User Tools

Site Tools


denik:19_01_11

This is an old revision of the document!


Plážové resorty za dostupné ceny

11. 1. Vedro, vlhko, ale snad jsme to čekali i horší. Zuzka přežila let a už se jen ptá, jestli je v pořádku políbit zemi. Je. Přistáli jsme na velkém parkovišti, po kterém volně přecházíme k pasové kontrole. Tedy nejdříve zaplatit $50 dolarů/osobu za víza a poté se nechat zkontrolovat. Razítko do pasu je víceméně dobrovolné, omylem jsme prošli na území Tanzánie, aniž by si nás nikdo z dohlížejících policistů všiml. Kvůli hezké vzpomínce (a chybějícímu razítku) jsme se raději vrátili.

Od letiště údajně jezdí do centra extrémně levné autobusy (=auto s dostatečně velkou korbou), tzv. dala-dala, ale na ty nemáme štěstí, možná prostě jezdí jen přes den. Potupně se tedy ptáme po taxi a nakonec jeden smlouváme za $10 až k ubytování.

Ve Stone Town nejsou přesné adresy. Alespoň vedlejší uličky čísla nemají a leckdy ani jméno, a tak ubytování nacházíme až po dobré půlhodině a laskavé výpomoci recepčního z vedlejšího hotelu.

Stone Town je směsice budov v různě pokročilém stavu rozkladu. Většina budí dojem, že bez větší péče přežívá ještě z koloniální éry, několik opravených tvoří drahé kavárny a hotely, a ty nově postavené nikdy ani hezky nevypadaly. Celkový dojem nicméně tvoří parádní mix exotiky a kolonialismu a to si náramně užíváme.

Dobré jídlo je třeba trochu hledat - ne, že by tu bylo málo občerstvení, ale většina jasně míří na turisty a to obzvláště ze západněji (nebo zde spíš severněji :)) položených zemí. Nakonec pomáhá vyjít ze středu města, kde lze skvělé jídlo sehnat za 6000 tanzanských šilinků (asi 60 korun) i méně. Jediné, o co se tím člověk připraví, je pivo. To naopak kromě středu města k dostání není a stojí od 4000 šilinků (40kč) výš.

Zajímavé je, že ve Stone Town v podstatě neexistuje veřejné osvětlení. Jistý zdroj světla poskytují otevřené obchody a restaurace, ale když ty zavřou, vidět prostě není. Natožpak černochy. Kromě nezvyku na tom ale nic není. Občasným pokřikováním (jednoznačně vyčníváme) a snahou nám prodat cokoliv od jídla, zájezdu nebo drog to končí, cítíme se vcelku bezpečně.

13. 1. Ze Stone Town se vydáváme na odpočinkové plácání se u moře. Jedeme do vesnice Paje, ležící u krásných pláží s jemným bílým pískem. A není to přehnaný popis, opravdu tomu tak je. Zbývá jen se tam dostat. Standardní nabídka je použít taxi a za asi 40 km dlouhou cestu zaplatit 400 000 šilinků (400kč), to sice není vzhledem k vzdálenosti špatná cena, ale kdo se nebojí, cestuje lokální dopravou a o mnoho levněji! Kousek za místním marketem na začátku ulice Karume je stanoviště místních maršrutek dala-dala. Po krátkém dohadování a přeptávání vás některá z nich za příjemných 300 šilinků (opravdu 3 koruny) vezme na terminál Kwarakwao (přibližně “kverekve”), kde dala-dala vozítek stojí ještě mnohem více a jezdí často až na druhý konec ostrova. Tam přesně potřebujeme my a vydáváme za jednoho 2000 šilinků, tedy celých 20 korun. Dohromady pro nás oba 46 korun a to i se zážitkovou jízdou jako bonus. Kdo by potom chtěl jet taxíkem v podstatě za desetinásobek.

Paje je snad ještě rozpálenější než Stone Town, pláže jsou nádherně bílé, písek jemný, moře průzračně modré a do toho se nám nepříjemně připaluje každý nekrytý kousek kůže. V zásadě jediná záchrana je vrhnout se do jedné z pobřežních restaurací, kde servírují dobře vychlazené pivo za ještě celkem použitelnou cenu 5000 šilinků, tedy okolo 50 korun. Na jídlo zde ani nepomýšlíme, to v podobných zařízeních leze hravě přes 200 kč. Na to je mnohem lepší vrátit se zpět do středu vesnice, kde stejný pokrm najednou stojí jen 6000 šilinků, a to je v zásadě jedno pivo.

Zatímco Stone Town jsme ještě procházeli a užívali malé uličky, práci stavitelů a řezbářů, v Paje jen ležíme a snažíme se rozumně střídat bazén a plácání se na pláži - plácání doslova, při odlivu je zde do půl metru vody a ten trvá většinu dne (alespoň toho našeho, líného).

15. 1. Protože nicnedělání jde dělat jen po krátkou dobu, dáváme se znovu do pohybu. Na křižovatce v Paje, jak jinak než rozpálené, čekáme na dala-dala a za dalších bezva 40 korun se dostáváme až do centra Stone Town. Míříme k ubytování, do trochu levnější čtvrti u rybího trhu. Určitě se bude jednat o zajímavý autentický zážitek. A opravdu, vidět toho sice moc není, ale za to pachově lze blízkost trhu, potažmo ubytování, rozpoznat jednoznačně. Alespoň je ubytování blízko přístavu a přesně tam my zítra budeme potřebovat, trajektem se chystáme přeplavit do Dar es Salaamu.

16. 1. Před samotnou cestou na druhý břeh ještě vyrážíme na jednu z klasických turistických záležitostí a to sice na výlet do “spice farm”, tedy za farmáři produkujícími koření. Nejsme si jisti, zda jsme jen špatně narazili, nebo takto končí většina nabídek, ale jsme poněkud na rozpacích. Samotná cesta přijde na $15, přičemž má trvat přinejmenším 5 hodin. Ne, že by nebyla prohlídka zajímavá, jak roste vanilka, skořice nebo pepř a hřebíček si člověk běžně nedokáže představit, ale délka ono představování trvala jen něco přes hodinu. Další hodinu pak zabral převoz a snaha z nás vymáčknout další peníze prodejem produktů či prostým spropitným. Pro případné další návštěvníky, bacha na cestovku hned za hotelem Dhow Palace. :)

Protože máme dost času, stíháme krásně odpolední trajekt ve čtyři a po vyplnění nezbytných dokumentů (lejstro je potřeba vždy) se během dvou hodin přesuneme od břehu Zanzibaru na břeh kontinentální Tanzánie. Dobré poznamenat, že vízum stačí jedno a stejně tak sim karta.

V Salámu (místní říkají v Daru) se procházíme jen krátce a brzo míříme spát. Druhý den chceme vyrazit do hor, do vesničky Lushoto v pohoří Usambara a tušíme, že na cestu je rozumné si kvalitně odpočinout. Co nás ale ještě před zapadnutím na hostel překvapuje je složení obyvatelstva. Zatímco na Zanzibaru byla naprostá většina původních černochů, v Dar Es Salámu se to naopak hemží Arabskými obchodníky. Ostatně není bezdůvodně jedením z nejdůležitějších přístavů východní Afriky. Zatímco do oblohy se zde tyčí nemálo mrakodrapů, na ulici je stále spousta prodejců, opravářů bot nebo krejčích bez kamenného obchodu. Dokud neprší, jako provozovna slouží prostý chodník. Tedy pokud tam nějaký je, i u výškové budovy totiž klidně může být zablácená hliněná cesta.

denik/19_01_11.1548458670.txt.gz · Last modified: 2019/01/26 00:24 by transsib