Hledáme v mracích vrcholky Himalájí

23. 9.: Joshimat je město o jedné ulici nebo přinejmenším o jedné hlavní ulici. Kvůli blízkosti tibetských hranic tvoří velkou část města vojenská základna a cvičiště, kantýny nebo vojenské školy jsou skoro všude. My bydlíme v centru na oné hlavní ulici, Upper Bazar street. To má jak své klady, co se týče vzdáleností, tak i nějaké zápory. Žádné dění ve městě nám neunikne, a to ani v noci a rozhodně ne od čtyř od rána dál. Nás ale zajímá hlavně výlet k blízkým horkým pramenům a poté dál do hor na poutní místo Sikhů zvané Hemkund a do Valley of flowers - Údolí květin.

I v Joshimatu samotném jsou dva starší chrámy a údajně také nejstarší strom v Indii Kalpavriksha. Nacházíme ho a opravdu, vypadá staře. Prolézáme ještě chrám Shankaracharya, trochu nuceně přispíváme na jeho provoz a zbytek prvního dne trávíme plánováním a také hledáním piva. V Indii to s pivem nemáme vůbec jednoduché, v některých svatých městech je zakázané úplně, jinde jsou jen speciální obchody „wine shopy“ a ty se ještě hledají dost těžko. Najít wine shop v Joshimatu byl úkol téměř nadlidský. Na východním konci Upper Bazar street se dozvídáme, že prý „go down, on the corner ISB“ (jděte dolů, na rohu ISB). Načež projdeme celou ulici až na spodní západní konec, kde nás odkazují zase zpátky. Napotřetí se již dozvídáme, že ISB znamená „Indian State Bank“ a banku dokonce nacházíme, ale na rohu prostě žádný obchod s pivem není. Napočtvrté nás konečně místní zavádí přímo před banku a ukazují vpravo od hlavního vchodu na nenápadný vlez do sklepa. Už se nedivíme ničemu, ve sklepě pod státní bankou není sejf se zlatem a cennými papíry, ale velmi dobře zásobená prodejna piva! Odteď se stává státní banka naším oblíbeným místem.

24. 9.: Nedaleko od Joshimatu se nachází vesnička Tapovan, od ní jsou asi 3 km vzdálené horké prameny a ještě o něco dále do kopce chrám Bhavishya Badri. Tak zní plán dnešní cesty, zdroje na internetu se v mnohém liší a my jedeme trochu naslepo s tím, že se prostě doptáme. Do Tapovanu jezdí z Upper Bazar street sdílené taxíky. 13 km, 30 rupií (12 kč) a do půl hodiny jsme na místě. Potud dobré, dál to začíná být zákeřnější. Z Tapovanu pokračujeme po prašné silnici ony 3 km a procházíme přes několik u cesty postavených slamů (možná budek rodin pracujících na stavbě silnice, těžko poznat). Horké prameny, kde se dříve dalo koupat, jsou nyní jen malá kouřící skála u silnice a místo ponoření těla do horké lázně nabízí opláchnutí obličeje. Pod silnicí postavené bývalé bazény bohužel nefungují. Nedá se nic dělat a my tedy pokračujeme dál, za očistou duševní. Do chrámu Bhavishya Badri značená cesta nevede a tak hledáme. Po stejné cestě jdeme asi další 2 km a odbočujeme doprava nahoru nenápadnou brankou. Vše je samozřejmě jen hindsky, ale kódová slova (názvy vesnic) u domorodců fungují. Zjevně je jim nás trochu líto a za otázku dostáváme na posilněnou okurku s chilli. Jdeme přes vesnici Saldhar a do kopce do vesnice Subhay, kde chrám leží. Tedy, ležet by měl. Uprostřed cesty nás zahání nemilosrdné himalájské počasí. Brát si do hor pláštěnku? Příště už určitě ano! Promrzlí a dnes trochu neúspěšní se tedy vracíme do Joshimatu. Jdeme se zahřát návštěvou Indické Státní Banky a filmem v posteli. Odměna za tůru rozhodně úspěšná je!

25. 9.: Je čas začít pořádně chodit po horách. V Himalájích sice jsme, ale ty správné zasněžené vrcholky zatím nevidíme. Balíme batohy a jdeme na východní konec Upper Bazar street, kde jezdí sdílené taxi tentokrát do Govindghatu. Ten je vzdálený asi 18 km a taxi by mělo stát 50 rupií (20kč). Govindghat je město, ze kterého se vyráží na pěší trek 14 km do kopce do malé horské vesničky Ghangaria. Pěší trek je řekněme spíše volitelný, první 4 km do kopce tvoří silnice, a tak většina návštěvníků (převážně Sikhů) jede sdíleným taxi nebo se veze na koni. Dál už pokračuje jen pěkná zpevněná cesta a část se tedy trmácí pěšky, část se veze v sedle. 10 Km koňmo za 600 rupií je celkem použitelná cena. My jdeme pěšky pěkně od zdola a koně zkoušíme až na půl hodiny pod vrcholkem, nechat se nést uprostřed hor a jen si užívat výhled má něco do sebe.

V Ghangarii je zvláště teď na konci září dostupných hodně levných hotelů. Nelze sice čekat topení nebo horkou vodu (od pusy nám jde v noci pára, je okolo nuly), ale teplé a celkem čisté peřiny v pokoji okolo 200-300 rupií (70-110 kč) lze sehnat v pohodě. Jelikož vesnici v podstatě nic jiného než hotely a restaurace netvoří, o zázemí je postaráno více než dostatečně.

Pozn. Ghangarie: kousek pod městem se nachází heliport, ty nejbohatší nejedou na koni, ale nechají se vyvézt nahoru helikoptérou a pak rovnou v nosítkách až do hotelu. A není to žádná výjimečná situace, helikoptéra lítá neustále.

26. 9.: První den v horách volíme méně náročný trek do Údolí květin, které v roce 1931 zpopularizoval britský cestovatel Frank Smythe, když ho označil jako nejkrásnější údolí, které ve svém životě viděl. Bohužel pro nás byl F. S. v údolí přítomen během července/srpna, kdy je opravdu údolí pokryté barevnými květy, a ne jako my na konci září, kdy je vše kompletně odkvetlé a zbývají jen podzimní tóny. Indové jsou si navíc výjimečnosti údolí dobře vědomi a nebojí se za vstup vybírat poctivé vstupné, pro místní 150 rupií, pro nás 600. Vstupné platí sice na tři dny, ale co je nám to platné, když si chceme udělat výlet na pár hodin. Nakonec se tedy rozhodujeme zadotovat vládou zřízený národní park (pokrývá opravdu jen to údolí) a nelitujeme, i bez květů jsou z údolí jedinečné výhledy a chodí se krásně. Tedy alespoň dokud nezasáhne milé himalájské počasí a vše neskryje pod husté mraky a nás neobdaří mrholením. Vracíme se okolo páté a po osvěžující sprše (vše je ledové, i voda) a vydatné indické kuchyni jdeme brzy spát. Zítra nás čeká náročnější trek na posvátné místo Sikhů k jezeru Hemkund.

27. 9.: Gangharie má čas nastavený správně horsky. Chodí se spát v deset a vstává se po páté. Zatímco včera jsme zvyky ignorovali a vyrazili do údolí až po slušné snídani před desátou, dnes to bude jiné. Většina Sikhů vyráží k posvátnému jezeru Hemkund okolo půl šesté a protože nechceme přijít o atmosféru průvodu, lezeme z vyhřáté postele do zimy také. Do zimy a deště, protože správného poutníka přece počasí neomezuje. Je dost ošklivo, ale atmosféra je výborná. Zástup do pláštěnek oblečených Sikhů (mají dokonce speciální igelitové čepice na turbany) stoupá po kamenné cestě, čas od času se ozývá prozpěvování, pozdravy „Pravda je Bohem“ nebo jen opakování tlumených veršů. Velké množství pěších doplňují koně ověšení rolničkami a zvonci a pár lidí se dokonce nechá vynášet v křesle čtyřmi odolnými Indy. Cesta nahoru není žádný med (Zuzka by mohla sáhodlouze vyprávět ), délkou je sice jen okolo 5 km, ale převýšení je 1100 m (z 3100 m n.m. do 4200 m n.m.). Přes dva kilometry nahoru a dolu je slušný záběr na nohy a o to více obdivujeme starší vousaté Sikhy s holí, kteří s energií stoupají také. Zuzka tvrdí, že oni tam jdou za svým cílem a to jim dodává sílu, být tam hospoda s točeným a nakládaným hermelínem, půjdeme stejně nadšeně.

Nahoru se dostáváme asi po čtyřech hodinách pochodu do kopce. Odměna je báječná. Sikhové jsou prostě milí a pohostinní. Zjevně oceňují náš výkon a odhodlání podstoupit pouť s nimi, a tak kdo umí alespoň trochu anglicky, vysvětluje posvátnost a fungování místa. Legenda praví, že nahoře u Hemkundu ve svém minulém životě meditoval desátý a poslední Sikhský Guru Gobind Singh a od té doby je jezero pro Sikhy jedním z nejposvátnějších míst. Vedle jezera stojí volně přístupný chrám a jídelna. V chrámu dostáváme deku na zahřátí a můžeme poslouchat probíhající obřad, v jídelně zase zdarma pořádnou porci čaje a kořeněné hrachové kaše. Ačkoliv se teplota vody v jezeře blíží k nule, pro některé Sikhy je koupel v jeho vodě základ. My s úctou zdálky pozorujeme a alespoň omýváme ruce a obličej, což má významně prospět našemu zdraví. Popravdě vodu i ochutnáváme, to už si ale jsme zdravotní prospěšnosti jisti o něco méně.

PS: Jako vždy jsme terčem selfie fotografií, možná o to více, co mi Zuzka jako pokrývku hlavy (ta je nutná) uvázala její kalhoty do tvaru turbanu.

28. 9.: Himaláje jsou tiché, klidné a studené. Neskutečný rozdíl oproti (velkému) zbytku Indie, jenže čas utíká a my bychom chtěli vidět i něco z jihu. Ačkoliv se nám do pekelného provozu a ulic plných lidí nechce, vyrážíme. Dnes sestupujeme z vesnice Gangharia zpět do údolí a pak stopem do Joshimatu. Večer ještě rychle na jedno do Národní a jdeme spát, zítra nás čeká poslední výlet v Himalájích a na dlouho poslední dlouhý pochod, v tom vedru dole se chodit nedá.

29. 9.: Ačkoliv ze samotného Joshimatu na vyšší vrcholky Himalájí vidět není, stačí nasednou na lanovku/taxi/jít pěšky asi 14 km do kopce a lze vidět i ty úplně nejvyšší. Z malé horské vesnice Auli, která slouží především jako lyžařské středisko, je totiž výhled na horu Nanda Devi, vysokou 7816 metrů, druhou nejvyšší v Indii. Přinejmenším když má pozorovatel štěstí. My už si zvykáme, že tomu tak vždy není, hory jsou obaleny bílými mraky, a tak jen na chvilku v dálce zahlédneme cosi připomínající zasněžený vrcholek. Nahoru jsme se nechali líně vyvézt taxi (lanovka stojí 750 rupií/osoba a Zuzka si nechce přivodit infarkt), ale alespoň dolu scházíme po svých. Zbytek dne poctivě odpočíváme, autobusy zpátky směr Rishikesh jezdí od 4 do 6 hodin ráno a nám se povedlo urvat místa v půl šesté. Pojedeme do Rishikeshe, poté dál do Haridwaru a odtud nočním vlakem směr Amritsar. Pěkný plán na celých 24 hodin!

< Od ghátů Gangy po vrcholky Himalájí | Putování po svatých i nesvatých místech Amritsaru a Jaipuru >