21. 7.: Dnes přelétáme do Leticie. Ačkoliv bychom se rádi prospali, včera kvůli státnímu svátku bylo vše zavřené a my tak neměli šanci nakoupit potřebné věci pro cestu do Brazílie. Čekají nás čtyři dny na lodi. Součástí jízdenky je sice plná penze, ale knížky k ležení v hamace nepodávají. Zachraňuje nás antikvariát, kde sháníme tematicky zaměřený Ostrov Pokladů a po pár dalších obchodech s doplňkovým proviantem odjíždíme na letiště.

Jsme sice na místě hodinu předem a dokonce u vnitrostátních odletů, ale na špatném terminálu. Na přepážce nás rychle informují, že potřebujeme „otro terminal“ a „rapido, rapido“ a tak utíkáme. Zběžně informujeme prvního taxikáře o naší situaci a ten si naštěstí ví rady. Pěkně předjíždíme okolní dopravu a za čtvrt hodiny jsme na místě. Naštěstí to není daleko. Teď už jen odbavení, podepsat prohlášení o špatném stavu našich zavazadel (Zuzky krosna je po celé délce spravovaná nití) a že není dobrý nápad mít na krosně přidělané karimatky a spacák gumicukem a letíme!

Zatímco Bogota byla kvůli nadmořské výšce až trochu moc chladná, Leticie je kvůli mořské výšce až nepříjemně teplá. Teplá a vlhká. Už jen cesta s krosnou k ubytování stojí za sprchu. Po příletu se, kdo ví proč, platí turistická daň 20000COP/osoba (160Kč). Platí ji i kolumbijci a výmluva, že turistit nechceme nepomáhá. Pojedeme lodí rovnou do Brazílie a hned na letišti si tedy necháváme do pasu dát výstupní razítko (to se musí, jinde to nejde). Ačkoliv čekáme ještě v Kolumbii na loď, oficiálně už tu nejsme. Bydlíme trochu mimo město v rodinném domku. U bývalých couchsurferů, dnes levných hosteliérů za fajn 35000COP/noc (280Kč). Je tu skvělá atmosféra a do města jezdíme rikšou za 4000COP (za dva) nebo jako přítěž na motorce za 1500COP (za jednu přítěž, 12Kč). Rikšy a motorky tu docela dobře nahrazují MHD a jezdí ještě častěji.

22. 7.: Zatímco včera jsme měli energii na to si dojít si do města pro pivo a jet se prospat, dnes nás čeká náročnější úkol. Loď odjíždí ve středu a v sobotu a ta je zrovna zítra. Musíme si tedy sehnat lístky, koupit hamaky a obstarat alespoň trochu ovoce a zeleniny na cestu. Neděláme si ideály, že něco z toho bude na lodi dostupné.

Pro lístky přecházíme hranice (prostě projdeme pod cedulí Brazílie) do městečka Tabatinga a tam zamíříme k dokům. Jestli to můžeme posoudit, není sezóna a cestujících je málo. Dle průvodce je cena za lístek pro lokální 150, pro turistu okolo 180, maximálně 200 reálů za cestu. Asi vypadáme dostatečně chudě a úspěšně smlouváme cenu pro lokální, za 4 dny na lodi s jídlem dobré (150reálů = 1150Kč). Teď už si jen skočit na celnici pro vstupní razítko a formality máme vyřízené. Celnice se trochu nevhod nenachází ani na hranicích, ani v docích (je kus dál na hlavní ulici Tabatingy) a tak je lepší si výstupní i vstupní razítka zařídit den předem. Z Kolumbie jsme již oficiálně den vystoupení, teď ještě vstoupit do Brazílie. Ačkoliv to vypadá na bezproblémovou formalitu bez front, celý proces trvá podezřele dlouho. Se Zuzkou žertujeme, že je to kvůli místnímu mizernému internetovému připojení. A opravdu asi po čtvrt hodině se policista za počítačem omluvně podívá a pronese něco ve stylu „sorry - no internet“. Do hodiny se ale spojení udobří a my se tak můžeme neoficiálně vrátit na kolumbijskou stranu a dokončit nákupy.

Na lodi se automaticky počítá s tím, že každý má svoji hamaku. Bez ní je na loď možné vstoupit, ale poté se pravděpodobně spí podstatně hůř na zemi pod ostatními. Chceme se držet standardu (a pohodlí) a pořizujeme na trhu dvě, každou za 30000COP (240Kč). Lze najít i trochu levnější, ale tyhle jsou pěkné a barevné, což je pro část členů naší výpravy důležitý aspekt. Ještě sháníme trochu jídla a sušenek a vracíme se na ubytování připravit kontraband k propašování na loď!

Pozn k jídlu: v Letici jsou stánky s místní pochutinou Perro Caliente, nebo-li Hot Dog, nebo-li párek v rohlíku. Bacha na to, vypadá to jako párek v rohlíku, je to párek v rohlíku, ale je dělaný na sladko. Něco tak zvláštního jsem ještě nejedl.

23-25. 7.: Jak jsem již zmiňoval, budeme pašovat. Na lodi platí zákaz drog a alkoholu. Ne snad, že bychom po něčem z toho natolik toužili, ale přeci jen jsme se rozhodli nějaké památeční předměty do Čech přivézt a hledáme tedy způsob, jak na to. Experimentálním ověřením zjišťujeme, že obal na spacák krom pytle samotného zvládne i čtyři malé rumy, pláštěnka do sebe také jeden pobere a hezky jde využít i obsah pohorek. Plní optimismu se necháváme rikšou hodit k lodi a doufáme. Batohy musíme vyskládat do jedné řady a okolo všech prochází dva veselí pejskové, kteří se spíš než o batohy zajímají o okolí. Máme podezření, že svoji službu trochu flákají. Zatím každopádně v pořádku, čekali jsme šťáru, ale dopadlo to dobře.

Jsme naloděni, s pouhou hodinou zpoždění kapitán troubí a loď se i s námi vydává do divokých vod Amazonky. Už začínáme slavit, jak hezky nám to pašování prochází, když najednou okolo sedmé hodiny večer obsazují loď ozbrojenci. Tohle je totiž teprve ta správná kontrola. Vojáci s kulomety i celníci postupně prohledávají celou loď a to s důkladností vlastní zkušeným bojovníkům s drogovými pašeráky. Od horní palubu, přes pečlivou prohlídkou kuchyně i umýváren, po pasažéry a jejich zavazadla. Nás nutí celý obsah krosen vyskládat a postupně vše detailně prohlíží. Špatná zpráva je, že jsme dost podcenili ukrytí koky a s tou musíme příště naložit lépe (třeba ji jednoduše vzít do kapsy, osobní prohlídku nedělají). Ani pohorky a pláštěnka se jako dobré úkryty nepotvrdily, ale spacáky i přes prohmatávání vydržely. Konečná bilance každopádně v pořádku, zabavené dva pytlíky koky, ale žádné zatčení a dokonce nám byl ponechán rum. V dalších dnech se na loď ještě několikrát pobřežní hlídka vydala, ale už ani jednou tak poctivě a důkladně.

Pozn. celníci: Ačkoliv blízko hranic, nikdo už nemluvil ani španělsky ani anglicky. Nakonec jsme měli štěstí, jeden z vojáků angličtinu uměl a dokonce měl v Čechách kamaráda, hned se domlouvalo lépe. Co se života na lodi týče, jde v podstatě o velký souvislý odpočinek, čas od času přerušovaný pauzou na jídlo. Vstává se časně, snídaně tovřená rohlíky a kelímkem příliš sladkého kafe je ještě před šestou, oběd po jedenácté a večeře v pět. Vždy to samé, kuře, těstoviny, rýže a fazole. Nic extra, ale jde si na to zvyknout. Jinak člověk leží na palubě nebo se pohupuje v hamace a čte si. Loď má vbudované i sprchy, takže kdo se nebojí vody z řeky, není problém se osvěžit. Na palubě je také pár zásuvek, takže vlastně veškerý komfort. Když tak nad tím přemýšlím, ani se nám čtvrý den večer nechtělo vylézat. Kdo by plný servis a výhledy na (až převkapivě) širokou Amazonku nechtěl.

26-28. 7.: Večer čtvrtého dne přijížíme k obrovské metropoli uprostřed divoké džungle, ke městu Manaus. To má přes 2 miliony obyvatel a tvoří uprostřed amazonského pralesa jakousi základnu pro vše, turistiku, obchod i průmysl. Ačkoliv během plavby jsme na pár měst již narazili, žádné nebylo propojené se zbytkem Brazílie silnicí. Manaus, sice prý dost mizernou, propojen je. Z města lze vyrážet na tour do džungle za divokou zvěří, cestovky lze nalézt takřka na každém rohu a smlouvá se s cenama okolo 150R$ (1100Kč) na den. O cestě jsme přemýšleli, ale musíme stihnout let zpět do Čech a na 29. nacházíme mizerný let, v mizernou dobu, ale jako jediný za použitelnou cenu. Je rozhodnuto.

Manaus procházíme a navštěvujeme alespoň místní speciality, v podstatě je to jen náměstí, divadlo Amazon a trh. Nakonec přes vedro nevyrážíme, ale blízko je i botanická zahrada. Pravděpodobně to bude trochu udržovaná a pojmenovaná džungle. Divadlo vzniklo roku 1896, kdy po velkém boomu produkce kaučuku město zbohatlo a potřebovalo prostor pro setkávání místní honorace. Tomu odpovídá i kapacita pouhých 700 míst (záležitost luxusu) a zároveň styl stavby. Na té se podílel francouzský a italský architekt, čemuž i odpovídá importované francouzské sklo a italský mramor. Mnoho dalšího k vidění v městě není a o to více si můžeme zas po půl roce užit brazilskou atmosféru. Večer se ulice zaplní stolky a židličky, okolo náměstí začnou hrát kapely a hospody připraví potivě vychlazená piva. Bez studeného nápoje to nejde, teplota ani v noci neklesá a drží se slušně přes 30 stupňů.

Na let vyrážíme 28. večer, abychom poseděli několik hodin na letišti a nastoupili ve 2:45 na spoj nikoliv do Recife, ale do Sao Paula. Přímých letů je dost, ale přes Sao Paulo je to, kdo ví proč, dvakrát tak levnější.

29-30. 7.: Recife není zrovna turistický cíl, krom pár míst přímo v centru není ani příliš hezké. Při cestování po městě má člověk neustálý neurčitý pocit, že není v bezpečné čtvrti a měl by se přesunout více mezi lidi. Jenže v Recife se prostě takové místo hledá těžko. Let zpět máme až druhého a ačkoliv je zde i pár pěkných pláží, na čtyři dny to není. Vyřizujeme tedy pár nutností (viz poznámka) a vyrážíme na výlet do pobřežní vesničky Pipa. Do víkendové destinace pro místní a týdenní pro turisty bažící po plážích, zálivech a surfování.

Pozn. nemocnice a jazyk: Brazílie je velká, to nelze popřít. Podle místních natolik velká, že stačí mluvit jen portugalsky. Je sice obklopena španělsky mluvícími zeměmi a šlo by očekávat, že se Brazilci španělštinu naučí, ale tak tomu prostě není. Nikde se nemluví ani španělsky, ani anglicky. A to ani v nemocnicích. Kvůli očkování proti vzteklině jsem postupně navštívil pět nemocnic a bez portugalštiny se člověk nikam nedostane. Nakonec pomohlo mít na papíře vše napsané a předem přeložené a poté už jen doufat. Nějaké očkování mi pokaždé dali.

31-2. 8.: Ačkoliv učit se správnému surfařskému stylu jsme kvůli nedostatku času zavrhli, nedá nám to a alespoň se ubytováváme v Surfing Club Camp. Máme nejlevnější pokoj ve městě (60R$ / 460Kč), ale je skvělý. Jakkoliv lacino nás přišlo ubytování, o to více jsme zaplatili za dopravu. Chtě nechtě se vracíme do brazilských poměrů. Nemít hotovou rezervaci, snad výpravu zrušíme, ale takhle cestu podstupujeme. Jediná doprava do vesnice Goianinha stojí pro dva 140R$ (1080Kč, 230Km) a z ní ještě jedeme pár km přímo do Pipy za 8R$.

Investice se naštěstí vyplácí, Pipa je sice turistické středisko, ale krásné a mimo víkend i celkem poklidné. Od centra jsou jen pár minut vzdálené pláže. Nad těmi se tyčí zelené útesy a celý prostor je tak přístupný z několika málo cest stoupajících nahoru po útesech.

Pláže pokrývá jemný písek a stoupají pozvolna, což se odráží v rozdílech mezi odlivem a přílivem. Části jsou dokonce přístupné jen za odlivu a během přílivu místa pro stavbu hradů z písku mizí. Jedna z mizících pláží je i zátoka delfínů, kde se k našemu překvapení za největšího odlivu opravdu promenádují delfíni a zdarma pro návštěvníky představují umění lovu ryb. Taková show přitom neslouží jen k obživě, ale s ulovenou rybou se delfíni staví na zadní (ploutev) a mezi sebou si úlovek obratně přehazují. Není jednoduché se odpozorování odtrhnout a tak vytrvale stojíme a sledujeme.

V Pipě je krásně. Pohodlí, levná Caipirinha (cachaça s limetkou, ledem a cukrem), hamaky a pláže. Ačkoliv bychom zde ještě několik dní rádi strávili, nezbývá nám, než se vydat cestování vstříc. V úterý, 2. navečer nám letí spoj z Recife do Frankfurtu a náš pobyt v Jižní Americe tím chtě nechtě končí.

Bylo tu krásně, snad krom jídla nám nic nechybělo a už máme seznam míst, kam se musíme jednou vrátit. Každá země je něčím jiná a bylo by škoda cokoliv vynechat. Jdeme šetřit a brzy znova!