This is an old revision of the document!

---

23. 9.: Joshimat je město o jedné ulici, nebo přinejmenším o jedné hlavní ulici. Velkou část tvoří vojenská základna, která se postupně proplétá celým městem a cvičiště, kantýny nebo školy jsou všude. My bydlíme v centru na oné hlavní ulici, na Upper Bazar street. To má jak své klady, co se týče vzdálenosti, tak i nějaké zápory. Žádné dění ve městě nám neunikne, a to ani v noci a rozhodně ne od čtyř od rána dál. Nejsme tu ale na delší pobyt, spíše jako v přestupné stanici pro další výlety. Zajímá nás výlet na blízké horké prameny a poté dál do hor na poutní místo Sikhů Hem Kund a do místa zvaného Údolí květin.

I v městě ale lze najít dva starší chrámy a údajně také nejstarší strom v Indii. Nacházíme ho a opravdu, vypadá staře. Horní chrám Shankaracharya prolézáme, trochu nuceně přispíváme na chod a zbytek prvního dne trávíme plánováním a večer také hledáním piva. V Indii to s pivem nemáme vůbec jednoduché, v některých svatých městech je zakázané úplně, jinde jsou jen speciální ochody „wine shopy“ a ty se ještě hledají dost těžko. Najít wine shop v Joshimatu byl úkol téměř nadlidský. Na východním konci Upper Bazar street se dozvídáme, že prý „go down, on the corner ISB“ (jděte dolů, na rohu ISB). Načež projdeme celou ulici až na spodní západní konec, kde nás odkazují zase zpátky. Napotřetí se již dozvídáme, že ISB znamená „India State Bank“ a banku dokonce nacházíme, ale na rohu prostě žádný obchod s pivem není. Napočtvrté nás konečně místní zavádí přímo před banku a ukazují na vpravo od hlavního vchodu nenápadný vlez do sklepa. Už se nedivíme ničemu, ve sklepě pod státní bankou není sejf se zlatem a cennými papíry, ale velmi dobře zásobená prodejna piva! Odteď se stává státní banka naším oblíbeným místem.

24. 9.: Nedaleko od Joshimatu se nachází vesnička Tapovan, od ní jsou asi 3km vzdálené horké prameny a ještě o něco dále do kopce chrám Bhavishya Badri. Tak přinejmenším zní plán dnešní cesty, zdroje na internetu se v mnohém dosti liší a jedeme trochu naslepo s tím, že se prostě doptáme. Do Tapovanu jezdí u východního konce Upper Bazar street sdílené taxíky. Za 13km platíme 30rupií (12korun) a do půl hodiny jsme na místě. Potud dobré, dál to začíná být zákeřnější. Z Tapovanu je nutné pokračovat po stejné prašné silnici ony 3km a procházet přes několik po cestě postavených slamů (možná jsou to budky rodin pracujících na stavbě silnice, těžko poznat). Horké prameny, kde se dříve dalo koupat jsou nyní jen malá kouřící skála u silnice a místo ponoření těla do horké lázně nabízí alespoň opláchnutí obličeje syrnou vodou. Pod silnicí postavené bývalé bazény bohužel nefungují. Nedá se nic dělat a my tedy pokračujeme dál, za očistou duševní. Do chrámu Bhavishya Badri také žádná značená cesta nevede. Po stejné cestě je nutné pokračovat asi další 2km a pak odbočit doprava nahoru nenápadnou brankou. Vše je samozřejmě jen hindsky, ale kódová slova (názvy vesnic) u domorodců fungují. Jde se přes u silnice položenou vesnici Saldhar a dále do kopce do vesnice Subhay, kde chrám leží. Tedy, ležet by měl. Uprostřed cesty se potkáváme s nemilosrdným himalájským počasím a s prudkým deštěm otáčíme zpět. Brát si do hor pláštěnku? Příště už určitě ano! S trochou neúspěchu se tedy vracíme do Joshimatu a jdeme se zahřát návštěvou Indické Státní Banky a filmem v posteli. Nám se sice nezadařilo, ale kdo by se chtěl vydat stejnou cestou, výbavu s sebou a určitě dojít až do konce!

25. 9.: Je čas začít pořádně chodit po horách, v Himalájích sice jsme, ale ty správné zasněžené vrcholky zatím nevidíme. Balíme batohy a jdeme opět na východní konec Upper Bazar street, kde jezdí sdílené taxi tentokrát do Govindghatu. Ten je vzdálený asi 18km a taxi by mělo stát 50 rupií (..kč). Govindghat je město, ze kterého se vyráží na pěší trek 14km do kopce do malé horské vesničky Ghangaria. Pěší trek je řekněme spíše volitelný, první 4km do kopce tvoří silnice a tak většina návštěvníků (převážně Sikhů) jede sdíleným taxi nebo se veze na koni. Dál už pokračuje jen pěkná zpevněná cesta a část se tedy trmácí pěšky, část se veze v sedle. 10Km koňmo za 600rupií je celkem použitelná cena. My jdeme pěšky pěkně od zdola a koně zkoušíme až na půl hodiny pod vrcholkem, nechat se nést uprostřed hor a jen si užívat výhled má něco do sebe.

V Ghangarii je zvláště teď na konci září dostupných hodně levných hotelů. Nelze sice čekat topení nebo horkou vodu (od pusy nám jde v noci pára, je okolo nuly), ale teplé a celkem čisté peřiny v pokoji okolo 200-300 rupií (…kč) jde sehnat v pohodě. Jelikož vesnici v podstatě nic jiného než hotely a restaurace netvoří, o zázemí je postaráno více než dostatečně.

Pozn. Ghangarie: kousek pod městem se nachází heliport, ty nejbohatší nejedou na koni, ale nechají se vyvézt nahoru helikoptérou a pak rovnou v nosítkách až do hostelu. A není to žádná výjimečná situace, helikoptéra lítá neustále.

26. 9.: První den v horách volíme méně náročný trek do Valley of Flowers (Údolí Květin), které v roce 1931 zpopularizoval bristkský cestovatel Frank Smythe, když ho označil jako nejkrásnější údolí, které ve svém životě viděl. Bohužel pro nás byl F. S. v údolí přítomen během července/srpna, kdy je opravdu údolí pokryté barevnými květy, a ne jako my na konci září, kdy je vše kompletně odkvetlé a zbývají jen podzimní tóny. Indové jsou si navíc výjmečnosti údolí dobře vědomi a nebojí se za vstup vybírat poctivé vstupné, pro místní 150 rupíí, pro nás 600. Vstupné platí sice na tři dny, ale co je nám to platné, když si chceme udělat výlet na pár hodin. Nakonec se tedy rozhodujeme zadotovat vládou zřízený národní park (pokrývá opravdu jen to údolí) a nelitujeme, i bez květů jsou z údolí krásné výhledy a chodí se krásně. Tedy alespoň dokud nezasáhne milé himalájské počasí a vše neskryje pod husté mraky a nás neobdaří osvěžujícím mrholením. Vracíme se okolo páté a po osvěžující sprše (vše je ledové, i voda) a vydatné indické kuchyni jdeme brzy spát. Zítra nás čeká náročnější trek na posvátné místo Sikhů k jezeru Hem Kund.

27. 9.: Gangharie má čas nastavený správně horsky. Chodí se spát v deset a vstává se po páté. Zatímco včera jsme zvyky ingnorovali a vyrazili do údolí až po slušné snídani před desátou, dnes to bude jiné. Většina Sikhů vyráží k posvátnému jezeru Hem Kund okolo půl šesté a protože nechceme přijít o atmosféru průvodu, lezeme z vyhřáté postele do zimy také. Do zimy a deště, protože správného poutníka přece počasí neomezuje. Je dost ošklivo, ale atmosféra je výborná. Zástup do pláštěnek oblečených Sikhů (mají dokonce speciální igelitové čepice na turbany) stoupá po kamenné cestě, čas od času se ozývá prozpěpovávní, pozdravy „bůh je pravdivý“ nebo jen opakování tlumených modliteb. Velké množství pěších doplňují koně ověšené rolničkami a zvonci a pár lidí se dokonce nechá vynášet v křesle neseném čtyřmi odolnými Indy. Cesta nahoru není žádný med (Zuzka by mohla dlouhosáhle vyprávět ), délkou je sice jen okolo 5km, ale převýšení je 1100m (z 3100m n.m. do 4200m n.m.). Přes dva kilometry nahoru a dolu je slušný záběr na nohy a o to více obdivujeme starší vousaté Sikhy s holí, kteří s energií stoupají také. Zuzka trvdí, že oni tam jdou za svým cílem a to jim dodává sílu, být tam hospoda s točeným a nakládaným hermelínem, půjdeme stejně nadšeně.

Nahoru se dostáváme asi po čtyřech hodinách pochodu do kopce. Odměna je báječná. Sikhové jsou prostě milí a pohostinní. Zjevně oceňují náš výkon a odhodlání podstoupit pouť s nimi, a tak kdo umí alespoň trochu anglicky, vysvětluje posvátnost a fungování místa. Legenda praví, že nahoře u Hem Kundu ve svém minulém životě meditoval desátý a poslední Sikhský Guru Gobind Singh a od té doby je jezero pro Sikhy jedním z nejposvátnějších míst. Vedle jezera stojí volně přístupný chrám a jídelna. V chrámu dostáváme deku na zahřátí a můžeme poslouchat probíhající obřad, v jídelně zase zdarma pořádnou porci čaje a kořeněné hrachové kaše. Ačkoliv se teplota vody v jezeře blíží k nule, pro některé Siikhy je koupel v jeho vodě základ. My s úctou zdálky pozorujeme a alepoň omýváme ruce a obličej, což má významně prospět našemu zdraví. Popravdě vodu i ochutnáváme, to už si ale jsme zdravotní prospěšnosti jisti o něco méně.

PS: Jako vždy jsme terčem selfie fotografií, možná o to více, co mě Zuzka jako pokrývku hlavy (ta je nutná) uvázala její kalhoty do tvaru turbanu.

28. 9.: Hiimláje jsou tiché, klidné a studené. Neskutečný rozdíl oproti (velkému) zbytku Indie, jenže čas utíká a my bychom chtěli vidět i něco z jihu. Ačkoliv se nám do pekelného provozu a ulic plných lidí nechce, vyrážíme. Dnes sestupujeme z vesnice Gangharia zpět do údolí a pak stopem do Joshimatu. Večer ještě rychle na jedno do Národní a jdeme spát, zítra nás čeká poslední výlet v Himalájích a na dlouho poslední dlouhý pochod, v tom vedru dole se chodit nedá.

29. 9.: Ačkoliv ze samotného Joshimatu na vyšší vrcholky Himalájí vidět není, stačí nasednou na lanovku/taxi/jít pěšky asi 14km do kopce a lze vidět i ty úplně nejvyšší. Z malé horské vesnice Auli, která slouží především jako lyžařské středisko je totiž výhled na horu Nanda Devi, vysokou 7816 metrů, druhou nejvyšší v Indii. Přinejmenším když má pozorovatel štěstí. My už si zvykáme, že tomu tak vždy není, hory jsou obaleny bílými mraky, a tak jen na chvilku v dálce zahlédnem cosi připomínající zasněžený vrcholek v tom správném směru. Nahoru jsme se nechali líně vyvézt taxi (lanovka stojí 750rupií/osoba a Zuzka si nechce přivodit infarkt), ale alespoň dolu scházíme po svých. Zbytek dne poctivě odpočíváme, autobusy zpátky směr Rishikesh jezdí od 4 do 6 hodin ráno a nám se povedlo urvat místa v půl šesté. Pojedeme do Rishikeshe, poté dál do Haridwaru a odtud nočním vlakem směr Amritsar. Pěkný plán na celých 24 hodin!