15. 7.: Do národního parku Tayrona jezdí ze Santa Marty plynulý proud autobusů. Tak jako u mnoha dalších spojů v Jižní Americe, nezáleží kdy na zastávku dorazíte, protože pokaždé něco jede. To znamená bezproblémovou dopravu, ale také spoustu turistů jedoucích na stejná místa. Snažíme se tomu alespoň částečně vyhnout a místo konečné zastávky vystupujeme dříve ve vesničce Calabazo. Odtud vede alternativní cesta do parku. V průvodcích se píše o poměrně důkladné kontrole při vstupu. Je zakázáno mít s sebou alkohol, drogy a zbraně a každá krosna je prohlédnuta. To ovšem pro vstup z Calabaza neplatí, chodí tu minimum lidí a ze zaměstnanců parku potkáváme jen milou paní, která mám prodává vstupenky. Ty nejsou nejlevnější, 42 000COP (330Kč), ale park za návštěvu určitě stojí. Zbraně i drogy jsme nechali na hostelu zbytečně.

Vstupujeme do džungle a postupně se přes kopečky probojováváme až k pláži Brava, kde se chystáme přespat. Zvolili jsme perfektně, zatímco v ostatních kempech parku je hlava na hlavě, tady celou pláž sdílíme v sedmi lidech. Koupat se bohužel nejde, na to jsou příliš velké vlny a varovné cedule vyprávějí nehezké konce těch, co zákazu neuposlechli. Nicméně máme teplou venkovní sprchu. V období dešťů je zde ke koupání i vodopád, v našem období pak hezké vyschlé koryto. Malé pivo je za 5000COP (40Kč), což je sice mizerná cena, ale daleko od civilizace a bez silnice to jde pochopit. Takhle je večer s knížkou na pláži parádní.

16. 7.: Co jsme včera sestoupali dolů k pláži, musíme dnes vylézt zpět. Jdeme těžko viditelnou cestičkou v bujné džungli a kombinace vedra, vlhka a prudkého kopce je smrtící. V džungli se pohybuje spousta hmyzu. Tisíce potvůrek vyběhnou z každého listu, na který se šlápne, po zemi i stromech lezou obří červi a všudepřítomné ještěrky. Údajně zde žijí i chápani, slyšíme dost divné zvuky, ale opičky samotné nevidíme.

Stoupáme až k místu zvanému Pueblito, ke starobylé vesničce obydlené od roku 450 do 1600 našeho letopočtu. Dříve zde na přibližně 250 terasovitých zahradách bydlelo až 2000 lidí, dnes už z dřevěných staveb zbyly jen základy a pozůstatky kanalizace. V několika chýších tu také žije pár domorodých obyvatel a volně procházet jde jen část vesnice, zbytek je jakožto místo náboženských rituálů znepřístupněn.

Z Pueblita se schází zpět k plážím, ale tentokrát již do turisticky populárních míst. Klidnější je ještě La Piscina, široká pláž, před kterou se rozkládá korálový útes, a úspěšně tak odráží veškeré velké vlny ještě před pobřežím. Díky tomu vzniká krásný a velký prostor pro plavání a my máme šanci se ještě naposledy před odjezdem z Karibiku vykoupat. Pochodem podél pláží se jde dostat až do Canaveralu, odkud vede malá silnice až k autobusům zpátky do Santa Marty. Ačkoliv je po cestě nepřeberné množství lidí nabízející transport přímo do města od 20 000COP výše, je lepší je ignorovat a hledat malé minibusy. Ty jedou za 3000COP k hlavní silnici a odtud jezdí už velký autobus až do centra za 7000COP.

17. 7.: U Karibiku pomalu končíme a potřebujeme se dostat ze Santa Marty do Bogoty. Pro nás to znamená vydat se nejdříve do Barranquilly, zde počkat do pěti do rána a vyrazit na letiště. Mohli bychom jet do Bogoty autobusem, jenže letadlo je podstatně rychlejší a za stejnou cenu. Není nad čím přemýšlet. V Santa Martě se naposledy procházíme, pojídáme ceviche a odpoledne přejíždíme do Barranquilly. Vystupujeme na autobusovém terminálu a ani do města nezajíždíme. Terminál je na okraji a podstatně blíže letišti. Čtvrť v okolí sice důvěru zrovna nevyvolává a pravděpodobně jsme první Evropani, co se zde rozhodli strávit noc, ale je to prostě výhodnější. V temné uličce nacházíme spoustu barů a fastfoodů, ale hlavně i docela slušný a čistý hotel za skoro neuvěřitelných 25 000COP (200Kč). Alespoň na pár hodin si budeme moci odpočinout.

18. 7.: Vstáváme v nehezkých 5 hodin ráno a nevyspalí se balíme. Na letiště si musíme vzít taxi, ale to popravdě v tuhle hodinu docela oceňujeme. Let je krátký, odbavení bezproblémové a do devíti hodin jsme v Bogotě. Problém nastává až při příletu. Všechny batohy dorazily, jen ten Zuzky se někde zatoulal. Kdo ví proč, odbavovali jsme je oba stejně a rozhodně jsme nebyli poslední. Kdyby to bylo kvůli drogám (koka) nebo nebezpečným látkám (litr lihu), nedorazila by má krosna, ale tohle je záhadou. Domlouváme se na ztrátách zavazadel a prý vše prošetří a dají nám vědět. Cesta na hostel bez krosny je pohodlnější a opravdu o pár hodin později nám volají a krosnu dováží taxíkem. To bychom mohli praktikovat častěji.

V Bogotě bydlíme přímo v historickém centru. Ne, že bychom obzvlášť chtěli, ale bylo to nejlevnější. Ono tedy také v centru není zrovna enormní množství památek, ale zase je tu dost muzeí a hodně míst, kde se člověk může relativně levně najíst. Ihned zkoušíme okolí Calle 19 a Carrery 5, je to oblast specializovaná na fast food a po dlouhé době také na levnou a celkem dobrou pizzu. Místní největší klasika – suché maso a rýže, se prostě rychle přejí.

19-20. 7.: Původně jsme měli v plánu vydat se do podzemní katedrály v blízkém městě Zipaquira. Ta je vestavěna do bývalých solných dolů a má přes 5500 m². V plánu byla, dokud jsme nevyhledali aktuální ceník vstupného. 50 000COP (400Kč) plus půjčovné za helmu a doprava nám přišlo trochu moc (alespoň mně ). Změnili jsme tedy plány a vyrážíme po městě a do Musea del oro - muzea zlata. To stojí 3000COP (23Kč) a je obrovské. Pokrývá vše od začátků zpracování kovů, po výrobu nástrojů a ozdob až do příjezdu kolonialistů. Soškám a výtvorům nelze upřít určitou dávku humoru, viz foto.

Druhý den jsme se chtěli po Bogotě rozhlédnout trochu více, ale tentokrát nám zase nepřálo počasí. Nad historickým centrem se tyčí dva vysoké kopce, na které jezdí lanová dráha nebo jakási zubačka (nebo pěšky, ale prý tam přepadávají). Samotná Bogota leží dost vysoko - ve 2600 m n.m. (to vysvětluje teplotu okolo 14° a mizerné počasí) a kopce ještě výše - přes 3150 m n.m.. Ve městě toho kvůli mlze moc vidět nelze a na kopcích pak už vůbec nic. I dnes budeme muset odpočívat. Jdeme alespoň do muzea slavného kolumbijského umělce Fernanda Botera, do muzea bankovnictví a procházíme nečekaně prázdné ulice centra.

Ačkoliv je dnes výročí vyhlášení nezávislosti Kolumbie, v ulicích se prakticky nic neděje. Čekali bychom projevy nebo koncerty, ale nekoná se nic. Výročí tak lze poznat jen podle zavřených obchodů a ozbrojené vojenské ochrany na (doslova) každém rohu historického centra. Vojáků je leckde více než civilistů a pouze na hlavním bulváru se schází větší hloučky lidí. Zatímco ti se baví sledováním několika tanečníků a jedné vrhačky mačet, znudění vojáci se (opět doslova) popichují kulomety. Taková nezávislá zábava.

Když ne ostatní, alespoň my se rozhodujeme slavit. Nedaleko ubytování máme bogotskou „mokrou“ čtvrť a v ní docela levné bary. Od hezčích po trochu špinavé a neupravené, ale s leckdy překvapivě dobrou rockovou hudbou. Do jednoho takového zapadneme a kromě piva tu nacházíme i místní specialitu – Chichu. Říká se tomu pivo ze zkvašené kukuřice, ale k jakémukoliv pivu to má zatraceně daleko. Nám to lehce připomíná burčák. Každopádně se nepije vůbec špatně a chvilku zůstáváme. Ostatně zítra ráno letíme do Leticie a Zuzčin strach z létání můžeme zkusit naředit už dnes!

< Kolumbie, karibské pláže a konečně vedro! | Pašujeme lodí po Amazonce a zpět do Evropy >