11. 3.: Dorážíme do města Bahía Blanca. Jde spíše o přestupní stanici, nejdříve jsme uvažovali o přespání, ale pak volíme večerní autobus do Puerto Madryn. Doufáme, že být na jihu včas se nám vrátí při kempování - schopnosti našich spacáků i nás samotných jsou v zimě dost omezené. Ve městě potkáváme Maxe z Rakouska, má dost podobnou trasu, tak se k nám v Bahía Blance připojuje. Ve městě toho mnoho není, ale nacházíme alespoň u moře dvě muzea - jedno historie přístavu a námořnictví a druhé rozpoznáváme jako muzeum železnice. Obě muzea jsou v sobotu odpoledne zavřená, ale do obou se nám daří díky maxově španělštině dostat. Muzeum železnice nás překvapuje už z dálky. Budova je postavená (Italy roku 1930) do stylu středověkého hradu včetně věže, střílen i vykládných oken.Při prohlídce se ukazuje, že podivuhodná stavba je velkou elektrárnou Podle ostrahy byla podoba hradu zvolena z důvodu uniknutí případnému bombardování, Těžko říct, každopádně působí dost monumentálně a místo elektrárny by klidně mohlo jít o hotel “ala středověk”.

Večer nasedáme na autobus a vydáváme se dál, o dalších 500km na jih, do Puerta Madryn.

12. 3.: Puerto Madryn je destinací, ve které se na čas zastavíme. Jednak je to nejspíš poslední místo, kde bude teplo na pohodlné stanování a pak je tu poloostrov s přírodní rezervací Pennisula Valdés a v něm údajně i tučňáci a lachtani, a to si nemůžeme nechat ujít! Navíc se dozvídáme, že ve městě právě probíhá festival, a tak se usazujeme na tři dny. Bydlíme na kraji města v kempu ACA, poplatek je už standardní 205 pesos (300 kč), tak nás nic nepřekvapuje a tiše cenu za kemp akceptujeme. Musíme uznat, že zde konečně teče opravdu horká voda, v kempu je proud i internet (a smečka psů, která nás od úvodního podrbání všude doprovází). První den jsme unavení, a tak jen obcházíme město a dohadujeme plán na další dva dny. Zítra nás čeká avizovaný festival a pozítří se pokusíme o park. Turistické vyjížďky do parku jsou neskutečně drahé (880+260pesos cesta a vstup, tedy asi 1700kč na osobu za povození po parku), takže se domlouváme s Maxem a německým párem na hromadném vypůjčení auta. Cenu se nám tím daří srazit alespoň na polovic.

Náš kemp je na krásném místě na skále nad mořem. To má výhodu malebného výhledu, ale zároveň nás to vystavuje veškeré nepřízni počasí hnedn v první linii. V noci tak poznáváme, co je to opravdu silný vítr. Na výhledu musí člověk stát v náklonu a i pár desítek metrů nad mořem jsou cítit kapky vody, které vzduch zvedá z hladiny a nese nahoru. Stan drží dobře, ale už méně počítá s pískem, který při každém prudším poryvu nafouká do stanu. Smiřujeme se s lehkou prašností a spokojeně usínáme.

13. 3.: Vyrážíme na 20. ročník festivalu kovbojů „Fiesta nacional del cordero“, hlavní atrakcí je aréna, která je celá prázdná, kromě tří sloupů. Ke sloupům postupně přivazují mladé hřebce. Těm se něco takového samozřejmě vůbec nelíbí. Hřebci se osedlají, na hřebě se usadí kovboj a když je vše připraveno, rozčílené zvíře je puštěno na svobodu. Kovboj má pak za úkol se na hřbetě udržet dobrou minutu, načež k němu přijedou dva kolegové (na o poznání klidnějších koní) a statečného jezdce sundají – alespoň v případě, kdy z koně nespadne dříve. Publikum každému hlasitě fandí a tleská. Zážitek parádní, ale na několikadenní festival trochu monotónní Součástí jsou i koncerty, na hudbu se spontánně tančí,tleská,pokřikuje - je znát duše latinské ameriky. Užíváme si folklór do poslední kapky Jediné, co nám závěrem dne trochu kazí radost, je v kempu ztracený hrnec. Někdo si ho, doufáme omylem, přivlastnil a už nevrátil. Nedá se svítit, zítra se vracíme k vaření v plechovce.

14. 3.: V dnešním plánu je přírodní rezervace Pennisula Valdes, místo, kde bychom konečně měli spatřit dlouho očekávané tučnáky, lachtany a vše žeroucí kosatky. Vyrazit se vyplatí brzo ráno. Oblast leží na poloostrově vystupujícím asi 75km z pobřeží a celá má okolo 50km na šířku a 100km na délku. Silnice jsou jenom prašné (opravdu, jet za jiným autem nejde) a často se narazí na výmol nebo hluboký štěrk -máme půjčení nejlevnější auto s nízkou světlou výškou a zjevně se nám podařilo z podvozku očistit i zažranou špínu. ) Okolo cesty jsou četné značky s obrázkem divoké lamy, zde nazývané Guanaco. Prý jde o vzdálenou příbuznou velblouda, co velmi ráda skáče před auta a potkat se s ní ve vyšší rychlosti znamená velký problém pro oba účastníky provozu.

Pláže jsou v parku oplocené, aby nebylo možné přicházet až ke zvířatům. I když je po sezóně, pár lidí tu je i tak a během největší návštěvnosti to musí být hrůza. Takhle alespoň mají obyvatelé ostrova klid pro odpočinek a páření (jak říkají cedule). Nicméně zatímco lidé se drží na své straně plotu, všechna zvířata nařízení nedodržují…

Tučnáky a pásovce vidíme pěkně zblízka, zatímco tuleni a rypoušové (sloní) se drží dál, vlastně to ale nijak nevadí, válejí se pěkně hromadně a vzájemné volání a překřikování (zvláště tuleních matek a děcek) vydržíme pozorovat dlouho.

Při cestě z parku tak akorát stíháme západ slunce nad ostrovem Isla de los pajáros, podle kterého údajně Antoine de Saint-Exupéry nakreslil slona v hadovi ve svém Malém princi. Unaveni a spokojeni se vracíme zpět do města, ještě polívku z plechovky a spát. Čeká nás dlouhá cesta.

15. 3.: Vydáváme se na až trochu nepříjemně dlouhou cestu – kvůli blížící se zimě a možná o něco více zajímavější západní straně jižní Jížní Ameriky se rozhodujeme přejet z Puerto Madryn přímo do Ushuaii. Respektive pořídit si noční jízdenku do Rio Gallegos (17h jízdy) a poté přestoupit na denní spoj do Ushuaii (11h). Na přestup máme tři hodiny, to by mělo stačit. Plánován je příjezd v 5:40 a odjezd v 8:30. Reálně však první autobus přijíždí o hodinu později a kvůli stávkám silničních dělníků v jižní Argentině (to se zapálí pneumatiky, silnice se přehradí prkny a transparenty a je na pár hodin vystaráno) máme zpoždění další tři hodiny. Ačkoliv se řidiči opravdu snaží, těsně před první přestupní stanicí Rio Gallegos nás potkává další stávka a my nestíháme. Zjevně se ale problém týká všech spojů, a tak o hodinu později nastupujeme na naštěstí čekající přípoj a můžeme zdárně dokončit cestu na jih. Druhý autobus má i zkušenější ridiče a ty se nebojí ani cesty v protisměru, ani uplácení stávkujících sušenkami (krabice sušenek a zátaras jde na chvíli pryč).

Ushuaia je v oddělené části Argentiiny, která není se zbytkem spojena pevninou. Volí se tedy nejkratší možná cesta, což je přes chilské hranice, přívozem a prašnou cestou přes hory zpět do Argentiny. Ačkoliv vzdálenost už není tak velká (přímo necelých 300km), užíváme si v serpentýnách s autobusem až do pozdního večera a vytoužené těstoviny s kečupem se servírují až okolo jedenácté

< Buenos Aires a jak na vlak levně | Ushuaia, Konec světa i dravá zvěř útočí >