7-9. 3.: Uprostřed noci nás budí policie, asi se ptají, proč spíme v parku. A možná i proč hned za cedulí zákaz kempování - těžko říct, naše španělština ještě na tak dobré úrovni stále není a my se tedy můžeme jen domnívat. Čekáme vyhazov, ale jakž takž se nám daří vysvětlit, že nám ve tři jede loď do Buenos Aires a že se tu nechystáme zabydlet natrvalo. Zabralo to, ať si prý dáváme pozor na věci. Ještě nám pěkně zamávají a my můžeme v klidu spát další dvě hodiny. Pasová kontrola opět spíš pro formu a v půl čtvrté opravdu vyrážíme do Buenos Aires, cesta trvá tři hodiny a na velké lodi se krásně spí.

Město působí obrovsky (3 miliony obyvatel, před den i dvojnásobek), ale zároveň je plné zeleně, barevné a prochází se moc příjemně. Hlavně už není problém zastavit se na jídlo a pivo, ceny v podstatě odpovídají českým a někde je snad i levněji. Procházíme místní pamětihodnosti - v naprosté většině velké evropské budovy z 19. a 20. století. Klasikou jsou široké bulváry, čtyř i víceproudé silnice a v okolí pomníky a sochy.

Jedním z prvních zastavení je starý hřbitov Cementerio La Recoleta místní honorace. Hrobku tu má i světoznámá Evita. Je to v podstatě takové město ve městě. Hrobky jsou samostatné několikapatrové budovy (opravdu, nebožtíci leží nad sebou, hrobky jsou hluboké včetně schodiště) protkané malými uličkami a je tu dokonce i pár snad ještě menších náměstí. Celek nalepený na sobě včetně soch a křížů působí dost bizarně.

Obcházíme i místní parky, jsou velké, upravené a zvláště blízko pobřeží v podstatě všudypřítomné. Na fotkách jeden věnovaný Evitě a jeden s velkým mechanickým květem - otevírá se při východu a zavírá během západu slunce. Míříme do turisticky známé čtvrti pomalovaných budov Caminito, obsahující kromě spousty barev i vlajky místní fotbalové jedenáctky, stadion je za rohem a věrnost svému týmu je všude dostatečně znát. Zažíváme i první menší incident - okolí stadionu je chudou čtvrtí a není radno zde špatně odbočit. To jsme neprovedli, ale i tak nás málem obrali o pivo. Nakonec jsem v toho vyšel jen poplivaný a pivo ubránil, tak fajn, to se dá s trochou potupy zvládnout.

Ve městě je hodně muzeí a galerií s žádným nebo minimálním vstupem, my stíháme jen národně-historické a galerii moderního umění v prostorách bývalých skladů tabáku, ale určitě by jich za návštěvu stálo podstatně více. Zas tedy trochu škoda v naprosté většině čistě španělských popisů - naše chyba a historii Argentiny si tak trochu domýšlíme podle vlastního uvážení.

Bydlíme v pokoji přes AirBnB, konečně normální postel a teplá sprcha. Za přibližně 420kč na noc to jde zvládnout. Navíc je to na konečné metra a dobře se tak dostává do celého města. Ostatně metro je naše jistota, krom toho, že jedna jízda i s přestupy vyjde na 5 pesos (7,5kč), po příjezdu jsme omylem nakoupili 20 jízd a potřebujeme je užít. Na autobus je potřeba nabíjecím karta a jen za peníze autobus bohužel nefunguje.

10. 3.: Jedeme dále jih! Zuzka našla jednu z velmi mála funkčních vlakových tratí, a tak ignorujeme veškerá autobusová spojení a předem kupujeme lístky na asi 500km dlouhou trať do města Bahia Blanca. Vlak nám přijde jednak pohodlnější, ale také asi 3x levnější. Tedy alespoň třída turistico. Pán za okénkem několikrát opakuje “no …” - tedy to a to vám tam bude chybět a pak se ještě pro jistotu táže, jestli to myslíme vážně a opravdu nechceme do první třídy. Ale my nejsme žádný ořezávátka a cena 150 pesos na osobu za jízdenku nejlevnější třídy (asi 230 korun) nám přijde dost lákavá. Pořizujeme víno, ať si železnici užijeme se vším všudy a ještě kvůli váze barbarsky přeléváme obsah do PETky.

Doposud vše dobré, naše nadšení ale bohužel nemá dlouhého trvání. Když procházíme kontrolou dokladů, pozorná paní si PETky připevněné vně batohu všimne. Odhaluje víno, které je pro ní bůhvíproč problém a dává nám na výběr, jednu možnost horší než druhou. Buď víno vylejeme a nastoupíme do vlaku, nebo si víno necháme, ale zůstaneme na nádraží. Chvilku váháme a pak se smutně nuceně loučíme s obsahem. Paradoxní je, že kdybychom víno nechali uvnitř batohu, bezpečně bychom prošli a nikdo by nás už dál neotravoval (kdo to mohl tušit!), ještě paradoxnější situace nastává v okamžiku nástupu do vagonu, kde všichni ostatní pravidla znají a pití mají schované v zavazadlech. Jakmile se vlak rozjede, vesele se popíjí, balí jointy a vůbec je všeobecné veselí. Vagón má velká otevřená okna, takže se kouří i uvnitř a celé to připomíná docela slušnou párty. O pořádku, čistotě ani interiéru se snad ani nemá smysl zmiňovat. Kvůli atmosféře si nakonec i já jdu stoupnout ke dveřím a užívám jedno cigárko u výhledu - ani ty totiž nejsou během jízdy zavřené a pěkně to tu větrá. Nejdřív stísněné prostory se časem uvolňují a nakonec se daří na dvou sedačkách rozbít tábor včetně spacáků. Probouzíme se do krásného mrazivého svítání a máme trochu pocit, že teplota se v dohledné době zvedat už nebude. No co, za oknem (bez skla těžko mluvit o oknu, každou chvilku dovnitř nakoukne nějaké křoví) se prohání stáda ovcí, určite si půjde od nich za rozumnou cenu trochu hřejivé vlny vypůjčit.

< Lodí do Uruguaye, život trampů