9. 11.: Za sedmero horami a dost řekami nachází se město Mandalay. Z Kalawu tam jezdí po ránu dodávky a na řidiči je vidět, že si cestu po horských úbočí dost užívá. Nám vzadu se klikatá cesta líbí o něco méně a mnichovi sedícímu za našimi zády se dokonce nelíbí vůbec. Ještě, že k výbavě každého sedadla patří i nepropustný pytlík a cesta samotná trvá jen pár hodin. V Mandalay se štěstím chytáme krásný hotel a náplň dnešního dne je tak jasně daná: jídlo a odpočinek.

10. 11.: Začalo pršet. Ačkoliv něco jako kanalizaci můžeme u chodníků vidět (díra v chodníku s betonovými překlady), není všude a hlavně všude nefunguje. Z části ulic se stávají kanály a vody je po kolena. K urychlení dopravy (Mandalay je opravdu velká) si půjčujeme kola za konečně přijatelnou cenu 2000 Kyatů (40 Kč) a za lehkého deště vyrážíme po okolí. Části města na západ směrem k řece jsou klidnější a zajímavější i pro cestování jen tak, bez cíle. Co prozatím tolik netrápilo menší města (či to nebylo výrazně patrné) jsou odpadky. Zvlášť u břehu řeky mezi nimi lidi bydlí, hrají volejbal, koupou se nebo venčí prasata. Hromady plastu se čas od času spálí, ale víceméně jsou všude. Po cestě dokonce narážíme na pagodu Ein Daw Yar, která snad poprvé není uklizená a chodit naboso (do chrámů a k pagodám je nutné se vždy zout) se nám mezi blátem a odpadky moc nechce. Možná ale Mandalay trochu křivdíme, poslední dobou prší a teče vše a všudy.

11. 11.: Dnes prší o něco méně, je čas si vypůjčit motorku a vyrazit na delší cestu. Volíme sice ne zrovna spolehlivý postarší stroj s manuálním řazením, ale za 11000 Kyatů (220 Kč) i s benzínem je to slušná nabídka. Když zrovna nechcípne uprostřed křižovatky, jezdí pěkně. V okolí Mandalay je dost krásných míst a my jedeme navštívit alespoň dvě z nich. O něco dál na jih položený Saigang a blíže ležící vesnici Amarapura. Saigang je skoro neuvěřitelné místo, velká část je kopcovitá a v podstatě obsypaná chrámy a pagodami. Není třeba plánovat, stačí se projíždět a objevovat. Za výlet stojí cesta na Saigang Hill, odkud je vidět na celé město z vyhlídky na vrcholku kopce.

Po zážitcích a nucené návštěvě hospody (leje jako z konve) se vracíme do vesničky Amarapura mrknout na U Pain Bridge, nejdelší teakový most na světě postavený roku 1851. Ten se táhne přes jezero Taung Tha Man Lake a místo místních ho dnes spíš využívají davy nás, turistů. Z mostu je krásně patrný efekt posledních deštivých dnů, hodně chatek na jezeře je zatopených a čas od času jsou vidět stolky a židličky koupající se v jezeře. Místní jsou na to asi zvyklí, lidé čekají na břehu na opadnutí vody a slepice s kuřaty prostě jen chodí po bambusových střechách.

12. 11.: V Mandalay ještě jeden den zůstáváme, ale tentokrát už projíždíme město samotné. Pro lepší orientaci se hodí vylézt na Mandalay Hill a na něm postavenou pagodu Sutaungpyae. Z té je skvělý výhled na město a dle průvodce si zde okolní mniši trénují svoji angličtinu s cizinci. Nás neodchytává mnich, nýbrž student angličtiny, ale i tak se dozvídáme dost zajímavých informací. Hodně o chybějícím sociálním systému v Barmě, o sdílení domácnosti s rodiči až do svatby nebo jak nám závidí Vánoce a dárky. Zítra se rozjedeme lodí do Baganu, která kdo ví proč vyráží v 5:30 ráno. Moc hodin nezbývá a radši jdeme co nejdříve do postele.

13. 11.: Jsme nevyspalí a unavení, ale na palubě. Do Baganu jezdí denně několik expresních lodí za cenu od $40 (1000 Kč) výš, jedou pár hodin a jsou na nich výhradně cizinci. Pokud je dost vody, ve středu a v neděli jezdí kromě nich také pomalé lodi pro místní, IWT (Inland Water Transport). Ty přijdou na výrazně příznivějších $15 (380 Kč), dovolí užívat si řeku s domorodci celých 15 hodin a je na nich celkem fajn “ekonomická” atmosféra. Z deníku pár let zpátky jsme se dočetli, že pro bílé tváře je to ojedinělý zážitek. Ten sice potvrdit nemůžeme, protože nakonec i na téhle lodi byla cizinců většina, ale pořád lepší než speciální turistická doprava.

Co na lodi stojí za odzkoušení je bar, ten jednak dobře vaří (osobně nevyzkoušeno), ale také podává poctivě vychlazený Myanmmar (vyzkoušeno), se kterým se hned lépe cestuje. Jediná výtka snad směřuje na nedostatečné zásoby, kdy pivo začalo kvůli žíznivým zápaďákům po obědě docházet. To místní nepijí vůbec a cestování s nimi je báječné. Ačkoliv na začátku byla loď rozdělena na bílou a domorodou polovinu, ta druhá se dříve uvolnila a my jsme se ke zbytku místních přesunuli. Zatímco nám zápaďákům byly určené umělohmotné židle, na druhé půlce se leželo na zemi a to je mnohem pohodlnější. Navíc je obyvatelstvo Barmy prostě skvěle přátelské. Mastné ruce? Není problém, nejbližší babička vždy ráda půjčí k utření svůj šátek.

Do Baganu dorážíme až pozdě večer, platíme nepříjemný vládní poplatek 25000 Kyatů (500 Kč) za vstup a nastává situace, které jsme se báli: není volné ubytování. Nacházíme sice nějaká za $35 a výše, ale to bychom stejně dobře mohli použít booking přes internet. My hledáme levnější hostel a nakonec se překvapivě daří, přijímá nás přátelská barmská rodinka (v hostelu Lucky Seven) a můžeme dnes ještě s dvojicí Angličanů přespat na recepci, a zítra už v pokoji za krásných $12 (300 Kč). To se nedá odmítnout. Nakonec ke všemu zjišťujeme, že majitelé nám obětovali i své vlastní matrace. Spí dnes také na recepci, na stolech.

14-15. 11.: Prohlédnout Bagan není dost dobře možné ani za několik dní. Něco takového jsme ještě neviděli. Obrovskou plochu tu pokrývá přes 2000 chrámů a pagod a projít se po okolí bez toho, aniž by na žádnou z nich nebylo vidět chce velkou dávku trpělivosti. Dnešní podoba je přitom jen zlomek z celkového počtu 10000 náboženských staveb, které zde stály v 11.-13. století, ještě před velkou vlnou nájezdů z Mongolska. Zatímco před 13. stoletím byl Bagan královské město, centrum učenců a náboženství, nájezdy jej proměnily v malou vesnici a postupně upadl do zapomnění.

Po areálu jezdíme první den o něco levnějšími koly poháněnými hrubou lidskou silou (námi), druhý den pak přeci jen pohodlnější elektromotorkou. Ceny jsou v pohodě: 3000 kyatů za dvě kola a 8000 za motorku (60/160 Kč). Jednotlivá místa asi nemá smysl popisovat, zde je důležitější obrazová dokumentace:

16. 11.: Dopoledne si naposledy půjčujeme kola, jedeme po několika dalších pagodách a hlavně do oblíbené restaurace na pivo a na oběd. Ta je trochu dál a my potřebujeme být brzy zpět. V pět hodin nám totiž odjíždí vlak do Yangonu a my bychom ho rádi stihli. Nemáme lístky, ale pokud dorazíme už ve čtyři, měli by nám podržet rezervaci. Lístky jsme se snažili pořídit dříve, ale jednoduše se nepodařilo.

První pokus proběhl předevčírem ve dvě odpoledne. Kromě čekajících cestujících celé nádraží spalo. Spal přednosta stanice, spali prodejci lístků, spala ochranka. Když se nakonec povedlo v kanceláři správy budovy někoho najít, ten po sérii telefonátů a probouzení kolegů zjistil, že lístek nám prodají až ve čtyři hodiny. Na nádraží je to 6 km do kopce, ale to se nedá nic dělat, vezmeme kola a přijedeme tedy později. Na druhý pokus jsme přijeli něco po čtvrté, abychom zjistili, že lístky také nedostaneme. Obsazení vlaku se píše na papír, a ten prostě na středu ještě není připraven. Bude připraven asi tak ve středu ve čtyři odpoledne. Ale můžou nám zkusit udělat rezervaci, skvělé! Škoda, že nám to neřekli už při prvním stoupání k nádraží.

Každopádně dnes lístky máme a můžeme nastoupit. Vlak má několik tříd, ale protože jedeme přes noc a cesta samotná trvá asi 20 hodin, pořizujeme jedinou kategorii lístků s možností spaní na lůžku. Vlak je sice špinavý a nedůvěryhodný, ale máme vlastní kupé pro dva! Nejde moc stát (kýve se to) a někdy ani ležet (vagón nadskakuje na kolejích), ale my jsme nadšení. Takový (špinavý) luxus jsme ještě ve vlaku neměli. A to jen za 16000 Kyatů (320 Kč)!

< Zapovězené oblasti Barmy | Yangon, posvátný kámen a proč nejíst kuře na nádraží >