Vstáváme rozumně a dle rad průvodce (textového) se vydáváme na vzdálené autobusové nádraží - že prý odtamtud jezdí spoje do Seti Fatma, malé vesničky zanořené v údolí Atlasu. Podle délky chůze a umístění nádraží začínáme mít pochyby - a to zcela oprávněně. Jak se ukazuje, z daného nádraží nevyráží tímto směrem zhola nic (vlastně jakýmkoliv směrem). Jdeme tedy zpět a rozhodujeme se pro pátrání po odvozu na vlastní pěst. Sledujeme, odkud vyráží autobusy a minibusy a nakonec v centru - kousek od místa, kde jsme ráno vyráželi objevujeme stanoviště maršrutek. Během pár minut nacházíme ty správné a vyrážíme!

K úpatí Atlasu jedeme téměř bleskovou rychlostí, dál už je to horší, nicméně za slabou hodinu a půl jsme na místě. Seti Fatma je známá kvůli řece a sedmi vodopádům poblíž, je to znát, všechno okolí řeky je obsypáno restauracemi a stejně tak začátek cesty do hor. Překvapují zvláště rozpálené tažíny, které jsou předem připravené a stačí si jen objednat - což samozřejmě děláme a narážíme na opravdu vynikající koupající se v olivovém oleji (jeden nám bohatě stačí pro oba).

Po posilnění vyrážíme nahoru do kopců a procházíme nehezky dlouhou a stoupající uličkou plnou obchodníků. Naštěstí i jim se do kopce zjevně nechce a postupně odpadají a řídnou, až je nahoře zcela klid. Pohledy jsou báječné a my se rozhodujeme obejít údolí a vrátit se zpátky jinou cestou. Jedná se zjevně o populární způsob - v cestě překáží větší skála a vylézt na ní jde jen za pomoci žebříku. Nic ale není zadarmo a za přistavení žebříku platíme každý pět korun. Pronajímat žebřík, to už je nějaké zaměstnání!

Po výlezu nahoru do mraků se vracíme zpět do vesnice a krásně chytáme minibus zpět do města, s dopravou sem opravdu není problém. Jen tak pro zajímavost, cesta po vlastní ose nás přišla na 200 korun pro oba, s cestovkou, která vás navíc jen vyzvedne v hotelu přijde cesta na 1350 korun.

Zpět na ubytování a za pár hodin ráno na letiště, škoda…

20. 11. 2015 - Džus v Marrakéši za pětku! ↔ 23. 11. 2015 - a zase zpátky