16. 9.: V indických vlacích je možné volit mezi spoustou tříd. Zcela nejlevnější je „general seating“, kdy do vagonu naleze lidí, kolik je vůbec možné. Sedí se na dřevěných lavicích nebo na zemi nebo se prostě trochu visí z vlaku. Na to si netroufáme a volíme druhou nejlevnější třídu „second seating“. Je trochu těsná, je tam hrozné vedro, co chvíli se indové okolo přeskupují, ale místo máme vlastní a jede se docela pohodlně a pořád perfektně levně. Vyrážíme z Dillí do Haridwaru, což je asi 250 km, 5 hodin ve vlaku a 55kč na osobu. S drobným zpožděním jsme okolo půl deváté na místě. Přesto, že je Haridwar o poznání menší město než Dillí, i večer je ruch na ulici přinejmenším srovnatelný. Spousta lidí, spousta rikš, spousta klaksonů. Pomalu si zvykáme, v Indii ostatně není na výběr. Nacházíme ubytování a jakousi znakovou řečí se domlouváme. Haridwar je sice turistické město, ale pro indy, nikoliv pro zápaďáky. Jediné bílé tváře ve městě jsme my a s angličtinou to tu jednoduché není.

PS: Je-li člověk v dobrém hotelu, musí fungovat televize. Ta naše nefungovala. Nepomáhá přesvědčovat, že televizi nepotřebujeme a že je vše v pořádku. Postupně nám mění všechny kabely a připojená zařízení, až nakonec i televizi samotnou. Dobrou hodinu trvá, než slyšíme a vidíme tu správnou hudební indickou show. A pak asi okolo desáté – hladovějící - jdeme konečně na večeři.

17. 9.: V Haridwaru hledáme především gháty (kamenné/betonové schody vedoucí do řeky) u břehu Gangy a okolo ležící chrámy. Každý večer se u chrámů konají rituály a s nimi svázané pouštění květinových odiček s hořící svíčkou po hladině řeky. Jak denní život na ghátech, tak noční pouštění lodiček, je skvělá podívaná a trávíme tu většinu času. Co se doporučit naopak nedá, je návštěva chrámu Mansa Devi ležícího nad městem. Chrám se proměnil v jakousi prodejnu a celá jeho prohlídka v podstatě spočívá v odevzdávání peněz za jednotlivé úkony. Je potřeba se důkladně bránit, aby člověk nepřišel o všechny drobné. Naštěstí je z chrámu alespoň fajn výhled. Přinejmenším když není vše zahalené v mlžném oparu (je).

18-21. 9.: Dosti bylo pocitu jedinečnosti a my se přesouváme asi o 25 km na sever do turistického Rishikeshe. Tam jezdí za pár korun autobus (70 rupií, asi 25 korun) a lze se ubytovat blízko ashramů (jógových škol) v hotelové čtvrti Tapovan, kde jsou k sehnání krásné pokoje okolo 500-600 rupií na noc (220kč).

Rishikesh je indické centrum jógy, ve kterém se krásně relaxuje. Rozhodli jsme se během cesty nikam nespěchat a tohle místo je pro daný účel ideální. Bohatá zásoba levných restaurací, jóga zdarma (od 7 ráno, takže o tom víme jen z doslechu), masáže, možnost si sednout do chrámu a poslouchat obřady nebo prostě jen ležet na břehu Gangy a svlažit nohy, případně celé tělo. Na čtyři dny naprosto skvělá náplň.

Abychom ale nebyli až tak líní, druhý den si půjčujeme motorku a jedeme se projet k vodopádům a do nedaleké chrámové jeskyně. K vodopádům se jede severovýchodně za město a poté ještě nějaký kus do kopce po kamenité cestě, poplatek je 50 rupií, ale za to prý dostaneme i koupaliště. Koupaliště je plné indů v plné polní, tedy koupajících se v džínách, trikách, sukních apod. Nám se v olbečení do vody nechce a jen ve spodním prádle si mezi převahu indů také netroufáme. Jdeme tedy kus níž po proudu a nacházíme (vedle lavičky s výhledem) zapadlou tůň, kde nikoho nerušíme. Ještě o něco dál na východ je chrám Vashishta Gufa zbudovaný v malé jeskyni. Je sice miniaturní, ale s o to lepší atmosférou a volně přístupný pro chvilkové posezení ve svatyni.

22. 9.: Když už jsme tělesně i duševně naplněni, rozhodujeme se zůstat ve státě Uttarakhand a pokračovat v cestě do Himalájí směrem k tibetským a nepálským hranicím. Původně jsme chtěli vyrazit dokonce o den dříve, ale autobusové spoje odjíždí jen brzy ráno (okolo 5-7 hodiny z nádraží) a stihnout je vyžaduje sebekázeň a kontrolu, která se na dovolené jen těžko dodržuje. Ranní odjezd je nutný, cesta trvá přes 10 hodin a je potřeba ji překonat ve dne. Když vidíme stav silnic, chápeme. Ty jsou v podstatě neustále v rekonstrukci, po deštích je část zasypaná, část sesutá do údolí a některé části jsou prostě jen tak úzké a neupravené, že by to s nočním přejezdem nešlo dohromady. Nakonec se po bolestivých hodinách (existují i pohodlnější autobusy) dostáváme do horského městečka Joshimat, které nám bude prvním výškovým táborem pro treky do vysokých hor.

< Jak jsme do Indie málem nedoletěli | Hledáme v mracích vrcholky Himalájí >