2. 3.: Ráno vyrážíme z kempu zpět do města na cestu přes hraniční řeku rio Uruguay – do Uruguaye. Do kempu žádný autobus nejel, ale po cestě nám několikrát v informačním centru, u řidiče i náhodní kolemjdoucí říkali, že tam jezdí autobus číslo 7 s nápisem Lago. Doufáme tedy, že jsme ho cestou sem jen nějakou náhodou minuli a dlouhý pěší pochod již nebudeme muset absolvovat. Chyba lávky, v kempu nám konečně správně sdělují, že jezdi jen o sábado y domingo, tedy o sobotě a neděli a že bychom čekali opravdu dlouho. Informovanost mizerná, ale ochota skvělá, velmi přátelská majitelka kempu má cestu autem do města a my se můžeme svézt, už podruhé.

Kvůli nedostatku peněz hledáme bankomat, jinak se do Uruguaye nedostaneme – bankomat na nádraží ani z jedné ze tří karet nic nevydá, a tak musíme pěšky do centra města, pár km s batohy tam a zpět, nu určitě je to zdravé.. S patřičným obnosem se vracíme na nádraží a nějakou dobu čekáme na autobus přes hranice. Kdovíproč se domníváme, že jezdí každou hodinu. Po nějaké době a marném čekání jdeme opět k Infocentru, abychom zjistili, že autobus jede jen jeden, a to až v šest večer. Rozhodujeme se, že budeme informacím věřit (je fakt, že jsou podávány španělsky, tedy řečí, kterou neovádáme) a vydáváme se znovu dalších pár km na pochod do přístavu, kde snad bude častěji jezdit loď na druhou stranu. Hraniční kontrola je jen pro formu, máme dva pasy (z důvodu možné ztráty) a Zuzka ke kontrole předkládá pas nový, bez vstupního razítka. To se samozřejmě kontrole nelíbí. Zuzka tedy vytahuje pas starší, použitý ke vstupu do země. Slečna u kontroly se diví a samozřejmě se ptá, co mají dva pasy znamenat, nicméně bez znalosti jazyka se špatně odpovídá. Zkusí to ještě párkrát a pak nás nechá být. Následuje kontrola zavazadel – máte nějaké jídlo? Je to jen oblečení? Po chvilce mumlání (otázky jsme rozluštili později) jsme opět propuštěni. Sice působíme jako ignoranti (nebo spíš idioti, pozn.red.) a lidé neschopni základních frázi, ale jedeme! Loď má jet ve tři a my v půl čtvrté konečně opravdu vyplouváme a plavíme se do Uruguaye!

Abychom sportovního výkonu neměli málo, i na druhé straně řeky jdeme pár km na autobusové nádraží. Původní plán byl jet do města Tacuarembó podívat se na pastviny a na gauchos (místní kovboje), ale po zjištění, že jediný autobus jede druhý den v půl páté ráno a žádné rozumné ubytování v blízkosti není, měníme plány a míříme nočním autobusem do Montevidea, změna je život.

3 - 4. 3.: Noční autobus jede asi pět hodin, takže dorážíme do Montevidea před pátou ranní. Akorát na krátký odpočinek na autobusovém nádraží, které je obrovské a kromě přehnané klimatizace (jako skoro všude) celkem pohodlné. Město je krásné, Zuzce přiznávám, že oproti Sao Paulu je teprve tohle zelené a upravené město. Hodně parků, stromové aleje a krásné pláže (ačkoliv s mořem špinavým zvířeným pískem). V centru starého města (Ciudad Vieja) lze najít i starší zástavbu, někdy trochu zašlou, ale vcelku pěkně působící dojmem koloniálního města. Původně místo začali osidlovat španělští a italší imigranti (ha, to vysvětluje to neskutečné množství pizzerií!). Mnoho plotů a zdí je pomalované bezvadným streetartem, kterého je po městě všude plno a vytváří fajn uměleckou atmosféru. Jdeme také na prohlídku místního divadla Teatro Solis otevřeného poprvé už roku 1856, které je nyní čerstvě rekonstruované a domovem dvou stálých ansáblů. Kromě vlastní tvorby je také členem přímých přenosů Opera live a dalších projektů, že se jen divíme.. Překvapuje nás i cenová politika divadla, kdy oproti všemu ostatnímu v Uruguay stojí lístek do celého sálu rovných 150 pesos (asi tak cena kapučína v zdejších kavárnách) a dokonce se pořádají zájezdy, kdy se celé jedno město zvedne a může připraveným vlakem zajet na prohlídku divadla, občerstvení i večerní představení zdarma. Sponzoři (kterých je hodně) či vláda musejí být velice štědří. Ještě navštěvujeme galerii moderního umění (nyní bohužel kvůli rekonstrukci zavřené) sídlící v nádherném pětikřídlém industriálním prostoru, načež Zuzka zařazuje Montevideo mezi svá oblíbená města. Uruguay nás nestačí překvapovat, z původních představ lehce rozvojové země jsme se zcela vyléčili. Krásná a bezpečná města, pěkné ubytování, co dodat.. snad jen škoda, že na to nemáme peníze.

Pozn. ohledně peněz: ubytování minimálně 700Kč, jídlo v rychlém občerstvení 130Kč+, jídlo v restauraci 200Kč+ a to bez pití, obecně ceny klidně ještě dvojnásobné. Pivo v restauraci pod stovku nejde. Na druhou stranu ceny státních institucí skvělé, vstupy za pár desítek korun, mhd levnější než v Praze.

5 - 6. 3.: Ještě 4. večer přejíždíme do města Colonia del Sacramento, blíže k Argentinským hranicím. Mají tu kemp (310 pesos, asi 250Kč / noc) a my pokračujeme v tradiční uruguayské stravě, tedy bageta/toastový chléb se sýrem a zeleninou (a pivem). Na fotkách zkoušíme i specialitu – míchaná vajíčka z plechovky od meruněk. Ráno jdeme do „centra“ a poznáváme spíš malé městečko, ale o to hezčí. Dvě nevelká náměstí, maják, kostel a pár koloniálních uliček. Další ubytování máme v Buenos Aires a to až od pondělí 7. dále, zůstáváme tak dva dny a atmosféru si poctivě užíváme. Colonia del Sacramento je zařezena na seznam dědictví UNESCO, rozhodně nechceme tvrdit, že by nebyla krásná, na druhou stranu podobných vesnic se najde v západní Evropě dost. Asi jde opravdu o koloniální unikát zde v Uruguay s divokou historií, od 17. století patřila Colonia každou chvilku někomu jinému - Portugalci, Španělé, Angličani a směs.

Uruguay byla perfektní, k vidění stále provozované americké veterány, krásná města i příroda. Všichni zde posedávají na vlastních židličkách, pijí maté a nikdo nikam nespěchá. Jen my, 6. večer nocujeme pod širákem v blízkosti přístavu a lodí v krásných 4:30 pokračujeme trajektem dále, směr Argentina!

< Ze Sao Paula na vodopády Iguazu a dál do Argentiny