Differences

This shows you the differences between two versions of the page.

--- denik:16_11_09 [2016/11/28 19:29] – transsib
+++ denik:16_11_09 [2016/12/25 18:01] (current) – transsib
@@ Line 1: / Line 1: @@
-====== Z centrální Barmy na samotný jih ======
+====== Po řece i po kolejích z centrální Barmy až na samotný jih ======
 ===== Mandalay =====
@@ Line 6: / Line 6: @@
 **10. 11.:** Začalo pršet. Ačkoliv něco jako kanalizaci můžeme u chodníků vidět (díra v chodníku s betonovými překlady), není všude a hlavně všude nefunguje. Z části ulic se stávají kanály a vody je po kolena. K urychlení dopravy (Mandalay je opravdu velká) si půjčujeme kola za konečně přijatelnou cenu 2000 Kyatů (40 Kč) a za lehkého deště vyrážíme po okolí. Části města na západ směrem k řece jsou klidnější a zajímavější i pro cestování jen tak, bez cíle. Co prozatím tolik netrápilo menší města (či to nebylo výrazně patrné) jsou odpadky. Zvlášť u břehu řeky mezi nimi lidi bydlí, hrají volejbal, koupou se nebo venčí prasata. Hromady plastu se čas od času spálí, ale víceméně jsou všude. Po cestě dokonce narážíme na pagodu Ein Daw Yar, která snad poprvé není uklizená a chodit naboso (do chrámů a k pagodám je nutné se vždy zout) se nám mezi blátem a odpadky moc nechce. Možná ale Mandalay trochu křivdíme, poslední dobou prší a teče vše a všudy.
+{{gallery>:ims:16_11_10}}
 **11. 11.:** Dnes prší o něco méně, je čas si vypůjčit motorku a vyrazit na delší cestu. Volíme sice ne zrovna spolehlivý postarší stroj s manuálním řazením, ale za 11000 Kyatů (220 Kč) i s benzínem je to slušná nabídka. Když zrovna nechcípne uprostřed křižovatky, jezdí pěkně. V okolí Mandalay je dost krásných míst a my jedeme navštívit alespoň dvě z nich. O něco dál na jih položený Saigang a blíže ležící vesnici Amarapura. Saigang je skoro neuvěřitelné místo, velká část je kopcovitá a v podstatě obsypaná chrámy a pagodami. Není třeba plánovat, stačí se projíždět a objevovat. Za výlet stojí cesta na Saigang Hill, odkud je vidět na celé město z vyhlídky na vrcholku kopce.
-Po zážitcích a nucené návštěvě hospody (leje jako z konve) se vracíme do vesničky Amarapura mrknout na U Pain, nejdelší teakový most na světě postavený roku 1851. Ten se táhne přes jezero Taung Tha Man Lake a místo místních ho dnes spíš využívají davy nás, turistů. Z mostu je krásně patrný efekt posledních deštivých dnů, hodně chatek na jezeře je zatopených a čas od času jsou vidět stolky a židličky koupající se v jezeře. Místní jsou na to asi zvyklí, lidé čekají na břehu na opadnutí vody a slepice s kuřatama prostě jen chodí po bambusových střechách.
+{{gallery>:ims:16_11_11a}}
-**12. 11.:** V Mandalay ještě jeden den zůstáváme, ale tentokrát už projíždíme město samotné. Pro lepší orientaci se hodí vylézt na Mandalay Hill a na něm postavenou pagodu Sutaungpyae. Z té je skvělý výhled na město a dle průvodce si zde okolní mniši trénují svoji angličtinu s cizinci. Nás neodchytává mnich, nýbrž student angličtiny, ale i tak se dozvídáme dost zajímavých informací. Hodně o chybějícím sociálním systému v Barmě, o sdílení domácnosti s rodiči až do svatby nebo jak nám závidí vánoce a dárky. :-) Zítra se rozjedeme lodí do Baganu, která kdo ví proč vyráží v 5:30 ráno. Moc hodin nezbývá a radši jdeme co nejdříve do postele.
+Po zážitcích a nucené návštěvě hospody (leje jako z konve) se vracíme do vesničky Amarapura mrknout na U Pain Bridge, nejdelší teakový most na světě postavený roku 1851. Ten se táhne přes jezero Taung Tha Man Lake a místo místních ho dnes spíš využívají davy nás, turistů. Z mostu je krásně patrný efekt posledních deštivých dnů, hodně chatek na jezeře je zatopených a čas od času jsou vidět stolky a židličky koupající se v jezeře. Místní jsou na to asi zvyklí, lidé čekají na břehu na opadnutí vody a slepice s kuřaty prostě jen chodí po bambusových střechách.
-===== Bagan =====
+{{gallery>:ims:16_11_11b}}
-**13. 11.:** Jsme nevyspalí a unavení, ale na palubě. Do Baganu jezdí denně několik expresních lodí za cenu od $40 (1000 Kč) výš, jedou pár hodin a jsou na nich výhradně cizinci. Pokud je dost vody, ve středu a v neděli jezdí krom nich také pomalé lodi pro místní, IWT (Inland Water Transport). Ty přijdou na výrazně příznivějších $15 (380 Kč), dovolí užívat si řeku s domorodci celých 15 hodin a je na nich celkem fajn "ekonomická" atmosféra. Z deníku pár let zpátky jsme se dočetli o ojedinělém zážitku. Ten sice potvrdit nemůžeme, protože nakonec i na téhle lodi byla cizinců většina, ale pořád lepší než speciální turistická doprava.
+**12. 11.:** V Mandalay ještě jeden den zůstáváme, ale tentokrát už projíždíme město samotné. Pro lepší orientaci se hodí vylézt na Mandalay Hill a na něm postavenou pagodu Sutaungpyae. Z té je skvělý výhled na město a dle průvodce si zde okolní mniši trénují svoji angličtinu s cizinci. Nás neodchytává mnich, nýbrž student angličtiny, ale i tak se dozvídáme dost zajímavých informací. Hodně o chybějícím sociálním systému v Barmě, o sdílení domácnosti s rodiči až do svatby nebo jak nám závidí Vánoce a dárky. :-) Zítra se rozjedeme lodí do Baganu, která kdo ví proč vyráží v 5:30 ráno. Moc hodin nezbývá a radši jdeme co nejdříve do postele.
-Co na lodi stojí za odzkoušení je bar, ten jednak dobře vaří (osobně nevyzkoušeno), ale také podává poctivě vychlazený Myanmmar (vyzkoušeno), se kterým se hned lépe cestuje. Jediná výtka snad směřuje na nedostatečné zásoby, kdy pivo začalo kvůli žíznivým zápaďákům po obědě docházet. To místní nepijí vůbec a cestování s nimi je báječné. Ačkoliv na začátku byla loď rozdělena na bílou a domorodou polovinu, ta druhá se dříve uvolnila a my jsme se ke zbytku místních přesunuli. Zatímco nám zápaďákům byly určené umělohmotné židle, na druhé půlce se leželo na zemi a to je prostě mnohem pohodlnější. Navíc je obyvatelstvo Barmy prostě skvěle přátelské. Mastné ruce? Není problém, nejbližší babička vždy ráda půjčí k utření svůj šátek.
+{{gallery>:ims:16_11_12}}
-Do Baganu dorážíme až pozdě večer, platíme nepříjemný vládní poplatek 25000 Kyatů (500 Kč) za vstup a nastává situace, které jsme se báli: není volné ubytování. Nacházíme sice nějaká za $35 a výše, ale to bychom stejně dobře mohli použít booking přes internet. My hledáme levnější hostel a nakonec se překvapivě daří, přijímá nás přátelká barmská rodinka (v hostelu Lucky Seven) a můžeme dnes ještě s dvojicí Angličanů přespat na recepci, a zítra už v pokoji za krásných $12 (300 Kč). To se nedá odmítnout. Nakonec ke všemu zjišťujeme, že majitelé nám obětovali i své vlastní matrace. Spí dnes také na recepci, na stolech.
+===== Bagan =====
-**14-15. 11.:** Prohlédnou Bagan není dost dobře možné ani za několik dní. Něco takového jsme prostě ještě neviděli. Obrovskou plochu tu pokrývá přes 2000 chrámů a pagod a projít se po okolí bez toho, aniž by na žádné z nich nebylo vidět chce velkou dávku trpělivosti. :-) Dnešní podoba je přitom jen zlomek z celkového počtu 10000 náboženských staveb, které zde stály v 11.-13. století, ještě před velkou vlnou nájezdů z Mongolska. Zatímco před 13. stoletím byl Bagan královské město, centrum učenců a náboženství, nájezdy jej proměnili v malou vesnici a postupně upadl do zapomnění.
+**13. 11.:** Jsme nevyspalí a unavení, ale na palubě. Do Baganu jezdí denně několik expresních lodí za cenu od $40 (1000 Kč) výš, jedou pár hodin a jsou na nich výhradně cizinci. Pokud je dost vody, ve středu a v neděli jezdí kromě nich také pomalé lodi pro místní, IWT (Inland Water Transport). Ty přijdou na výrazně příznivějších $15 (380 Kč), dovolí užívat si řeku s domorodci celých 15 hodin a je na nich celkem fajn "ekonomická" atmosféra. Z deníku pár let zpátky jsme se dočetli, že pro bílé tváře je to ojedinělý zážitek. Ten sice potvrdit nemůžeme, protože nakonec i na téhle lodi byla cizinců většina, ale pořád lepší než speciální turistická doprava.
-Po areálu jezdíme první den o něco levnějšími koly poháněnými hrubou lidskou silou (námi), druhý den pak přece jen pohodlnější elektromotorkou. Ceny jsou v pohodě: 3000 kyatů za dvě kola a 8000 za motorku (60/160 Kč). Jednotlivá místa asi nemá smysl popisovat, zde je důležitější obrazová dokumentace:
+Co na lodi stojí za odzkoušení je bar, ten jednak dobře vaří (osobně nevyzkoušeno), ale také podává poctivě vychlazený Myanmmar (vyzkoušeno), se kterým se hned lépe cestuje. Jediná výtka snad směřuje na nedostatečné zásoby, kdy pivo začalo kvůli žíznivým zápaďákům po obědě docházet. To místní nepijí vůbec a cestování s nimi je báječné. Ačkoliv na začátku byla loď rozdělena na bílou a domorodou polovinu, ta druhá se dříve uvolnila a my jsme se ke zbytku místních přesunuli. Zatímco nám zápaďákům byly určené umělohmotné židle, na druhé půlce se leželo na zemi a to je mnohem pohodlnější. Navíc je obyvatelstvo Barmy prostě skvěle přátelské. Mastné ruce? Není problém, nejbližší babička vždy ráda půjčí k utření svůj šátek.
-**16. 11.:** Dopoledne si naposledy půjčujeme kola, jedeme po několika dalších pagodách a hlavně do oblíbené restaurace na pivo a na oběd. Ta je trochu dál a my potřebujeme být brzy zpět. V pět hodin nám totiž odjíždí vlak do Yangonu a my bychom ho rádi stihli. Nemáme lístky, ale pokud dorazíme už ve čtyři, měli by nám podržet rezervaci. Lístky jsme se snažili pořídit dříve, ale jednoduše se nepodařilo.
+{{gallery>:ims:16_11_13}}
-První pokus byl předevčírem ve dvě odpoledne. Krom čekajících cestujících celé nádraží spalo. Spal přednosta stanice, spali prodejci lístků, spala ochranka. Když se nakonec povedlo v kanceláři správy budovy někoho najít, ten po sérii telefonátů a probouzení kolegů zjistil, že lístek nám prodají až ve čtyři hodiny. Na nádraží je to 6km do kopce, ale to se nedá nic dělat, vezmeme kola a přijedeme tedy později. Na druhý pokus jsme přijeli něco po čtvrté, abychom zjistili, že lístky také nedostaneme. Obsazení vlaku se píše na papír, a ten prostě na středu ještě není připraven. Bude připraven asi tak ve středu ve čtyři odpoledne. Ale můžou nám zkusit udělat rezervaci, skvělé! Škoda, že nám to neřekli už při prvním stoupání k nádraží.
+Do Baganu dorážíme až pozdě večer, platíme nepříjemný vládní poplatek 25000 Kyatů (500 Kč) za vstup a nastává situace, které jsme se báli: není volné ubytování. Nacházíme sice nějaká za $35 a výše, ale to bychom stejně dobře mohli použít booking přes internet. My hledáme levnější hostel a nakonec se překvapivě daří, přijímá nás přátelská barmská rodinka (v hostelu Lucky Seven) a můžeme dnes ještě s dvojicí Angličanů přespat na recepci, a zítra už v pokoji za krásných $12 (300 Kč). To se nedá odmítnout. Nakonec ke všemu zjišťujeme, že majitelé nám obětovali i své vlastní matrace. Spí dnes také na recepci, na stolech.
-Každopádně dnes lístky máme a můžeme nastoupit. Vlak má několik tříd, ale protože jedeme přes noc a cesta samotná trvá asi 20 hodin, pořizujeme jedinou kategorii lístků s možností spaní na lůžku. Vlak je sice špinavý a nedůvěryhodný, ale máme vlastní kupé pro dva! Nejde moc stát (kýve se to) a někdy ani ležet (vagón nadskakuje na kolejích), ale my jsme nadšení. Takový (špinavý) luxus jsme ještě ve vlaku neměli. A to jen za 16000 Kyatů (320 Kč)!
+**14-15. 11.:** Prohlédnout Bagan není dost dobře možné ani za několik dní. Něco takového jsme ještě neviděli. Obrovskou plochu tu pokrývá přes 2000 chrámů a pagod a projít se po okolí bez toho, aniž by na žádnou z nich nebylo vidět chce velkou dávku trpělivosti. :-) Dnešní podoba je přitom jen zlomek z celkového počtu 10000 náboženských staveb, které zde stály v 11.-13. století, ještě před velkou vlnou nájezdů z Mongolska. Zatímco před 13. stoletím byl Bagan královské město, centrum učenců a náboženství, nájezdy jej proměnily v malou vesnici a postupně upadl do zapomnění.
-===== Yangon =====
+Po areálu jezdíme první den o něco levnějšími koly poháněnými hrubou lidskou silou (námi), druhý den pak přeci jen pohodlnější elektromotorkou. Ceny jsou v pohodě: 3000 kyatů za dvě kola a 8000 za motorku (60/160 Kč). Jednotlivá místa asi nemá smysl popisovat, zde je důležitější obrazová dokumentace:
-**17. 11.:** Do Yangonu přijíždíme překvapivě na čas. Ubytováváme se na 34. ulici, kde je co pár metrů levný hostel a vycházíme alespoň na malou obhlídku. Samotné centrum města historicky tolik zajímavé není, většina majestátních budov je koloniální éry a výraznější je snad jen centrální Sula Pagoda a vedle v parku ležící památník nezávislosti. Co to ale vynahrazuje je život na ulicích, všudepřítomné stánky s jídlem, ovocem, oblečením a množstvím praktických doplňků (levné hodinky a kleštičky na nehty). Navíc v podstatě hned vedle pagody Sula nacházíme malou hospůdku s točeným pivem, kde ten večer (i následující) trávíme až podezřele hodně času.
+{{gallery>:ims:16_11_15}}
-**18. 11.:** Krom dalšího procházení města máme dnes také namířeno na nejposvátnější místo Barmy, na Shwedagon pagodu. Ta není zcela v centru města, ale doslova za pár korun k ní má jezdit autobus číslo 43. V latince jednoduché, v místních bulinkách horší. Obrázek má vypadat trochu jako sova, a tak hledáme autobus s opeřencem. K naší velké radosti se trefujeme přesně a vyrážíme. Na pagodu je poměrně drahé vstupné 8000 Kyatů (160 Kč), ale zrovna sem se utracené peníze vyplatí. Pagoda je nádherná a obrovská. V areálů i hned u pagody je nepočítaně menších, které stejně jako velká předloha září zlatem. Navštěvujeme místo, kde sám Budha zanechal otisky svých nohou (musel být obří, otisk je dobrý metr dlouhý) a podstupujeme rituál polévání oltáře (složeného z budhy a zvířete) vodou. Oltář přitom není ledajaký, každý zde má svůj podle dne narození. U Shwedagon pagody jde v klidu strávit několik hodin, klidně i sezením a pozorováním místních. Ti zpívají, modlí se, zapalují svíčky i olejové lampy a samozřejmě také polévají. Báječné, odcházíme až za tmy.
+**16. 11.:** Dopoledne si naposledy půjčujeme kola, jedeme po několika dalších pagodách a hlavně do oblíbené restaurace na pivo a na oběd. Ta je trochu dál a my potřebujeme být brzy zpět. V pět hodin nám totiž odjíždí vlak do Yangonu a my bychom ho rádi stihli. Nemáme lístky, ale pokud dorazíme už ve čtyři, měli by nám podržet rezervaci. Lístky jsme se snažili pořídit dříve, ale jednoduše se nepodařilo.
-===== Kinpun =====
+První pokus proběhl předevčírem ve dvě odpoledne. Kromě čekajících cestujících celé nádraží spalo. Spal přednosta stanice, spali prodejci lístků, spala ochranka. Když se nakonec povedlo v kanceláři správy budovy někoho najít, ten po sérii telefonátů a probouzení kolegů zjistil, že lístek nám prodají až ve čtyři hodiny. Na nádraží je to 6 km do kopce, ale to se nedá nic dělat, vezmeme kola a přijedeme tedy později. Na druhý pokus jsme přijeli něco po čtvrté, abychom zjistili, že lístky také nedostaneme. Obsazení vlaku se píše na papír, a ten prostě na středu ještě není připraven. Bude připraven asi tak ve středu ve čtyři odpoledne. Ale můžou nám zkusit udělat rezervaci, skvělé! Škoda, že nám to neřekli už při prvním stoupání k nádraží.
-**19. 11.:** Z nejposvátnějšího místa Barmy pojedeme na druhé nejposvátnější! Vlak jede v nepochopitelných čtvrt na osm ráno, což pro nás znamená pochopitelně nepříjemné vstávání. Naštěstí je cesta docela pohodlná, barmánci nám stále něco (za drobný poplatek) servírují a pěkně to utíká. Za skoro standardních pět hodin jsme ve vesnici Kyaikto. Z té se ještě na kámen vyrazit nedá, nýbrž musíme přeplněnou větší rikšou jet asi půl hodiny pod hory do vesnice Kinpun. Rikša je natolik plná lidí, že ty přetékají a část nás cestuje nahoře na střeše. Jednou rukou se člověk drží krosny, druhou se snaží alespoň trochu držet železné ohrádky rikšy pod sebou. Cesta naštěstí není moc dlouhá. V Kinpunu už dnes zůstaneme, chceme trochu projít okolí a hlavně poctivě oslavit Zuzky narozeniny.
+Každopádně dnes lístky máme a můžeme nastoupit. Vlak má několik tříd, ale protože jedeme přes noc a cesta samotná trvá asi 20 hodin, pořizujeme jedinou kategorii lístků s možností spaní na lůžku. Vlak je sice špinavý a nedůvěryhodný, ale máme vlastní kupé pro dva! Nejde moc stát (kýve se to) a někdy ani ležet (vagón nadskakuje na kolejích), ale my jsme nadšení. Takový (špinavý) luxus jsme ještě ve vlaku neměli. A to jen za 16000 Kyatů (320 Kč)!
-**20. 11.:** Druhé nejposvátnější místo Barmy je zlatý kámen balancující na hraně skály vysoko v horách. Na místo lze buď poctivě šplhat, nebo si převýšení 1 Km užít ve speciálně upraveném náklaďáku určeném k přepravě turistů. Lenost nám určuje nahoru se vézt a dolů sejít pěšky. Alespoň jednu cestu se vézt je báječný nápad, turistů je spousta, auta se rychle naplňují a snaží se překonat hory co nejrychleji. Kovové lavice přivařené na korbu trochu připomínají pouťovou atrakci a řidič samotný s autem nezachází nijak jinak. Chvílemi máme problém udržet se na svých místech a malý klučina hned vedle brzy prohrává bitvu s udržení stravy ve svém žaludku. Je to prostě zážitek.
-Na to jak zábavná byla cesta nahoru, posvátný kámen už taková atrakce není. Vstupné není nijak drsné, jen 6000 Kyatů (120Kč), ale nahoře je opravdu jen kámen. Je pokrytý zlatem a dle legendy vybalancovaný vlasem Budhy. Nám přijde prostě pěkně usazený. Celé místo by mělo možná o něco lepší atmosféru, kdyby všude v okolí nebyly odpadky. Kam se člověk podívá, jsou svahy pokryté plastem a papírem a trochu to na kouzlu a celé svátosti ubírá. Na druhou stranu jsou odsud krásné výhledy a Zlatým kamenem výlet nekončí. Hned vedle navazuje vesnička Kyaiktiyo (neplést s nádražím Kyaikto) ve které jsou nejrůznější stánky a dvě další pagody.
-Při pěší cestě zpět nás zaráží podezřelá věc. Průběžně okolo celé cesty jsou chatrče, ve kterých se prodává nejrůznější turistický sortiment. Aby při dlouhé cestě nevyhládlo, jde tuhle uzobnout kuřecí stehýnko, tamhle křidýlko. Je už pozdě večer, na cestě jsme prakticky jen my a stejně jsou mísy masa plné. Tohle nemůže nikdo sníst po celý den, natožpak teď během jedné dvou hodin. Jediné vysvětlení je, že maso prostě na horku a sluníčku čeká, jeden, druhý a třeba třetí den, než si ho nějaký dobrovolník všimne a za malý peníz pořídí nejen stravu, ale i slušnou otravu. Nevíme to jistě, ale moc by nás četnost konzumace, trvanlivost, i možná otrava z jídla zajímala.
+{{gallery>:ims:16_11_16}}
-===== Yagon =====
-**21. 11.:** Navracíme se do Yagonu. Opět vlakem, jen tentokrát už ne tak mizerně brzy ráno. Vlak jede v půl jedné a my vše stíháme, dokonce nacházíme hospodu s pivem, ale nedaří se nám sehnat rozumné jídlo. Až na nádraží teprve objevujeme stánek s masovým curry. Zuzka si nedává, ale já se neudržím a kousek kuřete v oleji do sebe cpu. Jak že to vypadá otrava jídlem? Už víme! Přibližně dva dny člověka bolí nejen žaludek, ale i svaly po celém těle a má slušnou horečku. Ani běžný lék (studené pivo) výjimečně nepomáhá. V Yangonu stejně trochu oslavujeme (dnes mám narozeniny zas já), ale dobré to není. Pociťuji na sobě tíhu let plnou vahou.
+[[denik:16_11_01|< Zapovězené oblasti Barmy]] | [[denik:16_11_17|Yangon, posvátný kámen a proč nejíst kuře na nádraží >]]
-**22. 11.:** Vzhledem ke včerejší příhodě nemáme poslední den v Barmě zrovna aktivní, já převážně ležím v posteli a je mi blbě. Odpoledne se ale přeci jen sbíráme, jdeme vyřešit cestovní záležitosti a na poslední barmské jídlo a pivo, to prostě nejde vynechat. Aniž bychom to měli v plánu, narážíme na hospodu s místní specialitou, s takzvanou "model show". To je docela běžná hospoda, která má navrch molo a veškeré vybavení pro karaoke. Modelky se promenádují, zpívají karaoke a během večera volí postupně odvážnější a odvážnější kostýmy. Na Barmu skoro překvapivé. Zkoušeli jsme pořídit i záznam, ale to nám bylo hned zkraje zakázáno.
+{{fbc>}}
-**23. 11.:** V Barmě končíme a jdeme strávit den v letadle! Přímý let Yangon -> Colombo není, takže cestujeme nejlevněji s AirAsia přes Kuala Lumpur. Odlétáme okolo osmé ráno, přilétáme v deset večer, zábava na celý den přichystána, zbývá jen vyrazit!

User Tools

Site Tools

Differences

Page Tools