User Tools

Site Tools


denik:16_06_02

Z La Pazu po stezce Inků do tropů

2. 6.: Jsme v La Pazu, respektive skoro. La Paz je spíše administrativně rozdělen na dvě města, výše položené El Alto a celé údolí včetně strmých strání obsazující La Paz. Obojí je hodně vysoko, nižší část leží okolo 3650 a vyšší v 4150 m n.m. Obě města jsou velká, vzhledem k tomu, že na sebe plynule navazují, tvoří dohromady celek o počtu 2,3 miliónu obyvatel, což je skoro celá čtvrtina obyvatel země.

My přistáváme v El Altu, mají tu alespoň kus rovné půdy. Naskakujeme do minibusu jedoucího z letiště a myslíme si, jak jsme na blokády vyzráli. Bolivijské zvyky nicméně dokáží překvapit vždycky. Sjíždíme dolů do La Pazu, ale do centra se nedostaneme. Na hlavní silnici stávkují vozíčkáři a dole jsou kvůli tomu veliké zácpy. Máme pochopení, vláda sebrala vozíčkářům dávky a oni teď vyjeli do ulic. Ještě více soucítíme, když vidíme na hlavní ulici pár lidí na vozíčku a proti nim postupující kordon těžkoozbrojenců. My se radši do místních záležitostí nepleteme, opouštíme uprostřed ulice minibus a hledáme další, jedoucí k našemu již delší dobu zarezervovanému ubytování.

Doprava v Bolívii žádná pravidla nemá: na křižovatce bez světel platí právo silnějšího/odvážnějšího, na té se světly je signalizace spíš věcí osobního názoru. Co platí obecně v Bolívii, je v La Pazu poznat dvojnásob. Autobusy jsou přeplněné a proplétají se ulicemi města, kde je zrovna místo. Snažit se do nějakého dostat s krosnou je téměř nadlidský úkol. Snad jen jedna věc je složitější - dostat se z autobusu ven. Ze záhadného důvodu je jediný malý vchod i východ přímo u řidiče a zbytek se průběžně ucpává. Nakonec ale přelézáme, omlouváme se, vyskakujeme a pobyt v La Pazu zahajujeme.

3. 6.: Máme sraz s Judit a Josefou, spoludobrovolnicemi z farmy Aldea Luna, abychom společně prošli kus města a večer ochutnali jedno či dvě místní piva. Procházíme trhy v El Altu, které mají být zajímavější, levnější a nebezpečnější. Nevíme, nám se nic špatného nepřihodilo, spíš naopak. Čerstvý džus za pět korun, spousta zeleniny a ovoce a přátelští lidé. Zastavujeme se u jednoho stánku na jídlo (rýže, brambory, trocha salátu a maso dle výběru) a bavíme se s místními. Prodavačka zkouší i přibližně dvě anglická slova, prý by chtěla umět víc, ale nemá zrovna moc příležitostí trénovat. Ptáme se, kolik sem běžně zavítá turistů. Prý moc ne, jsme v historii tohohle občerstvení první. Je fakt, že takhle se učí těžko.

Na trhu procházíme i čarodějnickou sekcí, což znamená hlavně svíčky, kadidla a sušené lamí plody. Je jich tu hodně, k čemu se využívají ale radši ani vědět nechceme. Lanovkou sjíždíme zpět dolů do La Pazu a po náročném dni nás čeká zasloužená odměna - vaříme večeři a pijeme pivo. Ne náhodou tak vzniká nový plán - vyrazíme na čtyři dny do přírody na trek El Choro! Jde tam jít s průvodcem s cenou asi 3000 kč na osobu, nebo prostě taky jen tak se stanem. :-)

4. 6.: Ráno odpočíváme a nabíráme energii na přípravu treku, musíme nakoupit jídlo a pití na tři dny. Trhy nás dobře zásobují a během odpoledne stíháme i návštěvu muzea koky. Nejde říct, že by šlo zrovna o trhák, podobný zážitek by člověk měl i ze článků na wikipedii, nicméně takhle jsme to měli pohromadě i s obrázky a ochutnávkou navíc. Kokové bonbóny, co tu prodávají, jsou fakt síla.

5. 6.: Ráno máme sraz v 7:30, abychom stihli vyrazit do přírody včas. Asi v 7:10 Zuzka zvrací a ačkoliv tvrdí, že to přejde, nepřechází. :-) Domlouváme tedy odložení výletu o den, což by mohlo být pro rekonvalescenci dostatečné. Jako léku je využito suché pečivo a kokový čaj, ten podle včerejší exkurze pomáhá prostě na vše. Zuzka zůstává povinně v posteli a já odpoledne vyrážím po La Pazu, hlavně na projížďku kabinovou lanovkou. Město křižuje několik lanovek a další se staví. Vzhledem k umístění ve vysokých horách, k přeplněným malým uličkám, ke kopcům, co auto nevyjede, je to velmi rozumný nápad. Nejdelší je žluto-zelená, kterou také zkouším. Jede ze zeleného La Pazu plného vil a skleněných budov, z 3300 m n.m. až do chudého a suchého horního El Alta ve výšce 4100 m n.m. 800 metrů rozdílu, 40 minut cesty a alespoň pět stupňů teploty. A k tomu navíc výhledy do soukromí života LaPazanů, prostě skvělá atrakce.

6-9. 6.: Ranní sraz tentokrát platí, Zuzce je téměř dobře a prý lehčí výšlap nebude dělat problémy. Ve čtyřech se skládáme na taxi (asi 100kč na osobu, dražší než autobus, ale ta pohodlnost…) a necháváme se vyvézt do 4750 m n.m. o 25 km dál . Dál musíme ještě stoupat po svých do 5000 (moje první pětitisícovka! :-) ) a pak už jen samé klesání. Budeme následovat starou kamennou cestu Inků (cesta samotná je ještě starší), která byla kdysi používaná pro transport jídla a produktů z nižších oblastí do La Pazu a okolních měst.

První den je neuvěřitelný, z 5000 m n.m. ze zimy, pustiny a ledu se klesá až do 2800, do džungle, tepla a vody. Proměňují se zvířata i rostliny. Na cestě potkáváme jen minimum lidí, turisty v podstatě žádné (vyjma třech kluků s průvodcem) a několik málo domorodců. Podle rozvalin budov z dřívějších dob bývalo na cestě velmi živo, vidíme velké vesnice a i cesta samotná byla široká pro pochod alespoň pěti lidí v řadě, dnes už jsou patrné jen zbytky. Na cestě je několik farem a na začátku nás zdraví lamy a ovce, níž pak krávy a koně. Zatímco zvířatům se zde ještě nějak daří, rostliny se mají hůře. Několik rodin nahoře pěstuje malé andské brambůrky (velikosti palce u nohy), které poté suší (pro uskladnění) a prodávají, níž pak bojuje o prostor k přežití hlavně kukuřice a banány. Vpodstatě vše je postavené v příkrých horách, budovy i pole se snaží udržet na svahu, obhospodařování vyžaduje vitalitu a nekonečnou energii. Ostatně ta je zde zakořeněná, domorodé babičky poskakují po cestách a na nás se jen ohlížejí se slovy, že se uvidíme v další vesnici.

Výška 2800 m n.m. je přímo ideální pro mraky, většinu večera proto jdeme v mlze a k večeři nás při rozdělávání ohně hezky osvěžuje mrholení. Oheň nakonec využíváme po celou dobu cesty, náš lihový vařič (též zvaný plechovka) se totiž ukázal být nedostatečný pro čtyři osoby. Má trochu problém i ve dvou, ale větší nároky spolu se 74% bolívijským lihem (narozdíl od 96% chilského) ho překonaly. Alespoň máme u čeho sedět a čím odhánět komáry. K tomu nám místní prostředí pomáhá, čím vlhčí dřevo, tím více blahodárného kouře. Ke konci cesty je naše oblečení tak účinně nasáklé, že odhání i nás samotné (zvláště moje, do batohu se mi vylilo pivo).

Další dny pokračujeme v klesání, ne sice stálém, ale i tak spíme vždy o něco níže. Vodu bereme z potoků, které ve stoupající teplotě slouží jako skvělá sprcha. Procházíme víceméně opuštěné vesnice a trochu litujeme, obchod s něčím na zub nebo ještě lépe k vypití by se hodil. První opravdu funkční nacházíme až téměř na konci. Po třech dnech chůze, ve vesnici Chairo. Je to nejnižší bod celé cesty, 1300 m n.m.. Odtud již jezdí autobusy zpět do La Pazu a je to také oficiální konec všech placených tůr. My ale chceme dokončit stezku Inků a přejít poslední den do 14km vzdáleného města Coroico, který je tím pravým zakončením.

V Chairu tedy nakupujeme zásoby na poslední den a za stmívání hledáme místo k přespání. Po cestě nás doprovází i vesnický pes, kterému jsme se zjevně neuvěřitelně zalíbili. Jdeme po býválé stezce (nyní silnici) směr Coroico a byli bychom vděčni za jakýkoliv kus trávy, ale silnice je vyražena do hory a není kousek místa nalevo ani napravo. Přemýšlíme o spaní na okraji, ale nakonec se rozhodujeme pokračovat za tmy dál k nejbližší odbočce a k mostu přes řeku. Odbočka je spíše pěšinka, jdeme skrz hřbitov a dále k opuštěným budovám na kraji řeky. Jestli má průvodce Lonely Planet deset přikázání, co v Bolívii rozhodně nedělat, porušili jsme nejméně devět z nich. Most je lanový, starý a zrezivělý. Notná část prken chybí, ale je stále zjevně využívaný. Kdykoliv někdo projde, jsme o tom velmi dobře informováni, vesnický pes se nás rozhodl bránit před kýmkoliv (ženy, děti, starci s holí) hlasitým štěkáním a začal velmi výrazně vyhánět všechny lidi z okolí. To trvá asi do deseti hodin v noci. Když už doufáme, že nás náš nechtěný ochránce opustil, nacházíme ho spícího na našem stanu a v jednu chvíli si dokonce se Zuzkou (odběhnuvší uprostřed noci) mění místo ve spacáku. Nedá se tomu zabránit, přibližně od pěti-šesti od rána opět rušíme místní klid. Na začátku jsme si nebyli spaním v tomto podivném místě v Bolívii jisti, na konci jsme bohužel vystrašili celé okolí my. Vysvětlit kolemjdoucím, že pes není náš a rádi bychom jim pomohli, se moc nedaří. :-) Brzy ráno se radši balíme a včetně psa pokračujeme do Coroica. Posledních pár km nás veze autobus, a my tak našemu nechtěnému ochránci unikáme, snad najde lepší společnost. Výlet byl krásný a bez průvodce i nádherně pohodový (a levný). Unaveni a spokojeni se vracíme zpět do La Pazu a zítra už směr jezero Titicaca!

< Letadlem přes blokády v Bolívii | Přes pláže v Copacabaně po prašné cestě do Peru >

denik/16_06_02.txt · Last modified: 2016/06/25 04:58 by transsib