23. 2.: Cestu z Machu Picchu jsme si naplánovali s dostatečnou rezervou, abychom stihli být v Cuscu na pátek 24.. Ono se tedy v Cuscu něco děje už dobrý týden, ale právě zítra by mělo vše vrcholit. Je totiž slavnost slunovratu Inti raymi, velkolepý incký svátek boha slunce (Inti = bůh slunce), který se poctivě udržuje až dodnes. V postatě již týden chodí městem průchody v maskách a krojích, promenádují se po centrálním náměstí a před (na slavnost postaveným) podiem čas od čas provedou nacvičený tanec nebo scénku. Pochodující skupinky tvoří zástupci odborů či svazů, různých řemesel, organizací nebo škol. Vidíme tak pochodovat univerzitní ročníky, jejich profesory, ale i třeba policisty nebo zástupce pivovaru Cusceňa.

Celý den i večer je město prakticky obsypáno lidmi a dostat se někam je problém. Nejen, že je neskutečné množství předvádějících (to je neustálý proud alespoň pěti lidí v řadě), ale snad ještě větší je množství přihlížejících a možná vůbec nejvíc je prodávajících. Kdo má alespoň stolek nebo šátek na prostření, připravuje doma jídlo a ozdoby a vyráží do ulic vydělávat. Dokonce pivo, které lze jindy sehnat jen v obchodě, se tu objevuje na ulicích a vznikají improvizované stánky složené jen z bas. Na basách se sedí, leží i pije. Být to točené, připadáme si jako doma. S přibývajícím večer pak i slyšíme zde tolik nezvyklé hospodské žvásty a vidíme všudypřítomné stánky ukajující pivní hlad. Ty nabízejí krom sytých polívek a smažených kuřat s rýží i slavnostní specialitu, nadívaná morčata. Jasně, že se taky přidáváme. Tedy ne na morčata, ale na to pivo.

24. 6.: Dnešek je hlavní den slavnosti, od rána stojíme na náměstí, abychom mohli sledovat velkolepou show. Je to v podstatě ještě bohatší pochodování, navrch s průvodem inckého krále slunce a královny měsíce. Ti sedí na svých trůnech a jsou nešeni na ramenech poddaných. Za úkol mají jen rozdávat úsměvy a kynout davům a to se jim daří stoprocentně.

Odpoledne pokračuje celý průvod nad město na incké náměstí Sacsayhuaman. Obrovské pečlivě opracované kameny tvoří tribuny a na slavnostech se tu sejde až 30.000 lidí. My popravdě řečeno jednak nemáme lístky a ani se nám tolik mezi davy prodírat nechce. Na místo se jdeme podívat až po akci. Prodíráme se snad nikdy nekončícími davy jdoucími v opačném směru a pomalu šplháme. Ačkoliv je prostor obrovský, tolik lidí si zde neumíme představit. Ostatně zdržujeme se přes hodinu a během celé doby se z místa valí dav. Kdo ví, kdy to vůbec skončí.

Večer je zas ve znamení piva a nám je jen trochu líto, že program nedoplňuje i nějaký koncert. Je fakt, že pouliční tance a karaoke nepočítáme. Těch je nepočítaně.

25. 6.: Procházíme se po městě a doplňujeme neviděné. Trochu staromódní incké muzeum (jako většina muzeí v Peru), okolí Plaza de Armas i níže položený chrám Santo Domingo, umístěný na místě starého inckého chrámu Coricancha. Od doby Inků zbyla jen obranná zeď, ale ta vypadá stále mohutně. Je čas pokračovat a před námi je období dlouhých cest. Ta první, dnešní okolo 22 hodin do Limy. Cena 70 SOL (490Kč) za pohodlnou semi-camu (trochu-postel) docela v pořádku. Jen mě už není nějakou dobu dobře, jím radši jen suché pečivo a doufám, že dlouhá doba v autobuse prostě nějak projde.

26. 6.: Dorážíme do Limy po asi 23 hodinách čistého sezení. Vše dopadlo dobře, ale po autobusu se odpočatí rozhodně necítíme. Po smlouvání nacházíme taxi za rozumnou cenu 12SOL (84Kč) a necháváme se zavést do ubytování přes AirBnB. Jsme překvapeni, kde zastavujeme. Spletl jsem si číslo ulice a místo před ubytováním vystupujeme před Alžírskou ambasádou. Ochranka se trochu diví, ale úspěšně vysvětlujeme, že se chceme nastěhovat až o dům dál. Ten je (ačkoliv má číslo o 30 menší) hned vedle a my tak prakticky spíme mezi Alžírskou a Nizozemskou půdou. Ačkoliv nám před okny chodí lidé se samopaly, bezpečnější a levnější (350Kč/noc) místo snad v Limě není.

27. 6.: Vyrážíme do města a máme ošklivo, jen si nejsme jisti, jestli je to momentální oblačnost nebo trvalý smog. Se spoustou dopravy těžko říct. Navštěvujeme všude nutně přítomné Plaza las Armas a památky v okolí. Z Limy je ostatně slavné především právě toto. Město je obrovské a s cestováním trochu pomáhá metro. Není to ledajaké metro, jedná se o speciální silnice, kam nesmí nic jiného než expresní autobusy. Ty jezdí jak na povrchu, tak i pod zemí a nastupuje se přes zvláštní odbavení. Samozřejmě využíváme a jedeme k pláži (vlastně poprvé okusit Pacifik) a projít bohatou čtvrt Miras Flores. Krom pláže se nejedná o nic unikátního, převážně velké skleněné paneláky, ale na Peru to přece jen nezvyk je.

28. 6.: Krom centra nás láka i návševa jižní části města zvané Barranco. Je to čtvrť s undergroundovou scénou a s ní spojené grafitty na domech a pouliční umělci. Přinejmenším je tu oproti centru větší klídek a my tak máme čas zregenerovat před další cestou. Lidí je ve městě moc, zastavěná plocha je na nás příliš veliká a my tak raději budeme pokračovat dál. Všechny autobusy na sever jezdí z terminálu Terrestre Plaza Norte a ačkoliv některé společnosti odjíždí i z centra města, zde jde sehnat nejlepší nabídky. Za 30SOL (210Kč) tedy nastupujeme do přesnočního autobusu do městra Trujilllo, kde nás za krásných 10 hodin v 7 ráno nutí zas vystoupit.

29. 6.: Ačkoliv bychom mohli jet z Limy přímo Ekvádoru, nelíbí se nám představa dne a půl stráveného pouze v autobuse a tak cestu dělíme. Ve Trujillu nás krom odpočinku čeká hlavně rozsáhlé naleziště z pre-incké doby. Hlavní město Chan Chan říše Chimor z roku 850 našeho letopočtu. Ačkoliv bylo roku 1470 dobyto Inky a od roku 1535 průběžně plundrováno španělskými dobyvateli, až do dnešních dob si zachovalo ohromné hradby a pozůstatky budov s krásnými reliéfy. Po kultuře a vzdělávání jdeme zážitky probrat na pláž a příležitostně ochutnat produkty místního pivovaru. Mimochodem názvy piv se zde krom několika výjimek odvozují od města produkce. Zatímco v Arequipě jsme pili Arequipu, v Cuscu Cusceñu, zde ochutnáváme Trujillu. Prostě lokální kultura se vším všudy.

30. 6.: Plán je jasný, přejet do Ekvádoru. Zuzka pilně studovala možné destinace a nakonec je výběr jasný, malé městečko jménem Zamora s o to větším národním parkem za humny. Problém je, že žádný přímý autobus samozřejmě není a to ani do okolních větších měst. Zkoušíme tedy iteračně. Pořizujeme autobus do Chiclaya, asi 3h vzdáleného většího města a z něj po pauze na oběd další 3h do Piury. Dorážíme do města okolo půl deváté a máme štěstí, ještě v devět pokračuje autobus přes hranice do města Loja, odkud je to do Zamory už co by kamenem odhodil. V posledních několika městech jsou odjezdy problém, není žádné centrální nádraží a autobusy odjíždí z sídel společností, které jsou rozmístěné různě po městě. Přesun na nakonec stíháme a sice s mizerným autobusem, ale jedeme!

Pozn. k obědu: máme čínu. Sice je v okolí dost místních z hospůdek, ale základní nabídka je po většině měst v podstatě stejná. Maso a rýže, často na sucho. Čína je popravdě docela příjemná změna.