Nejdříve několik poznámek k mongolským drahám:
- Jsou zde dvě rozdílné části - lokální a mezinárodní doprava.
- Lokální neví nic o vlacích mezinárodní.
- Mezinárodní neví nic o vlacích lokální.
- Lokální netuší, kde sídlí místo prodeje mezinárodních.
- Mezinárodní netuší, kde sídlí místo prodeje lokálních.
- Mezinárodní netuší, je-li možné pořídit jízdenky i jinde, než v Ulaanbaataru (odpověď je “asi ano”, ve skutečnosti “ne”).
- Mezinárodní umí prodat jen jízdenky z Ulaanbaataru, nikoliv z jiných měst.
- Lokální doprava jezdí pouze jednou denně (UB - Sainshand - Zamyn Uud) a neumí prodat jízdenky na druhý den (odpověď “přijďte si zítra”).
- Nikdo neumí anglicky.
- Plánování dopravy po Mongolsku je dost dobře nemožné.
- Co se týče servisu na palubě (pokud se tam dostanete), supr!
Sainshand - Poté, co se dozvídáme, že v podstatě jediný spoj do Sainshandu tvoří vlak dnes v 9:10 ráno, kupujeme lístky a vyrážíme. Záhy se dozvídáme, proč cesta okolo 400km trvá neuvěřitelných 11 hodin. Vlak jen málokdy překračuje rychlost 40km/h a často zastavuje - a to i v naprosté pustině, kde veškeré obyvatelstvo dvoří dva cihlové domy, jedna jurta a stádo krav. Cesta také není zrovna rovná, točí se okolo kopců a pravidelně stoupá a klesá. Nutno poznamenat, že proti Transsibu moc příjemná změna. Zelené pláně se postupně mění v poušť a v dálce je čas od času možné zahlédnout i stádo divokých velbloudů. Dorážíme okolo osmé večer a vítá nám malinké hlavní město jižní provincie Dorongovi. Největším zážitkem zde je pár rostoucích stromů díky neustálému zavlažování a krásný památník hrozivé se tyčící nad městem v podobě vysloužilého tanku. Vědomi si bezpečí a vojenské ochrany, stavíme nedaleko stan. Je vedro a perfektní je i noc, fouká, ale zima není. Spíme pod šírákem.
