Přežili jsme a míříme zpět do civilizace. Park byl báječný a drobné nepříjemnosti způsobené nepřízní počasí a špatným vybavením měly za následek pouze lehké nachlazení. Za tu námahu to určitě stálo!

Na závěr několik doporučení:

• do parku jen vařič, který vypadá jako koupený; nejlépe plyn, zapadnete
• na konci března je zima, určitě nejezdit s letním spacákem
• na konci března je zima, určitě nebrat jen alumatky
• na konci března je zima, litr Cachaçy a půl litru rumu do čaje je více než přijatelná zátěž
• poslední doporučení může v určitých situacích nahradit dvě předchozí

;)

< Ushuaia, Konec světa i dravá zvěř útočí | Z Patagonie na sever, do tepla! >