User Tools

Site Tools


denik:16_10_17

This is an old revision of the document!


Zapomenutý střed Indie

Mandu

17. 10.: V průvodci je o Mandu psáno, že zde památky vypadají jako poházené po polích. Včera za tmy si toho nešlo všimnou, ale dnes je nám jasné, že jde o velmi přesný popis. Abychom si alespoň část mohli prohlédnout, vypůjčujeme si dva bicykly (místní klasiku, u které je div, že ještě jezdí) a po okolí cestujeme kolmo. Chrámy jsou rozeseté opravdu všude, Mandu bylo v roce 1436 až 1732 královským městem a ačkoliv původní vesnice dávno zanikly, kamenné hrady a paláce drží dál.

Největší komplex je Jahaj Mahar , nádherný prostor o mnoha budovách, protkaný vodními nádržemi, bazény a terasami. Největší část připomínající loď s můstkem vybudoval vládce Ghiyas-ud-din pro svůj harém údajně čítající tisícovky žen. Jakmile se vynadíváme, stačí před branami komplexu nasednout na kolo a popojet pár kilometrů dál k dalším a dalším památkám. Některé jsou beze jména, vyrůstající uprostřed obdělávaných polích, některé mají alespoň název a dozvídáme se jejich původní účel. Na konci cesta z vesnice stoupá do kopce a táhne se na jakousi náhorní plošinu. Ta sice není nijak zvlášť vysoká, ale pod ní se do dálky táhne jen rovná zem a nebýt mlhy, určitě jde vidět desítky kilometrů daleko. Není divu, že místo dříve sloužilo jako strážní věž.

18. 10.: V Mandu jsou památky nejenom v širokém okolí, ale i ve vesničce samotné. Veliká mešita Jami Masjid, hrobka Hoshang Shah, několik chrámů i zříceniny bývalých paláců. Je vlastně až s podivem, že jsme na místě jedinní zahraniční turisté. Klídek, žádné oběžování obchodníků a nejde nezmínit wineshop s chlazeným pivem přímo ve středu vesnice. Kdyby nás nehonil čas a nemuseli bychom pokračovat dál, jestě pár dní by tu proflákat šlo.

Odpoledne se vrháme zpět do dopravy. Rozhrkané autobusy plné vesničanů, děravé silnice a spousta zastávek. Po silnici cestujeme jen sto kilometrů, ale vydrží nám to na hezkých pět hodin cesty. Tentokrát do Indore. Odtud druhou třídou nočního vlaku do Betulu, kde nás čeká další kodrcání.

Betul a Muktagiri

19. 10.: Noční vlak nás vykládá v Betulu asi v pět hodin ráno. Naštěstí je vlakové i autobusové nádraží hned vedle sebe a stačí se tak na půl ve spánku dovléct před nádraží a odchytit první projíždějící plechovku na kolečkách. V té jsou sice jen miniaturní sedačky, málo místa na vše a rozpadlý interiér ze dřeva a plechu, ale jede to a to je hlavní. Po několika týdnech v Indii také opět zažíváme zimu, nezdálo se nám to možné, ale na triko to není. Tedy v pět ráno, za pár hodin se zase pečeme. Na Indii ani větší nadmořská výška nestačí.

Autobus jede do malého města Paratwada, my bychom sice měli vystoupit dřív ve vesničce Karpi, ale chceme si ještě nakoupit a dojít na oběd. To se ukazuje jako velmi špatný nápad poté, co v Paratwádě nenacházíme jediný rozumný obchod, natožpak restauraci. Na druhou stranu nacházíme dva slušně vybavené bary a tak se zastavujeme a ochutnáváme místní pivo (ano, Kingfisher). Zpátky do Karpi se trochu hladoví vezeme rikšou za deset rupií. Odtud se dá dojet až k ubytovně v Muktagiri, ale to nám přijde nesportovní a s poutnickým duchem šplháme s batohama pěšky. Jde se po venkově a (konečně) klidná procházka po Indii vůbec nevadí.

Muktagiri je rozděleno na dvě části, spodní, kde jsou Dharamsaly (místní ubytovny) a horní, kde je v horách těsně u sebe postaveno 52 chrámů. Nám se daří dorazit až navečer, takže v plánu je jen spodní část, tedy ubytovat se a sehnat jídlo. Bydlení je hned, relativně čistý dvoulůžkový pokoj za 300 rupií (110 Kč) na noc, ale s jídlem je to horší. Pokud tu jsou turisté, tak jen z Indie a i ti málokdy přespávají. Od místních se dozvídáme, že kuchař prý ještě dneska přijede a něco nám uvaří, ale kdy to nikdo neví. Nakonec máme za necelé tři hodiny na stole správně pálivé thálí a můžeme jít spokojeni spát.

S turisty a na ně navázaným byznysem se tu prostě nepočítá. Ptali jsme se, jak často se zde cizinci vyskytují. Za posledního půl roku prý ani jeden.

20. 10.: Po schodech stoupáme do horní části Muktagiri, k 52 bílým džinistickým chrámům vbudovaným do horského úbočí. Už samotný fakt chrámů postavených v horách slibuje krásnou podívanou, v případě Muktagiri o to více umocněnou protékajícími řekami a velkým vodopádem v pozadí. V období dešťů musí být pohled kouzelný, my vidíme vody o poznání méně, ale i tak je atmosféra místa působivá. Chrámy zde začaly být budovány v 10. století našeho letopočtu a nás udivuje klid a naprostá absence turistů. Jsme tu sami.

Jako málokterá památka jsou chrámy v Muktagiri nově opravené a čisté, co dodat, bezva výlet. :-)

Později odpoledne hory opouštíme a snažíme se chytnout železnou plechovku na kolečkách zpět do Betulu. Na sto kilometrů to bude cesta nepohodlná a přehnaně dlouhá (4h), ale nějak se vrátit musíme. V Betulu přespíme do rána a jedeme dál, asi 24 hodin trvajícím vlakem do metropole jihu, do Chennaie.

Chennai

22. 10.: Chennai: trhy, jiho-indická kuchyně a příprava na let. Kvůli události při odletu do Indie (viz první zápis deníku) máme pevně stanovený datum odletu na zítřek na 23. října. Bereme tedy zastávku v městě spíš za provozní a splňujeme již dlouho odkládané resty. On je ostatně Chennai natolik velký, že rozumně v něm déle pobývat ani nejde.

Snad ještě poznámka k letu. Letíme do Bangkoku, tentokrát překvapivě vše v pořádku, na letiště se dostáváme za minimální cenu autobusem, letadlo stíháme a ani nám při kontrole nic nezabaví. Jaké nás ale čeká překvapení na palubě. Indové jsou zvyklí se tlačit, předbíhat a pořikovat. Na zemi to člověk už ani nevnímá, ale v malém prostoru letadla se náhle jedná o mnohem výraznější faktor. Když se to navíc spojí i s prodejem alkoholu, thajští letušáci se mají co ohánět. Než vozík s občerstvením dorazil k nám, byly komplet zásoby v letadle vypité a nezbyla ani kapka. Zatímco dříve byl postoj Zuzky k chování některých Indů nevraživý, po této události začal téměř hraničit s nenávistí. ;-)

< Nejznámější turistické kousky

denik/16_10_17.1477568562.txt.gz · Last modified: 2016/10/27 13:42 by transsib