This is an old revision of the document!

---

1. 11.: Čas na přechod z moderního, klidného a levného Thajska do divočejšího a dražšího Myanmaru právě nastal. Ne snad, že by byla Barma dražší jako taková, ale turistům se tu leckdy nebojí naúčtovat dvojnásobné či větší ceny za cokoliv, a to zcela oficiálně. My každopádně i tak překračujeme hranice a nebojácně pochodujeme přes oddělující most.

K pěšímu přechodu využíváme nově otevřená e-víza a když vidíme výbavu na hranicích, jsme až překvapeni, že vše funguje hladce (krom pár minut, kdy na celnici vpadl internet). Ačkoliv teoreticky máme doložit dostatek měny i zpáteční letenky (raději jsme si nějaké zas vytiskli), nikdo po nás nic nechce.

Máme asi hodinovou rezervu na autobus a s klidem ještě zařizujeme simkartu a bavíme se s místními. Pořád ještě s velkým předstihem přicházíme na nádraží a s úsměvem se ptáme na spoj odjíždějící do města Keng Tung. Slečna se také usmívá a informuje nás, že dnes je plno a žádný jiný autobus už nejede, ať prý zkusíme nádraží na konci města. Dobrá tedy, zrovna nádraží sice nenacházíme, ale autobusů je na ulici pár zaparkovaných a opět se ptáme. Tentokrát místa jsou, spoj odjíždí za 45 minut, ale musíme si prý zajet na hranice vyřídit povolení a to nestíháme. A jiný spoj? Dnes prý už ne.

Vracíme se tedy na hranice a jdeme si na druhý den vyřídit povolení ke vstupu do oblasti. Alespoň si to myslíme. Na hranicích je okénko Tourist office a zde by povolení měli vyřizovat. Nevyřizují. Prý není potřeba a máme jít na nádraží, odkud za dvě hodiny jede další autobus. V této chvíli se nám po Thajské byrokracii už vyloženě stýská.

Jdeme zpět na nádraží, kde jsme před pár hodinami začínali. Samozřejmě nás ujišťují, že dnes už opravdu nic nejede, ale můžeme vyrazit autobusem zítra v osm. Na zastávce ať jsme v sedm, protože musíme vyřídit povolení. Jasně, cokoliv si jen budou přát.

Ubytováváme se, navštěvujme místní waty (… nad městem je krásný) a sháníme jídlo. S placením to tu ale nemáme jednoduché. Jako by si barmánci za svoji zemí tolik nestáli. V důvěře jsme směnili vsechny thajské bathy za místní kiaty, ale cenovky v obchodech zůstávají. Všechno je v bathech. Chcete platit kiatama? V pořádku, u pokladny vám cenu rádi přepočtou za často značně nevýhodný kurz.

Druhý den brzy ráno konečně vyrážíme na autobus. Asi po 20 minutách čekání se konečně jde řešit povolení. Zuzku si berou na motorku (já nemůžu, snídám polívku ) a jde se vyřizovat. Jede se ke včerejšímu Turistickému okénku, kde se najednou povolení překvapivě řešit musí a postupně je na papír uděleno asi deset razítek. Ty deseti dalšími razítky potvrzuje generál s deseti medailemi, aby se dokument mohl nechat desetkrát okopírovat a roznést do deseti různých budov. To vše je hotovo asi deset minut po oficiálním odjezdu autobusu, který naštěstí dnes čeká a my se konečně vydáváme cestu. Pouhých pět hodin dlouhou cestu.

Pozn. waty: blízko Thajska jsou chrámy stále označovány jako waty, dále už užívají název …. Stejně tak oblečení mnichů zůstává blíž hranic … a později se mění na ….

2. 11.: Později odpoledne přijíždíme do Keng Tungu. Neturistického městečka ležícího mezi okolními horami. Teoreticky se zde máme jen na chvilku zastavit a pokračovat dál autobusem k jezeru Inle lake, ale skutečnost se ukazuje být odlišná. Dostáváme se totiž do oblasti, kde myanmarská armáda válčí s povstaleckými skupinami horských kmenů a kde ještě stále kvete produkce …. Velká část země směrem na západ je tedy uzavřená a projet lze jedině s předem schváleným průvodcem a vlastní dopravou. Do autobusu pro místní vás nepustí. Musíme lehce upravit plán a k velké radosti Zuzky hledáme nejlevnější letenky do přístupné části země. Za dva dny nám to letí.

3. 11.: Rádi bychom si k průzkumu okolí půjčili motorku nebo kolo, ale ani to se nedaří. V případě motorky se nás nejdříve ptají, jestli máme řidičák, pak jestli máme i mezinárodní řidičák a po odsouhlasení obojího nám sdělí, že cizinci mají řízení zakázáno. Kolo bychom si prý půjčit mohli, ale za 15 dolarů na den (takové kolo musí jezdit samo) je to i nás, bohaté zápaďáky, trochu moc. Asi nejlevnější možnost je pronajmout si taxi a domluvit se na výletu s místním průvodcem, a nebo jako my vyrazit po okolí pěšky. Opět platí, že Watů/… je blízko dost a vidíme i okrajové části města, kde se tradičně vyrábí keramika. Mimo město nacházíme i skvělé a až neuvěřitelně levné občerstvení. Obědváme nudle se zeleninou a velkou polívko-salátem a za obojí platíme 1500 kyatů (30 Kč). Po krásných chrámech… A… ještě navštěvujeme Budhu dohlížejícího z kopce na klid a mír ve městě a s klidem si scházíme odpočinout k rybníku uprostřed města. Ten má krom příjemné atmosféry výhodu několika hospůdek ležících na břehu a v nich naraženého sudu piva Myanmar. Malé za 1000 kyatů (20 Kč) už je skoro jak v Čechách.

4. 11.: Jelikož nemáme jinou možnost, čeká nás dnes přelet letadlem do necelou hodinu vzdáleného města Heho u jezera Inle. Od vnitrostátních letů v Barmě toho moc nečekáme. Letíme sice s Yangon Airways, které vlastní místní drogový kartel (z bývalých povstaleckých skupin na východě země) a mohlo by jít o bohaté aerolinky, ale jisti si nejsme. Po příjezdu na letiště už nepochybujeme, to tvoří jedna budova a louka s nedlouhou přistávací dráhou. Letištní hala připomíná autobusovou zastávku v horším stavu a většinu výzdoby tvoří reklamy na pivovar Myanmar. Co naopak oceňujeme jsou minimální bezpečnostní opatření a velmi uvolněná atmosféra. Když se ptáme, jestli ještě můžeme ven ke stánku na pivo, není to žádný problém. Letadlo je trochu oprýskané, ne všechno sedí jak má, ale vrtule se točí a to je hlavní. Na palubě dostáváme občerstvení a než stihneme vše dojíst a dopít, už zase klesáme na přistání. V městečku Heho je letiště jen o trochu větší, ale za to o poznání turističtější. Venku již čeká zástup taxikářů a snaží se odchytit své ovečky. Taxi do města Nyuangshwe ležícího u břehu jezera není nejlevnější, oficiální cena je 25000 kyatů (x Kč) za něco málo přes 30 kilometrů, ale alternativa se hledá těžko. Ačkoliv je nedaleko vlaková zastávka, spoje jezdí jen jednou denně a krom pěšího pochodu nebo stopování toho moc dalšího nezbývá. My chceme zvolit variantu pár km pěšky a dále stopem, což taxikáři oceňují a nakonec se dostáváme na 16000 kyatů za jízdu. To už se nám líbí a vezme se.

5. 11.: Městečko Nyuangshwe sice leží blízko jezera, ale úplný břeh to není. Ono by to ani jednoduše nešlo, jezero je zarostlé a na mnoha místech pokryté spíše rostlinami a bahnem než vodou. Abychom se k vodě dostali blíže, můžeme si buď v městském přístavu pronajmout loď, nebo u některé z mnoha půjčoven sehnat podstatně levnější kolo. Nezavrhujeme ani jednu variantu, ale na dnešek volíme cestu po zemi. Půjčovné nás přijde na 1500 kyatů na den (30 Kč), což bereme jako poctivou nabídku a vyrážíme. Podél každé strany jezera vede silnice směrem na jih, celé jezero se jednoduše objet nedá, ale kdo stojí o okruh, může uprostřed nasednout i s kolem na loď a nechat se za 8000 kyatů přepravit přes jezero napříč. My šetříme a tak si vše hezky odšlapeme. Projížďka po zelených polích rýže a kukuřice je skvělá, čas od času projedeme okolo nějakého toho Watu a veškerá panoramata dobře doplňují hory v dálce. Ve spojení s vychlazeným Myanmarem po cestě správná cyklistika.

6. 11.: Zatímco včera jsme se drželi výhradně na souši, dnes se naopak vydáme na hladinu jezera. Podařilo se nám sehnat výlet až na jižní konec jezera za 18000 kyatů ( Kč), celá cesta trvá okolo sedmi hodin a tak je cena více než ospravedlnitelná. Kdo sežene i více lidí (nám se nepovedlo, do lodi se vejde až pět), získá výlet vyloženě za pakatel. Na výletě nejde počítat s žádnou velkou exotikou, na Inle lake se vydává spousta turistů a většinu jich zde potkáte, ale pár míst (zvlášť vzdálený jižní konec) si kouzlo trhů a domorodého života zachovává. Součástí projížďky je i návštěva “předváděcích akcí”, kde omrkneme ruční výrobu bavlněných/hedvábných produktů nebo výrobu cigaret. Vlastně je obojí i přes jasný účel návštěvy dost zajímavé. Co je ale to hlavní na výletu je stejně cesta samotná. Projíždíme přes malé vesničky stojící uprostřed jezera na kůlech, potkáváme malé plovoucí farmy, rybáře nebo děti jedoucí do školy. Některá obydlí mají vodu, kanalizaci i proud (vedení proudu na rozpadlých kůlech nad jezerem je kapitola samotná), některá snad jen tu vodu a to jen díky jezeru pod nimi. Do přístavu do města se vracíme později odpoledne a jdeme relaxovat. Zítra vstáváme ošklivě brzy na vlak, tak ať nezaspíme.

7. 11.: Vlak do města Kalaw neodjíždí přímo od jezera, tak jak bychom si přáli, ale až z města Shwe Nyuang vzdáleného od našeho Nuyang Shwe (aby se to nepletlo) deset kilometrů. Rikša není zrovna levná (7000 kyatů), ale bezpečně to vynahrazuje jízdenka za vlak, která pro první třídu stojí pouhých 1200 kytaů (24 Kč) a my se můžeme nechat do asi 50 km vzdáleného města odvézt celých pět hodiny v pohodlných polstrovaných sedačkách. Ty jdou skvěle sklopit do polohy téměř ležmo, škoda, že většina z nich už nelze narovnat zpět. Vlak jede pomalu. Když jsme už si mysleli, že pomaleji to nejde, vlak se bez ohledu zastavil. Bohužel jinak to nejde, houpání soupravy na kolejích napovídá, že větší rychlost by pro vlak mohla být také ta poslední.

Do Kalawu dorážíme něco po jedné hodině. Sháníme snad nejlevnější ubytování ve městě za 12000 kyatů (240 Kč pro dva) a rovnou vyrážíme na pochod. Jednak ubytovaní je vlastně titěrná garáž, kam se krom postele nic jiného nevejde a pak Kalaw je prostě známý pro své treky po okolí. Dnes volíme kratší cestu ve městě a to do nedalekých jeskyň obydlených stovkami soch budhů a nahoru na …, kde v tureckém sedu již dobrých 500 let shlíží na svět pod sebou budha sice jen jeden, ale za to docela velký a celý pozlacený.

8. 11.: Včera jsme prošli město, ale hlavní gró Kalawu zůstává v procházkách po širším okolí a to hlavně do místních hill-tribe villages, tedy do vesnic původních obyvatel. Jde si zaplatit vedený výlet s průvodcem, ale kdo je šikovný (jako my, samozřejmě), může vyrazit i na vlastní pěst pouze pomoci map dostupných na intrernetu. Někdy to sice znamená pochod skrz vojenskou základnu (dle cedulí zakázaných, ale nikdo nás nevyhnal) nebo stírání rosy na kolejích vedoucí skrz jinak nepřístupná místa. Ještě, že vlaky tu jezdí jednou, dvakrát denně. Původní obyvatelé v okolí již dávno nežijí svým původním životem, nýbrž užívají výdobytky civilizace jako motorky, elektrický proud nebo plastové lahve, nicméně krajina okolo je pořád krásná. Máváme, usmíváme se a všude přátelsky procházíme. Kam se hrabe takový výlet na velkou turistickou skupinu s průvodcem. Večer náležitě oslavujeme v blízkém baru a doufáme, že to na zítřejší ranní cestu do Mandalay nebude mít příliš velký vliv.