19. 5.: Jedeme ve třech, na cestu z Aldea Luny se k nám přidává Blair, 20letý kluk ze Skotska. Je to trochu pako, ale je s ním zábava. Nejí zeleninu, básní o smažené čokoládě, smažené pizze, smaženém řízku a dalších skotských specialitách. Na vegetariánské farmě dost trpěl. Máme namířeno do Jujuy a z toho hned do Purmamarcy, což je malé městečko na severu, podobně jako Aldea Luna, jen v jiném údolí. Proměna krajiny je ale neuvěřitelná, ze zelených lesů je pustá poušť, kaktusy a nádherné barvené hory – ostatně po těch se tu chystáme šplhat. Blaira jsme tu na dva dny adoptovali a snad přežije zbytek cesty v pohodě. Rozhodl se přijet na čtrnáct dní pouze na farmu (přiletěl přímo do Jujuy a nechal se odvézt z letiště) a zbývá mu ještě týden na prohlídku okolí. S ubytováním není v tuhle dobu žádný problém, ve velkém hostelu jsme prakticky sami (130pesos/osoba, asi 220kč) a turisty by člověk pohledal. Není se tolik čemu divit, na sluníčku je pěkně, ve stínu dost chladno a večer a ráno máme pod nulou. Je na čase ulovit nějakou čepici z lamy.

20. 5.: Po mrazivém ránu nastává překvapivě pěkný den (pokud nefouká) a my můžeme plnit plán šplhu po horách. A to doslova. Hory tu mají nádherné barvy, od modré a zelené, přes oranžovou a růžovou po červenou a hnědou v dáli. Kombinaci s pouštím prostředím, všudepřítomnými kaktusy a sem tam nějakou zvěří (poprvé vidíme naživo kolibříka, v poušti nás dost překvapuje) neodoláme a opouštíme vyšlapanou cestu. Do kopce to pěkně klouže a chytat se jde jen ostrých kamenů nebo kaktusů (zkoušíme obojí, je to špatný nápad), ale výhledy stojí za námahu. Dolů kopec v podstatě sjíždíme. Večer jdeme ještě na výhled na druhou stranu města. Původně bylo v plánu pivo a posezení u západu slunce, ale vysoké hory a oblačnost (není západ slunce) a hrozná zima (mrzne) nás přesvědčují o opaku. Jen pár fotek a mizíme zpět vařit a pivo si dát ve studeném, ale nemrznoucím ubytování.

21. 5.: Ráno vstáváme do ledového dne a plánujeme přejet na sever k hranicím s Bolivií. Jezdí zde jen lokální autobusy, které sice postrádají tradiční argentinský komfort, ale za to jsou konečně za rozumnou cenu. To nám naprosto vyhovuje. Nejdříve přejíždíme asi 30km na sever do města Tilcara (13 pesos, 22 kč). Není to ošklivé město, ale oproti předchozí Purmamarce trochu postrádá kouzlo barevného divokého západu. Necháváme tady Blaira, který zůstává v Argentině a my jedeme 200km na sever (130 pesos, 220 kč) do hraničního města La Quiaca. To je od bolivijských hranic vzdálené doslova co by kamenem dohodil. La Quiaca leží na jedné straně řeky, Villazon, bolivijské město, leží na druhé. K přejití hranic stačí krátká procházka po mostě. Dříve vedla do Bolivie i železnice, ta už je dnes bohužel zrušená a připomínají ji pouze koleje zarostlé trávou a právě jeden z mostů slouží jako hraniční přechod. My se nicméně k přechodu už dneska nechystáme a večer zůstáváme na teoreticky bezpečnější argentinské straně. Je sobota večer, prázdno a zavřeno. Nacházíme v naší historii zatím nejlevnější hostel (120 pesos za pokoj, 200kč), kam západní turista snad nikdy nepáchl. Hostel je vybavený (slušně řečeno) velmi střídmě a my se tak nerozpakujeme a na terase na lihu vaříme večeři ze zbytků nalezených v batohu.

22. 5.: Překračujeme hranice, odvážně vyrážíme přes most! Překročení hranic je neskutečně jednoduché, stačí jeden úsměv, rychlé razítko a můžeme na druhou stranu, plnou obchůdků s kokou, jezdící železnice a levného jídla. Aby to vše bylo možné, směňujeme hned u hranic argentické peso za bolivijský… bolivián. Jeden bolivián se rovná asi 3,5 korunám, takže nám všechny ceny budou přicházet příjemně malé. Procházíme městem a bohužel zjišťujeme, že železnice jede až zítra. No tahle část nevyšla, nicméně za 5 bolivianů (asi 17kč) pojídáme placku a výživné kukuřičné pití api (překvapivě chutná trochu jako svařák), takže alespoň to levné jídlo funguje.

Když tak přemýšlíme o náhradní dopravě autobusem, napadá nás, jestli hraniční kontrola neproběhla až příliš rychle a jestli není trochu podezřelé, že nám v pase chybí vstupní razítko. Ne že by se nám chtělo, ale pro jistotu se vracíme městem zpět k mostu a prohlížíme okénka. Je to jasné, už víme, jaké je to být v kůži ilegálního imigranta – přinejmenším ilegálního imigranta do Bolívie. Hranicemi jsme prošli natolik zvesela, že jsme sice vystoupili legálně z Argentiny, ale už zapomněli vstoupit do Bolívie, ono také ne, že by nás někdo zastavil. Jdeme tedy k okénku a předstíráme, že jdeme teprve z Argentinské strany a potřebujeme ještě vstoupit. Najednou je tu papírování a vyplňování a razítko, to musí být! Máme dobrý pocit, už nás tu chtějí i oficiálně a my se tentokrát legálně vypravujeme znovu na cestu. Spolu s malinkou indiánskou babičkou (těch je tu konečně spousta) nasedáme do minibusu (auta) a za 20 bolívianů (70kč) jedeme na sever do města Tupiza! Bolívie je tu!

22-23. 5.: Do Tupizy přijíždíme v neděli večer. Jak někteří lidé mají víkendové dny rádi, my čím dál více zaujímáme opačný postoj. Město má určitě spoustu obchodů a hospod, alespoň pokud to můžeme odhadnout ze zavřených plechových vrat. Na nás ale nezbývá ani jeden. Až po dlouhé procházce nacházíme otevřenou večerku a trochu předraženou zápaďáckou restauraci (vývěsní štít v v angličtině nikdy nevěstí nic dobrého). Jsme nicméně zachráněni a po návštěvě sochy Seňora Jesusa na hoře nad městem můžeme jít klidně spát bez rizika smrti hladem. Mimochodem cena za ubytování pro dva asi 120 bolivianů, tedy 420kč.

Na nadcházející 4 dny jsme si pořídili zájezd na bolívijskou solnou pláň a přilehlé okolí. Rádi bychom cestovali na vlastní pěst, ale není to tak jednoduché. Potřebovali bychom terénní auto s pohonem všech kol, zásobu jídla a hlavně benzínu na celou cestu. Teplé věci na spaní a vlastně kompletně jiné vybavení. Prostě podstatně levněji vyjde zaplatit si zájezd. Dnes máme den přípavy, který díky tomu znamená sehnat opalovací krém a víno na cestu.

Konečně je pondělí a s nákupy není nejmenší problém, všechny obchody jsou otevřené a ulice přetékají stánky s nejrůznější nabídkou a občerstvením. Hlavně druhého využíváme v podstatě neustále, nejrůznější džusy po 2,5 bolívianech (9kč), empanády za 3, případně smažené rybičky s hranolky nebo velké polívky s pořádným kusem masa za 6 bolívianů (20kč). Vlastně neobědváme ani nevečeříme, jídlo přichází samo v malých porcích ve velkém množství. Po siestě (na tu si člověk rychle zvykne) ještě vyrážíme do ulic a náhodou se připlétáme ke konání bolivijské studentské olympiády. Nejprve jdeme po zvuku falešně znějícího orchestru, poté po vůni přilehlých stánků (všechny ochutnáváme, lama je trochu tvrdší) a nakonec jsme davem dotáhnuti do místniho stadionu, kde se snad jako jediní západní turisté (vlastně východní?) účastníme zahajovacího ceremoniálů s pochodní, průvody i množstvím představení. Lepší závěr večera si nešlo přát. Foto pouze dokumentační, foťák zůstal v ubytování.

24. 5.: Včas si všímáme, že v Bolívii je jiný čas než v Argentině (popravdě jen díky recepčnímu, který nám odmítá dát snídani o hodinu dříve) a na místo odjezdu tak dorážíme přesně. Výprava je veliká, 12 turistů, čtyři na každé auto. Vyrážíme lehce po osmé a hlavně stoupáme, z 3200m n.m. se postupně dostáváme až ke 4800m n.m.. Cestou nás doprovází okolo pobíhající lamy a u jedné laguny i pár divokých pštrosů. Je skoro s podivem, že tady lam žije tolik, v okolí prakticky nic neroste a nejčastěji jsou vidět suché žluté trsy trávy nebo malé pichlavé keříky. Vody je ve výšce pomálu a když už se někde usadí, bývá plná síry, barevných kovů a minerálů. Vyjíždíme do nejvyššího bodu k „Pueblo Fantasma“, tedy doslova k vesničce duchů. Od 16. do 19. století tu v nelidských podmínkách probíhala těžba drahých kovů a kamenů. Havíři otročili, šéfové si užívali výnosů, což vyústilo v několik povstání. Těžilo se převážně stříbro, ale i zlato nebo měď. Jakmile přestala být těžba výnosná, celá vesnice byla rozpuštěna a na úbočí zbylo krom děr v zemi i spusta kamenných domů po přibližně 5 tisících obyvatelích. Po potřebné fotodokumentaci a odzkoušení, jak je v takové výšce náročné někam šplhat, natožpak dolovat, sjíždíme k našemu prvnímu ubytování. Během klesání nám na střeše vedle našich zavazadel praská uložený kanystr s benzínem. Ztráta sice není veliká, aby narušila zbytek cesty, ale je dostatečná na to, aby Zuzky spacák voněl jako čerpací stanice. Nedá se nic dělat, je jasné, že si spacáky budeme muset prohodit.

25. 5.: Spánek ve 4200m n.m. není úplnou samozřejmostí. Během usínání se naučeně zpomaluje dech. To, co stačí v nižších výškách, už není dost tady. Každou chvilku se člověk probudí a musí dechem dohánět, co předtím zanedbal. Všichni v určitých intervalech sípeme a zní to jako hromadná námaha po krátkém běhu. I tak si moc spánku neužíváme, v půl sedmé vstáváme, abychom o hodinu pozděj seděli v autě připraveni na další výlet. Vjíždíme do oficiálního národního parku, kde by toho mělo být k vidění ještč více. Kromě dalších lam i lam vikuň, třeba spousta lagun s nejrůznějším zbarvením podle rozpuštěných prvků. Poušť jako z obrazu Salvadora Dalího (je tak pojmenovaná, nicméně tady inspiraci nehledal) a hlavně gejzíry. Ty jsou důležité hned ze dvou důvodů. Skvěle se na ně kouká a bublající bahno smrdící sírou je prostě parádní zážitek, a pak gejzíry jsou horké a plné vody a v poušti z nich jde vytvořit bezva lázně! Samozřejmě využíváme. Večer jedeme přes červenou lagunu, pozorujeme párek pelikánů a jdeme se vyspat na další den – tentokrát ve 4350m n.m..

26. 5.: Dnešní plán: pelikáni. Zatímco včera jsme viděli jen pár nespolečenských kousků, dnešní laguny jsou pelikánů plné a máme je doslova, co by kamenem dohodil. Jednoho až překvapí, jak jsou to zvířata činorodá a pohyblivá, ale to nejde s těmi ze ZOO čekajícími na pravidelnou krmi prostě srovnávat. Po laguně pokračujeme dál okolo sice neaktivní, ale kouřící sopky a dolů na začátek solné pláně. Tady se táhne železniční trať spojující bolivijské Uyuni a chilskou Antofagastu, ale vlak jezdí jen párkrát týdně a tak je to hlavně krásné místo na fotky kolejí mizejících kdesi v dáli. Krajina se naštěstí neustále mění (přejezdy jsou dlouhé) a dobře jde pozorovat bývalou vulkanickou činnost okolních kopců, viz foto krajiny posypané kameny, je neuvěřitelné, na jakou vzdálenost dokáže sopka své projektily vrhnout. Dnešní noc spíme přímo u solné pláni a to v budově postavené ze solných bloků. Je to trochu turistický tah, ale je fakt, že nazeřaná sůl se jako stavební materiál používá. Jdeme spát hodně brzo, zítra vstáváme v pět a jdeme mrznout při pohledu na svítání slunce.

Pozn: pokud vám při cestě zde někdo bude nabízet návštěvu Galaxy Caves za skvělých 20 bolivianů, nedejte se napálit (tak jako my). Je to malá jeskyně s trochou zkamenělého listí, ke kompletnímu zážitku stačí mrknout na fotku níže.

27. 5.: Mrzneme. Myšlenka, že solná pláň bude vyhřátá od slunce a není tedy potřeba oblékat tolik vrstev se ukázala jako mylná. Vyrážíme za tmy přes zcela hladkou pláň a přijíždíme na „ostrov“, tedy kus vyvřelé pevniny uprostřed hladkého moře soli. Za výhled je ovšem nutné zaplatit, cena 30 bolivianů (105 korun) za osobu je v porovnání s cenou jídla a služeb obzvláště vysoká. Turistické atrakce si prostě servítky neberou. No alespoň východ slunce stojí za to a hlavně začíná být alespoň trochu teplo. Pokračujeme dál po pláni, která je všude (a neuvěřitelně) bílá. Součástí je i nějaké to turistické focení (viz dole) a krátká zastávka v solném hotelu uprostřed pláně. Před přibližně dvěma lety se tu stavovala výprava žlutých trabantů a my se vydáváme hledat známky jejich návštěvy. Nějakou dobu to trvá, ale nakonec žlutou nálepku, která už dávno žlutá není, nacházíme! Narozdíl od trabantů však nasedáme do většího auta s náhonem všech čtyř kol, vyrážíme opačným směrem a pokračujeme k městu Uyuni. Blízko města je (kromě rozsáhlé skládky) i známý hřbitov lokomotiv. Ještě na začátku 20. století byla vlaková doprava v Jižní Americe značně využívaná, od těch dob se ale tratí bohužel zachovalo jen velmi málo a téměř vše nahradila doprava autobusová. Zde tak na několika stovkách metrů kolejí odpočívá zaparkováno přes dvacet krásných parních lokomotiv, které bohužel více než dopravě, slouží jako místo pro večerní výpravy dorostenců.

Náš zájezd končí a my stojíme v městě Uyuni ponecháni napospas svému osudu. Od teď dál zas vše na svých bedrech, žádná připravená jídla ani svačinky. Nedá se svítit, pokračujeme!

< Do divočiny a hor na severu Argentiny | Letadlem přes blokády v Bolívii >