27. 11. Pracovní den. Stanovujeme Luang Prabang jakožto místo pro práci a ve společnosti Beerlao a notebooků trávíme velkou část dne. Na zbytek se za 5000 Kip přepravujeme na druhou stranu Mekongu podívat se na waty (a hlavně na výhled na LP) ležící za malou vesničkou Xieng Men. Večer stíháme i cestu na horu Phou Si a hlavně to nejdůležitější: malou jídelní uličku hned vedle night marketu. Náš stánek z minulé návštěvy před 5 lety zůstal zachován, i když dvojnásobně podražil - koncept “naber si do misky cokoliv” funguje.

28. 11. Protože Luang Prabang známe již dobře z minula, vydáváme se brzo ráno pokračovat. V 8:30 a v 9:00 mají odjíždět autobusy, respektive mikrobusy z jižního nádraží směrem Phonsavan. Lístky jdou samo sebou koupit předem na hotelu a to včetně odvozu, ale to není dostatečně cestovatelský přístup a krom toho je také pěkně předražený. Na nádraží chytáme rikšu za 20000 Kip a tady je již za standardní ceny velký autobus (95000Kip) nebo minivan za (110000Kip). Bereme dříve odjíždějící autobus v 8:30 a těšíme se na cestu, dle informace od pána v okénku, trvající 6-7 hodin. V zásadě má pravdu, po 6 hodinách a 30 minutách náš autobus definitivně zastavuje. 65km před cílem a s hustým kouřem valícím se z motoru. Řidiči nelze upřít jistá snaha, opravdu se snaží autobus rozjet, ale zůstává pouze u generování větších a větších oblak kouře.

Co musíme na místních ocenit je, že se téměř okamžitě ujímají situace a hned tři malé dodávky zastavují a pasažéry nabírají. Vcelku úspěšně. Sice dorážíme oproti slibům za 8,5 hodiny, ale hlavní je, že jsme v Phonsavanu.

K cestě se hodí poznamenat, že oběd je poměrně brzy po startu (před 11) zatímco konec cesty je dost nejistý. Restaurace je předřažená, ale vyplatí se něco sníst.

29. 11. Phonsavan je známý díky početným nalezištím starověkých pohřebišť datovaných až k 500 letům p.n.l., většinou prezentovaných jako plains of jars. V zásadě jde o místa, kde jsou k nalezení u sebe položené desítky až stovky kamenných nádob sloužících pro určitou fázi pohřbu (dle dokumentů proměna těla na kosti). Zároveň se ale jedná i o jedny z nejvíce bombardovaných míst na světě, kde CIA vedla Tajnou válku a v rozpětí několika let bombardovala území Laosu téměř každých 8minut. Dodnes se tak okolo planin (a mnoha dalších míst) řeší bezpečné oblasti zbavené nevybuchlé munice a naopak neprozkoumané části, kde mohou pod povrchem čekat stovky nevybuchlých granátů z cluesterových bomb.

K prohlídce nalezišť vybízí na hlavní ulici Phonsavanu dost cestovních kanceláří nabízející cenu okolo 100000 KIP na osobu, stejně tak jde ale za stejnou cenu pronajmout motorku pro dva a místa si objet sami. To zkoušíme my. Poloautomatické skútry jsou po ránu vybrané a na nás tak zbývá krapet výkonnější manuální stopětadvacítka. Řazení sice ne vždy zabírá, ale když už jede, tak je i do mírného terénu parádní. Škoda jen, že ručička benzínu spíš skáče než ukazuje a my tak k první pumpě jdeme potupně pěšky s prázdnou nádrží. Šťastnou náhodou jen pár metrů.

Návštěva planin stojí za to, obrážíme naleziště 1 a 3 a každé má úplně jinou atmosféru. S motorkou se vydáváme ještě k nedalekému vodopádu u trojky, ale to v období sucha není zrovna nejlepší nápad. Scházíme po suchých kamenech do údolí, abychom se vzápětí vratili zpět a vydali se na cestu zpět do Phonsavanu. Po cestě ještě alespoň obrážíme autobusová nádraží (jsou tu hned tři), abychom zjistili odjezdy směr východ na Nonghet, který považujeme za další bod v cestě do Vietnamu.

Večer pro jistotu věnujeme plánování cesty a hledáme, jak to s přechodem hranic je. Visa on arrival Vietnam samozřejmě má, jenže co nás nenapadlo je, že explicitně na přechodu Nám Can (východně od Nonghetu) nic takového nefunguje. Přechod hranic se nekoná.

Vietnam nevyšel, měníme plán a vyrážíme na jih do hlavního města Vientiane!

30. 11. Navzdory tvrzení na autobusovém nádraží (potištěné cedule u okýnka) autobus nejede v slibovaných deset či jedenáct dopoledne, ale až v sedm večer z nádraží ve městě u trhu zvaném Garden station. Jeden jede i v šest, ale ten není na spaní a my, pohodlní Evropané, bereme pozdější, lokálně zvaný VIP.

VIP autobus je o něco dražší, ale i tak přeplněný k prasknutí a ne každý má vlastní postel. Na nás se dvojlůžko nedostává a končíme na zadní pětce s třemi laosanami. Štěstí, že jsou přirozeně menší a v noci se tak o sebe opíráme jen trochu. Plná je i ulička (osobně při cestě na záchod šlapu jedné paní na hlavu), takže na tom pořád nejsme úplně nejhůř.

1. 12. V šest ráno nás vyhánění z autobusu, smlouváme rikšu do centra za 20000 KIP (jde i levněji, určitě nekývnout na první nabídku) a snažíme se nacpat do hostelu.

Vientiane bereme jen jako přestupní zastávku a prohlížíme tak pouze věci v blízkém okolí, Sisaket vat (údajně nejstarší vat v Laosu), Patuxai (archa vítězství, postavena z betonu USA během tajné války určeného na stavbu letiště) a That Luang (zlatá pagoda, národní symbol xkrát poničený a znovu postavený).

< Nepropadejte panice