User Tools

Site Tools


denik:16_03_17

Ushuaia, Konec světa i dravá zvěř útočí

17. 3.: V Ushuaie jsme si předem zarezervovali ubytování, nejjižnější město dostává své turistické pověsti a veškeré spaní je tu neuvěřitelně drahé. Na kemp si ze začátku netroufáme, nejlevnější dorm je za 350 pesos (na osobu) a tak volíme bungalov za 700 pesos pro oba (asi 1100kč), nedá se nic dělat. Ač dražší než voda na Sahaře, ubytování je bezvadné. Vlastní kuchyň, obývák i ložnice, nakonec to tu půjde. :-) S kempem jsme hned ze začátku udělali dobře, je po sezóně, počasí se už tolik nesnaží a hned druhé ráno nás za oknem překvapí sněhové vločky.

Procházíme centrum, nejzajímavější je právě ono umístění v horách na úplném jihu. Zasněžené ostré ve vrcholky okolo se odráží v oceánu na druhé straně a vytváří krásnou atmosféru přístavního města. Ushuaia je považována za nejjižnější město světa a nápisy FIN DEL MUNDO - KONEC SVĚTA se jen hemží.

Kromě odkazů na zeměpisné umístění nacházíme i dost vzpomínek na události historické, velkým tématem nepřestává být válka o Falklandy neboli Malvíny. Vedle památníků vidíme v přístavu důrazné cedule zakazující kotvení nepřátelských pirátských lodí jejího Veličenstva nebo velmi jasné popisy vlastnictví ostrovů, které jsou ostatně po celém jihu. Las Malvinas son Argentinas! Mírně překvapivé je pak nárokování Antarktidy (na mapě nazvaná jako Antarktida Argentina).Jedním z podpůrných argumentů je třeba i to, že 90% návštěvníků bílého kontinentu k němu vyráží právě odsud, z Ushuaii.

18. 3.: Máme v plánu výlet na ledovec “Glaciar Martial”. Je ošklivo, trochu sněží a ven se vůbec nechce. Nakonec se přemáháme a jdeme několik kilometrů do kopce k začátku místního lyžařského areálu. Zatím je pod sněhem jen část, ale věříme, že za pár týdnů budou jediné obutí tvořit lyžáky. Prozatím to jde i bez nich, ale nad sjezdovkou jde do tuhého. Sněhu přibývá a led je přítomen i bez ledovce. Mé botasky to těžko nesou, ale problém se dočasně daří vyřešit igelitovým pytlíkem od cibule a česneku, který se vloží mezi ponožku a botu. Celé řešení ale funguje jen do doby, než je sněhu pod kolena - to už hlásí problémy i Zuzka v pohorkách. :-) Nahoru se nakonec dostáváme, ačkoliv fouká a sněží natolik, že se musíme držet u země. Zůstáváme jen minutku. Ono mimochodem nebýt cedule informující o konci trasy a přítomnosti ledovce, ani o něm nevíme. Pravděpodobně v horkých letních dnech se ledovec rozeznává o něco lépe.

19. 3.: Míříme opět do hor, tentokrát k lagunám. Zítra nás čeká dlouhý pochod do národního parku, tak je dnes na programu spíše odpočinek. Navíc přestalo sněžit a začalo pršet a vylézat se chce snad ještě méně než předchozí dny. :-) Příroda je ale krásná, stejně jako výlet podél potoku do velkého zatopeného údolí. Krajina je tu zase výrazně jiná a místy až nepříjemně ponurá, natáčet horor či fantasy příběh, jednalo by se o ideální exteriéry. Většina cest byla naposledy udržována před mnoha lety a rozpadlé dřevěné chodníky a mosty sem zapadají.

V Ushuaie se jde k výletům hezky přiblížit místním MHD, jezdí zde tři linky A,B a C. Prostřední B přejíždí v podstatě z jednoho konce Ushuaii na druhý, což je při jejím banánovitém tvaru více než dostatečné. :-)

20-22. 3.: Je na čase opustit pohodlí postele, plynových přímotopů i horké sprchy. Vyrážíme do národního parku Tierra del Fuego, kde zkusíme přežít ve stanu a vařenou stravu nahradit krmí duševní při rozjímání nad krásami přírody.Po několika dnech neprší ani nesněží, nýbrž je nezvykle hezky a v nás to budí podezření, co horšího se tedy stane. Do parku míříme pěšky, je to asi 10 km a autobus si za to krátké svezení účtuje 300 pesos (470kč!), což už z principu odmítáme (hlavně na to nemáme). Po cestě ještě pořizujeme novou plechovku od meruněk - o hrnec na vaření jsme přišli v Puerto Madryn a tohle je adekvátní ekonomická náhrada, navíc ty meruňky nejsou vůbec špatný. Za dvě hodiny jsme na hranicích parku a výlet může začít. Cesta do středu chráněného území vede trekem podél pobřeží. Sice nevidíme otevřený oceán, ten je schovaný za hradbou malých ostrovů, ale o to je scenérie zajímavější. Cesta vede chvilku po pobřeží a chvilku spletitým vlhkým lesem tvořeným převážně rododendrony.

Dorážíme do jednoho z přírodních kempů a je poznat, že sezona už má své nejlepší dny za sebou. Jsme tu sami, až dál za mostem se krčí další tři stany. Kemp je sice bez sprch i bez vody, ale za to zdarma a chybějící vyřeší řeka za stanem. Ačkoliv ne, že by počasí zrovna vyzývalo ke koupání. Přes den je hezky, dvě vrstvy oblečení stačí, navečer se ale ochlazuje a musíme navlékat další. V noci už pak ani to nestačí a teplo musí vytvářet nemalý třas uvnitř spacáků. Zatímco my mrzneme ve stanu, venku ožívá divoká zvířena (lišky) a když už nemohou sníst nás, zkouší alespoň naše jídlo. První noc dopadá vcelku dobře, zvěři se povedlo dostat jen do předsíně stanu a naštěstí jako první ochutnala chilli koření, ostatní jídlo zbylo, jakožto i většina dotyčného koření. :-)

V národním parku vyrážíme ještě na horu Guanaco (pojmenované podle místních lam), děláme několik fotek míst, co známe z pohledů a po návratu se snažíme připravit na druhou noc poctivěji. Doufaje v méně deště než včera, přinášíme dostatek dřeva a pro tašku s jídlem vybíráme vhodně položenou větev vysoko na stromě. Táborák nás docela dobře ohřívá až do třetí/čtvrté v noci, kdy se najednou přihání prudký vítr a déšť, při kterém musíme do stanu. Jednak aby nám bylo tepleji, ale hlavně aby nám neuletěl a mohli jsme dělat podporu jeho jediné všedržící tyči. Přes veškerou snahu je výsledek tentokrát horší. Tyč stanu větrem ohnutá, ale co hůř, zvěři zjevně ani podobné počasí nevadí a my tentokrát přišli o většinu jídla. Tašku se povedlo sundat a prokousat a pokud můžeme posoudit, lišky ke snídani rádi paštiku, máslo, sýr (vše s pečivem), krekry a na závěr zdravě půl kila jablek.

Park přes den krásný, v noci trochu divoký. :-) Tak či tak je na čase se posunout dál, do dalších promrzlých nocí se nám již nechce a na severu toho bude k vidění dost. Odlehčeni od jídla a pití vyrážíme pěšky zpět do Ushuaii. V pět ráno další den nám jede autobus dál do Punta Arenas, tak jen nezaspat.

PS: V Argentině už dva týdny silničáři stávkují. V Ushuaie je v centru jejich velké stanové městečko (tak jako na dalších místech). Autobusy mají velká zpoždění a nic nejezdí podle daného rozvrhu. Ani náš autobus samozřejmě v pět nepřijel, postupně nás k němu přes barikády odvážel minibus, takže jsme vyrazili na cestu asi v půl sedmé. S tím se nedá nic dělat, dál už zdržení nejsou a my se těšíme do Chile, že od stávkujících utečeme zcela. Po překročení hranic ještě musíme lodí zdolat úžinu u vesnice Punta Espora. To by v tom byl čert, aby se něco nestalo. :-) Fouká silný vítr, trajekt nejezdí a my čekáme další 4 hodiny. Celkové zpoždění: 5,5 hodiny. ;-)

< Přejezd do jižní Jižní Ameriky | Vaříme v Torres del Paine, zima přichází >

denik/16_03_17.txt · Last modified: 2016/04/01 04:27 by transsib