24. 10.: Jsou tři hodiny ráno a naše letadlo (ačkoliv Zuzka tomu do posledních minut nevěřila) úspěšně dosedlo na letiště Don Mueang v Bangkoku. Z letiště jezdí sice i noční vlaky, ale nás by ve městě nikdo neubytoval a tak si radši steleme na celkem pohodlných sedačkách v hale a snažíme se do rána alespoň trochu vyspat. To už jezdí i autobusy a protože máme ubytování přímo ve středu města, na turistické uličce Khaosan, můžeme jet přímým autobusem 58. V Bangkoku je důležité rozlišovat velké autobusy od malých bílých dodávek. Ty totiž, i přes stejná čísla, často končí v úplně jiné části města. My nezkušeni samozřejmě nasedáme do špatného a sen o přímém spoji se nám rozplynul. No co, užíváme si vyhlídkovou jízdu. Bangkok je veliký.

Hned po příjezdu si všímáme všude přítomných černo-bíle oblečených lidí a stejně laděné výzdoby. Minula nás smutná zpráva o smrti 88 letého thajského krále. Byl světově nejdéle vládnoucím představitelem země, na trůnu strávil celých 70 let a pro Thajsko byl respektovanou osobností. Ačkoliv ani ten nemá zcela čistou minulost, v současné době do jisté míry zamezoval dalšímu rozšiřování moci vládnoucí vojenské junty. Ta přebrala v Thajsku vládu v květnu 2014 a není jasné, kdy dojde ke jmenování králova nástupce. Oficiálně se má vojenská junta vyrovnat s korupcí ve vládě, upravit volební systém a připravit novou ústavu. Následně má zpět předat velení demokraticky zvolené vládě. Kdy se tomu ale tak stane je otázkou, prozatím to vypadá na utužování moci nad médii a soudní a výkonnou mocí. Černo-bíla výzdoba a smutek má být držen ještě půl roku.

Čeho si ale krom barevného ladění celého Thajska všímáme mnohem víc je absolutní rozdíl oproti Indii. Žádné troubení, žádné odpadky, čisté chodníky (nebo vůbec chodníky) a poklidný a milý život Thajců. Na to, jak je Bankgog veliké město, je podezřele čisté, plné zeleně a moderně působící. Po měsíci tak vidíme koše na tříděný odpad nebo přechody se semafory. Dnešní plán je po náročné noci jednoduchý: užívat si změny, ubytovat se, najíst se a ochutnat místní pivo. Nic co by mohl být problém zvládnout.

25. 10.: V Bangkoku je krom rozsáhlého komplexu chrámů i několik muzeí, galerií a kulturních center. Během jednoho dne toho mnoho stihnout nejde, ale snažíme se rozumně kombinovat. Krom nutné návštěvy nádraží, kde na druhý den pořizujeme lístky do vlaku (na to jak jsou nádraží i vlaky krásné, online nákup lístků možný není), míříme i do Centra Kultury a Umění. Tam je krom jiného výstava historických fotografií Bangkoku a rozdíl oproti současnosti je diametrální. Výstavní prostor je veliký, ale my přejíždíme zpět do centra k návštěvě chrámů. Ty jsou v historické části města prakticky všude a stačí jen náhodně procházet uličky. Hlavní palácový komplex “Grand palace” je kvůli držení smutku za zemřelého krále uzavřen, ale všechny ostatní chrámy lze procházet volně. Navštěvujeme tak i Wat Pho, kde je doslova leží největší socha Budhy na světě (největší ležící). Ten se usmívá a vypadá velmi spokojeně, nedivíme se mu, nám je tahle poloha také mnohem milejší než sezení.

26. 10.: Vlak do Chiang Mai nám odjíždí až navečer a stíháme ještě projít Národní Muzeum a okolí. Muzeum je schované v několika watech přímo v centru a určitě stojí za návštěvu, skvělá je výstava pohřebních povozů králů nebo historické nálezy z dob okolo počátku našeho letopočtu.

Co se vlakových spojů týče, ty jsou v Thajsku snad nejpohodlnější, kterými jsme kdy jeli. Ačkoliv volíme druhou třídu, lehátka jsou nad sebou jen dvě, spodní je šířkou spíše dvoulůžko a navíc jde díky záclonám předělat na útulný pokoj. A abychom se příliš nenamáhali, o veškeré povlékání a přípravu lůžka se postará personál vlaku. Spíme jako v peřince a do Chiang Mai přijíždíme svěží a připravení na další den (v tohle případě nám asi hodinové zpoždění ale vůbec nevadí ).

27-28. 10.: V Chiang Mai máme krásné ubytování hned u hradeb starého města za perfektních 250 báthů (175 Kč) na noc, vlastně většina věcí se nám daří sehnat dost levně. Jídlo bývá okolo 60-100 báthů (40-70 Kč), půjčení motorky také za 100 a ani hodinové masáže za 180 (125 Kč) rozhodně nejsou k zahození. Chiang Mai je prostě ideální město k odpočinku a krátkým výletům po městě i okolí.

Zatímco první den se zmáháme jen na výlet po městě a návštěvu watů uvnitř hradeb, druhý den vypůjčujeme zmíněnou motorku. Ta vychází levněji než cestování místním MHD (větší červené rikšy) a když si člověk zvykne na řízení vlevo, jde o velice praktický způsob cestování. Jedeme na kopec nad město na Wat Phra That Doi Suthep, ze kterého je pěkný výhled na celé město a dál do královského paláce Bhubing Palace. Od toho sice nejde čekat strarobylé památky, v areálu je pouze několik budov postavených před ne více než padesáti lety, ale v místních zahradách se hezky odpočívá. Za odpočinkem na večer míříme i k nedalekému jezeru …, to je sice celé blátivé, ale natolik vyhřáté, že neodoláme a konečně v Thajsku užíváme plavky. Krom skvělé vody musíme zmínit i restaurace na břehu. Každá má zástup bambusových přístřešků přímo u jezera a levné pivo (pinta 65 bathů) a ještě levnější jídlo.

29-30. Z Chian Mai přejíždíme jen kousek (tj. 3 hodiny) do Chiang Rai, města na severu Thajska blízko tzv. Zlatého trojúhelníku. Chiang Rai je ještě menší, umístěné nedaleko hor a jako ostatní města na severu obklopené Waty v širokém okolí. Kromě bohatého výběru v samotném centru tak zas půjčujeme motorku a jedeme na venkov. Jedno z bizardních míst, které lze navštívit nese název …, na západě známé pod jménem Bílý chrám. Ten je jen … let starý, ale i tak se k němu pro jeho neotřelou podobu sjíždí zástupy místních i turistů. Krom lebek, natahujících se rukou a dalších pekelných výjevů obsahuje i malby poměrně současné, ať už jde o začlenění do obrazu Budhy postavu Harryho Pottera nebo třeba Terminátora.

V okolí Chiang Rai je u blízkých hor i několik vodopádů a hlavně horké prameny. Neoplývají zrovna zásobou veřejných bazénů, ale za 80 báthů si lze pronajmout soukromou nádrž a hezkou půl hodinu se nechat opařovat. Určitě stojí za návštěvu.

31. 10.: Jde to ještě více na sever. Přes hranice nespěcháme a tak se přesouváme jen hodinu a půl jízdy k severní hranici Thajska a Barmy, do města Mae Sai. To je od Barmské (správně Myanmarské) části oddělené malým kanálem a v podstatě plynule na něj navazuje na druhé straně město Tachileik. My pro dnešek ještě zůstáváme v Thajsku, užíváme poslední drsné masáže a zítra brzo ráno půjdeme zkusit štěstí na hranice. Spí se nám dobře, ještě totiž nevíme, co nás čeká.