Jak jsme do Indie málem nedoletěli

4. 9.: Letíme do Indie! Abychom vyrazit vůbec mohli, potřebujeme kromě jiného důkladnou přípravu a víza. No nebo alespoň ty víza. Původní předpoklad, kdy mělo být spousta času na plánování další cesty, se nepotvrdil. Najednou si uvědomujeme, že máme týden do odletu a jen pět dní na vyřízení víz. V neděli v noci ještě ověřujeme pravidla pro získání víz a nestačíme se divit. Zpáteční letenka, pojištění, výpis z účtu, pasová fota 5x5cm, plán cesty, kontakt v Indii. Noc bude dlouhá, už jen z důvodu, že zpáteční letenku nemáme, plán netušíme a na focení je trochu pozdě. Zuzka je pohlcená festivalem VyšeHrátky, a tak improvizujeme. Foto proti zdi Vyšehradu, plán nám radí rychlý pohled do mapy a letenku zpět vytváříme v grafickém editoru. Vypadá obstojně. Žádost podáváme v pondělí a máme štěstí na slečnu u okýnka, do pátku prý budou!

13. 9.: Nakonec vše vyšlo, přesný plán stále nemáme, ale víza jsou. V Indii bude teplo a levně, a tak balíme ještě úsporněji, než do Jižní Ameriky. Můj batoh má do 10 kg, Zuzky okolo 7 kg. Největší zátěž tvoří elektronika a léky, zvlášť ty na žaludek. :-)

Na letiště dorážíme s předstihem a v pohodě se odbavujeme až do Dubaje, čeká nás let s Ukrajinskými aerolinkami s přestupem v Kyjevě a dál s indickou společností Jet Airways až do Dillí. Ačkoliv první let čekáme bezproblémový, i Kyjev nás úspěšně překvapuje. Ne snad zmatkem na letišti nebo tvrdou kontrolou, ale časovým posunem. Automatické řízení času na telefonu funguje jen do té doby, než si ho člověk omylem vypne. To se pak stane, že si takový člověk v klidu leží na lavičce, odpočívá a myslí si, že je ještě dobrá hodina do odletu. A když se jen ze zvědavosti při cestě na záchod podívá na tabuli odletů, zjistí, že jeho let má „last-call“ a odlétá z letiště za pět minut. To končí veškerá legrace. Neberou se ohledy, naopak do rukou se berou batohy a běží se. Nemít letadlo asi půl hodiny zpoždění, to pak takovému člověku letadlo s klidem málem uletí.

Když už si myslíme, že největší problém letu do Indie je za námi, netušíme, co nás čeká v Dubaji. Ačkoliv víza máme platná, vše sedí, až příliš puntičkářský úředník ověřuje naše letenky zpět. Ty nakreslené, samozřejmě. Hrajeme překvapené, jak to, že není možné najít rezervaci v databázi a mezitím se česky dohadujeme, co dělat dál. Pán je nicméně neoblomný a říká, že bez platných letenek nás na palubu nepustí, že je budou kontrolovat při příletu. Vymýšlíme rychle náhradní plán, nemusíme mít přece zrovna letenky zpět do Evropy, když stačí z Indie ven. Někdy v říjnu potřebujeme letět do Barmy,tak se rychle připojujeme na letištní wifi a hledáme nejlevnější destinaci správným směrem. Bangkok? Proč ne, ostatně Thajsko je taky fajn. Náhodně si stanovujeme datum na 23. a s Air Asia letenky za pěkných 1400 Kč pořizujeme. Pro spokojenost úřednické duše ještě vše tiskneme (to je prý nutné) a odbavujeme se znovu, tentokrát úspěšně! Let Dubai→Dillí zajištěn!

PS: A mimochodem, po příletu v Dillí letenky samozřejmě nikdo nekontroloval…

PPS: Zatímco do Dubaje jsme letěli s Ukraine International Airlines, kteří nedávali žádné jídlo ani pití (i na 6 h dlouhém letu), do Dillí s indickou společností Jet Airways to byla nádhera. Nová letadla, skvělé jídlo i na 2,5h letu. Popravdě jsme to čekali přesně naopak, dodatečně se Indům omlouváme. Mamince Zuzky také děkujeme za skvělé sojové řízky™, které nám v první části cesty zajistily prvotřídní catering. :-)

Dillí

14.9.: Vzhledem k náročné cestě máme v Dillí jediný plán: spánek a jídlo. Ihned po příjezdu nás udeří neskutečné vedro a vlhko, takřka hmatatelná směsice pachů a vůní, ohromné množství lidí, cyklorikš, elektrorikš, motorek a to vše najednou troubící a kamsi se ženoucí. Vzniklou situaci řešíme úprkem do hotelu v oblasti Paharganj. Ten nacházíme s překvapivě čistým povlečením (jen pár fleků, světlá to výjimka), a tak hned po prvním obědě uleháme. Jídlo je tu báječné, severní Indie je co do chutí nedostižná. Napoprvé si naše trávení musí zvykat a nastává trochu boj o koupelnu, ale další dny je už lépe.

15.9.: Do centra města se tudíž dostáváme až nazítří. Naše první výprava vede ke stanici metra Chandni Chowk, kde se nachází velká Rudá Pevnost, postavená roku 1684 a mešita Jama Masjid, která je jednou z největších v Indii a pojme až 25 000 lidí. Vstupy jsou pro cizince nastaveny dost nefér. Zatímco do pevnosti mají indové vstup za 30 rupií (10 Kč), my platíme 500 (180 Kč), do mešity je to pro indy zadarmo, ale odlišní jedinci (my) platí 300 rupií (110 Kč). Popravdě řečeno, Rudá Pevnost je hezká, ale za vstupné to snad nestojí, kromě několika královských paláců (k prohlédnutí převážně z venku) a Perlové mešity, toho moc vidět nelze. Vše navíc vypadá trochu rozpadle a v neustálé rekonstrukci. Jdeme se tedy raději věnovat perlám indické kuchyně.

V Dillí se možná ještě jednou zastavíme cestou na jih, ale teď už je načase uniknout na sever do hor. Druhý den večer na nádraží hledáme přepážku pro turisty, kde má být možné pořídit lístky na jinak vyprodané vlaky směr Haridwar. Na Turistickou přepážku jsou směrovky všude na nádraží, což je možná ten problém. Nádraží je velké a směrovky jako by ukazovaly dokola. Nakonec se doptáváme a okénko nacházíme, ale není u ostatních prodejních okének, jak by se mohlo zdát, nýbrž na zcela opačném konci nádraží, kam už bohužel šipky nevedou. Po asi 45 minutách hledání tedy konečně vyplňujeme žádost a dostáváme místa do nejlevnější třídy (téměř, ještě levnější je bez místenek) na 4,5 hodiny jedoucí vlak za bezvadnou cenu 300 rupií (110Kč) pro oba. Jdeme spát a už se těšíme, bude to jízda!

A jako bonus video z hospody, kde konzumaci prospívá živá hudba:

a párty v Paharganji:

Od ghátů Gangy po vrcholky Himalájí >