23. 2.: Cestu z Machu Picchu jsme si naplánovali s dostatečnou rezervou, abychom stihli být v Cuscu na pátek 24.června. Ono se v Cuscu něco děje už dobrý týden, ale právě zítra by mělo vše vrcholit. Je totiž slavnost slunovratu Inti raymi, velkolepý incký svátek boha slunce (Inti = bůh slunce), který se poctivě udržuje až dodnes. Již týden chodí městem průvody v maskách a krojích, promenádují se po centrálním náměstí a před (na slavnost postaveným) pódiem čas od čas provedou nacvičený tanec nebo scénku. Pochodující skupinky tvoří zástupci odborů či svazů, různých řemesel, organizací nebo škol. Vidíme tak pochodovat univerzitní ročníky, jejich profesory, ale i třeba policisty nebo zástupce pivovaru Cusceňa.

Celý den i večer je město obsypáno lidmi a dostat se někam je problém. Nejen, že je neskutečné množství předvádějících (neustálý proud alespoň pětistupů), snad ještě větší množství přihlížejících, ale možná vůbec nejvíc je prodávajících. Kdo má alespoň stolek nebo šátek na prostření, připravuje doma jídlo a ozdoby a vyráží do ulic vydělávat. Dokonce pivo, které lze jindy sehnat jen v obchodě, se tu objevuje na ulicích a vznikají improvizované bary složené jen z bas. Na basách se sedí, leží i pije. Být to točené, připadáme si jako doma. S přibývajícím večerem pak slyšíme zde tolik nezvyklé hospodské řeči a vidíme stánky, které preventivně mírní zítřejší kocovinu. Ty nabízejí kromě sytých polívek a smažených kuřat s rýží i slavnostní specialitu - nadívaná morčata. Jasně, že se taky přidáváme. Tedy ne na morčata, ale na to pivo.

24. 6.: Dnešek je hlavní den slavnosti. Od rána stojíme na náměstí, abychom mohli sledovat velkolepou podívanou. Je to v podstatě ještě bohatší pochodování, navrch s průvodem krále slunce a královny měsíce. Ti sedí na svých trůnech a jsou neseni na ramenech poddaných. Za úkol mají jen rozdávat úsměvy a kynout davům a to se jim daří stoprocentně.

Odpoledne pokračuje celý průvod nad město na místo incké památky Sacsayhuaman. Obrovské pečlivě opracované kameny tvoří tribuny a na slavnostech se tu sejde až 30.000 lidí. My popravdě řečeno jednak nemáme lístky a ani se nám tolik mezi davy prodírat nechce. Na místo se jdeme podívat až po akci. Prodíráme se snad nikdy nekončícími davy plynoucími v opačném směru a pomalu šplháme. Ačkoliv je prostor obrovský, tolik lidí si zde neumíme představit. Ostatně zdržujeme se přes hodinu a během celé doby se z místa valí dav. Kdo ví, kdy to vůbec skončí.

25. 6.: Procházíme se po městě: trochu staromódní incké muzeum (jako většina muzeí v Peru), okolí Plaza de Armas i níže položený chrám Santo Domingo, umístěný na místě starého inckého chrámu Coricancha. Od doby Inků tu zbyla jen obranná zeď, ale ta vypadá stále mohutně. Je čas pokračovat a před námi je období dlouhých cest. Ta dnešní okolo 22 hodin do Limy. Cena 70 SOL (490Kč) je za pohodlnou semi-camu (trochu-postel) docela v pořádku. Jen mně už není nějakou dobu dobře, jím radši jen suché pečivo a doufám, že dlouhá doba v autobuse prostě nějak projde.

26. 6.: Dorážíme do Limy po asi 23 hodinách čistého sezení. Vše dopadlo dobře, ale po autobusu se odpočatí rozhodně necítíme. Smlouváme taxi za rozumnou cenu 12SOL (84Kč) a necháváme se zavést do ubytování přes AirBnB. Jsme překvapeni, kde zastavujeme. Spletl jsem si číslo domu a místo před ubytováním vystupujeme před Alžírskou ambasádou. Ochranka se trochu diví, ale úspěšně vysvětlujeme, že se chceme nastěhovat až o dům dál. Ten je (ačkoliv má číslo o 30 menší) doslova hned vedle, a my tak prakticky spíme mezi Alžírskou a Nizozemskou půdou. Ačkoliv nám před okny chodí lidé se samopaly, bezpečnější a levnější (350Kč/noc) místo snad v Limě není.

27. 6.: Vyrážíme do města a máme ošklivo, jen si nejsme jisti, jestli je to momentální oblačnost nebo trvalý smog. Se spoustou dopravy těžko říct. Navštěvujeme Plaza de Armas (snad povinný název pro centrální náměstí ve všech jihoamerických městech) a památky v jeho okolí. Město je obrovské a s cestováním trochu pomáhá metro. Není to ledajaké metro, jedná se o speciální silnice, kam nesmí nic jiného než expresní autobusy. Ty jezdí jak na povrchu, tak i pod zemí a nastupuje se přes zvláštní odbavení. Samozřejmě využíváme a jedeme k oceánu (vlastně poprvé okusit Pacifik) a projít bohatou čtvrť Miras Flores. Kromě pláže se nejedná o nic unikátního, převážně velké skleněné paneláky, ale v Peru to přece jen nezvyk je.

28. 6.: Mimo centrum nás láká návštěva jižní části města zvané Barranco. Je to čtvrť s undergroundovou scénou a s ní spojené graffiti na domech a pouliční umělci. Přinejmenším je tu oproti centru větší klídek. Lidí je v Limě moc a zastavěná plocha je na nás příliš veliká. Rozhodujeme se pokračovat dál. Všechny autobusy na sever jezdí z terminálu Terrestre Plaza Norte a ačkoliv některé společnosti odjíždí i z centra města, zde jsou nejlepší nabídky. Za 30SOL (210Kč) nastupujeme do nočního autobusu směr Trujilllo, kde nás za krásných 10 hodin v 7 ráno nutí zas vystoupit.

29. 6.: Ačkoliv bychom mohli jet z Limy přímo do Ekvádoru, nelíbí se nám představa dne a půl stráveného pouze v autobuse, a tak cestu dělíme. V Trujillu nás čeká rozsáhlé naleziště Chan Chan z pre-incké doby. Chan Chan bylo hlavní město říše Chimor z roku 850 našeho letopočtu. Ačkoliv bylo roku 1470 dobyto Inky a od roku 1535 průběžně plundrováno španělskými dobyvateli, až do dnešních dob si zachovalo ohromné hradby a pozůstatky budov s krásnými reliéfy. Po kultuře a vzdělávání jdeme zážitky probrat na pláž a příležitostně ochutnat produkty místního pivovaru. Mimochodem názvy piv se zde kromě několika výjimek odvozují od města produkce. Zatímco v Arequipě jsme pili Arequipeňu, v Cuscu Cusceñu, zde ochutnáváme Trujillu. Prostě lokální kultura se vším všudy.

30. 6.: Plán dneška je jasný: přejet do Ekvádoru. Zuzka pilně studovala možné destinace a nakonec výběr padl na malé městečko jménem Zamora, s národním parkem za humny. Žádný přímý spoj tu není, takže pořizujeme autobus do Chiclaya, asi 3 h vzdáleného většího města a z něj po pauze na oběd další 3 h do Piury. Tam dorážíme okolo půl deváté a máme štěstí - ještě v devět vyráží autobus přes ekvádorské hranice, do města Loja, odkud je to do Zamory co by kamenem dohodil. Odjezdy jsou trochu komplikované, není tu žádné centrální nádraží a autobusy odjíždí od sídel jednotlivých společností (takhle je to překvapivě ve většině míst v Peru, prostě se člověk musí ptát, odkud to tak přibližně jezdí), které jsou rozmístěné různě po městě. Přesun nakonec stíháme a sice mizerným autobusem, ale jedeme! Ekvádoru vstříc!

Pozn. k obědu: máme čínu. Sice je v okolí dost místních hospůdek, ale základní nabídka je po většině měst v podstatě stejná. Maso a rýže, často na sucho. Čína je popravdě docela příjemná změna.

< Salkantay trail komfortně a levně, aneb na Machu Picchu bez agentury | Z jihu na sever Ekvádoru za pět dní >