4. 9.: Letíme do Indie! Abychom vyrazit vůbec mohli, potřebujeme krom jiného důkladnou přípravu a víza. No nebo alespoň ty víza. Původní předpoklad, kdy mělo být spousta času na plánování další cesty se nepotvrdil. Najednou si uvědomujeme, že máme týden do odletu a jen pět dní na vyřízení víz. V neděli v noci ještě ověřujeme pravidla pro získání víz a nestačíme se divit. Zpáteční letenka, pojištění, výpis z účtu, pasová fota 5x5cm, plán cesty, kontakt v Indii. Noc bude dlouhá, už jen z důvodu, že zpáteční letenku nemáme, plán netušíme a na focení je trochu pozdě, Zuzka je uzavřená na festivalu Vyšehrátky a tak improvizujeme. Foto oproti zdi, plán nám radí pohled do map od Googlu a letenku zpět vytváříme v grafickém editoru, vypadá obstojně. Žádost podáváme v pondělí a máme štěstí na slečnu u okýnka, do pátku prý budou!

13. 9.: Nakonec vše vyšlo, přesný plán stále nemáme, ale víza jsou. V Indii bude teplo a levno, a tak balíme ještě úsporněji, než do Jižní Ameriky. Můj batoh má do 10kg, Zuzky okolo 7kg. Největší zátěž tvoří elektronika a léky, zvlášť ty na žaludek.

Na letiště dorážíme s předstihem a v pohodě se odbavujeme až do Dubaje, čeká nás let s Ukrajinskými aerolinkami s přestupem v Kyjevě a dál s indickou společností Jet Airways až do Dillí. Ačkoliv první let čekáme bezproblémový, i Kyjev nás úspěšně překvapuje. Ne snad zmatkem na letišti nebo tvrdou kontrolou, ale časovým posunem. Automatické řízení času na telefonu funguje jen do té doby, než si ho člověk omylem vypne. To se pak stane, že si takový člověk v klidu leží na lavičce, odpočívá a myslí si, že je ještě dobrá hodina do odletu. A když se jen ze zvědavosti při cestě na záchod podívá na tabuli odletů, zjistí, že jeho let má „last-call“ a odlétá z letiště za pět minut. To končí veškerá legrace. Neberou se ohledy, naopak do rukou se berou batohy a běží se. Nemít letadlo asi půl hodiny zpoždění, to pak takovému člověku letadlo s klidem uletí.

Když už si myslíme, že největší problém letu do Indie máme za sebou, nemáme tušení, co nás čeká v Dubaji. Ačkoliv víza máme platná, vše sedí, až příliš puntičkářský úředník ověřuje naše letenky zpět. Ty nakreslené samozřejmě. Hrajeme překvapené, jak to, že není možné najít rezervaci v databázi a mezitím se česky dohadujeme, co dělat dál. Pán je nicméně neoblomný a říká, že bez platných letenek nás na palubu nepustí, že je budou kontrolovat při příletu. Vymýšlíme rychle náhradní plán, nemusíme mít přece zrovna letenky zpět, když stačí z Indie ven. Někdy v říjnu potřebujeme letět do Bangkoku, tak si náhodně stanovujeme datum na 23. a s Air Asia letenky za pěkných 1400Kč pořizujeme. Pro spokojenost úřednické duše ještě vše tiskneme (to je prý nutné) a odbavujeme se znovu, tentokrát úspěšně! Let Dubai →Dillí zajištěn!

PS: A mimochodem, v Dillí letenky samozřejmě nikdo nekontroloval… PPS: Zatímco do Dubaje jsme letěli s Ukraine International Airlines, kteří nedávali žádné jídlo ani pití (i na dlouhém letu), do Dillí s indickou společností Jet Airways to byla nádhera. Nová letadla, skvělé jídlo i na 2,5hodiny dlouhém letu. Popravdě jsme to čekali přesně naopak, dodatečně se Indům omlouváme.

14-16. 9: Vzhledem k náročné cestě máme v Dillí jediný plán: spánek a jídlo, když se povede, trochu té kultury. Ihne po příjezdu na nás udeří neskutečné vedro a vlhko, a v blízkosti hotelu v oblasti Paharganj také ohromné množství lidí, cyklo a elektrorykš, motorek a to vše navíc najednou troubící a kamsi se ženoucí. Vzniklou situaci řešíme úprkem do hotelu. Ten nacházíme s překvapivě čistým povlečením (jen pár fleků, světlá to výjímka), a tak hned po prvním obědě uleháme. Jídlo je báječné, co se týče chutí, na severní Indii prostě málo co má. Napoprvé si naše trávení musí zvykat a nastává trochu boj o koupelnu, ale další dny je už lépe.

První den tedy krom jídla a spánku nic nezvládáme, ale nazítří se už jdeme potit do centra města ke stanici Chandni Chowk, kde se nachází velká Rudá Pevnost postavená roku 1684 a mešita Jama Masjid, která je jednou z největších v Indii a pojme až 25 000 lidí. Vstupy jsou pro cizince nastaveny nešťastně, zatímco do pevnosti mají indové vstup za 30 rupií, my platíme 500 (180Kč), do mešity je to pro indy zadarmo, ale odlišní jedinci (my) platí 300 rupií (110Kč). Popravdě řečeno, Rudá Pevnost je hezká, ale za vstupné to snad nestojí, krom několika královských paláců (převážně viděných z venku) a perlové mešity, toho moc vidět nelze. Vše navíc vypadá trochu rozpadle a v neustálé rekonstrukci.

Moc dlouho procházení po památkách nezvládáme, krom ohromného množství lidí a zvuků je taky neskutečné vedro a vlhko, což společně s všudepřítomnými odpadky a životem na ulici tvoří tvrdou kombinaci. Vůbec celé Dillí ovládá směsice různých pachů, ať těch příjmených z restaurací a pouličních stánků, nebo i těch horších z rokládajících se skládek a bohaté směsi lidstva žijícího na ulici.

Zastavíme se možná ještě jednou cestou na jih, ale teď už je načase z intezity uniknout na sever do hor. Druhý den večer na nádraží hledáme Tourist couter, kde by mohlo jít pořídit lístky na jinak vyprodané vlaky směr Haridwar. Na Tourist counter jsou směrovky všude na nádraží, což je možná ten problém. Nádraží je velké a směrovky jako by ukazovaly dokola. Nakonec se doptáváme a okénko nacházíme, ale není u ostatních prodejních okének, jak by se mohlo zdát, nýbrž na zcela opačném konci nádraží, kam už bohužel šipky nevedou. Po asi 45 minutách tedy vyplňujeme žádost a dostáváme místa do nejlevnější třídy (téměř, ještě levnější je bez místenek) na 4,5 hodiny jedoucí vlak za bezvadnou cenu 300 rupií (110Kč) pro oba. Jdeme spát a už se těšíme, bude to jízda!

A jako bonus video z hospody, kde konzumaci a živou diskuzi doprovází kapela:

a párty v Paharganji: