Motorkou do Sapy - když už pořídit motorku, tak si ji také pořádně užít. Na lodi jsem potkal Kimmy z Kalifornie, která už jednu vlastní a chystá se vyrazit na trip do Sapy, to zapadá do mého plánu a tak se rozhodujeme vyrazit společně. Do Sapy se standardně používají dvě cesty - dlouhá západní přes město Son La a krátká na sever po silnici č. 70. My se rozhodujem odzkoušet něco nového a volíme zlatou střední cestu - silnici 32 jedoucí přes hory. Nenacházíme o této cestě moc informací, ale dle mapy se zdá být zajímavá. Ačkoliv na kilometry je cesta poměrně krátká, počítáme spíš se třemi dny, točí se okolo hor a jízda bude na dlouho.

27. 8. Vstáváme, jdeme vyzvednout zaparkované motorky a zkoušíme… koupil jsem naslepo a motorku vidím poprvé. Vypadá v pohodě a hlavně jde nastartovat, brzdy brzdí a světla svítí, to stačí. Hledáme přibližný směr kudy z Hanoe ven a poprvé se potýkáme s místní dopravou - každý tu tak trochu jede vlastním směrem a důležité je se držet někde v proudu motorek. Máme skoro prázdné nádrže (těžko přesně určit, měrky nefungují) a hledáme po cestě pumpu. Cena za benzín je asi 21kč/litr, takže celá nádrž vyjde přibližně na 120kč, vzhledem k dojezdu nejlevnější způsob přepravy. Cesta v Hanoi je neustálé zastavování a křižování s ostatními, poměrně brzy zjišťuji specifickou vlastnost motorky a to ztuha jdoucí zadní brzdu a naopak dokonale fungující přední - první pád, lehce naražená ruka a škráblá noha, no bez toho by to nešlo. Po úspěšném čerpání již bereme silnici číslo 32B a s malými přestávkami jedeme do vesnice Yên Bái, která má ležet kousek od jezera. Kvůli hezčí a klidnější cestě se odpojujeme od hlavní a dál do vesnice pokračujeme podél řeky po okreskách. Silnice je trochu rozbitá, ale i tak jde udržovat pohodové tempo a fotit okolí. Doufáme v krásné ubytování na pobřeží jezera v Yên Bình, jenže nevědomi místní krajiny končíme na špatné - bažinaté straně jezera. Ubytováváme se v jednom ze dvou hotelů a po rychlém seznámení s místními jdeme spát, abychom mohli být znovu okolo šesté na nohou.

28. 8. Vyrážíme téměř s kuropěním, opouštíme jezero a míříme silnicí 37 na 32, která již má vést do hor a poté jen několik desítek km do Sapy. Jestli doteď byly výhledy skvělé, těžko pojmenovat cestu od Vân Chân do Mù Cang Chái, někdy ani nevěříme svým očím. Krajina se z bažin proměnila v kopce a pozvolna stoupající silnice otevírá pohled na rozsáhlá žlutá pole kvetoucí rýže. Cesta obtáčí hory a my se pomalu dostáváme dál. Před vesnicí Nghia Lo nás dohání vietnamský chlapík, který si nás pamatuje z Yên Bái ze včerejška a zve nás na kafe. Dostáváme vynikající silné a sladké, jaké se dělá jen ve Vietnamu - to nás ostatně doprovází po celou dobu cesty v trojnásobných dávkách denně. Zakecáváme se, dostáváme nabídku na práci a krom toho také doporučení na další část cesty, která má být krásná - a opravdu je. Stále stoupáme až se nakonec přes horské sedlo dostáváme na druhou stranu hor, kde leží Mù Cang Chái. Ačkoliv fotky jen ztěžka popíšou atmosféru vesnic a pohledů do údolí, alespoň něco. Večer přijíždíme do vesnice a přespáváme u jedné rodiny, jsme široko daleko jediní turisté a moc jiných možností ani nemáme. S rodinou užíváme i večeři a je to na dlouhou dobu nejlepší jídlo, co jíme.

29. 8. Prší a to ne ledajak, pravé monzunové období. Budík máme odvážně na pátou, ale při pohledu z okna odkládáme na další hodinu. Ne, že by pršet přestalo, ale déšť se alespoň trochu zmírnil. Oblékáme na sebe veliké pláštěnky a vyrážíme do deště. Nemusí se to zdát, ale i tak má cesta dobrou atmosféru. Opět stoupáme a nejvíce je to cítit na teplotě, ta může být okolo 18 stupňů, což v mokru a za větru není nic extra - zvlášť na nekryté ruce. Vše naštěstí spravují zastávky na kafe a nám se po pravé straně začínají rýsovat vysoké štíty hor. Po projetí vesnice Kè Cá odbočujeme doprava na přímou cestu do Sapy - nejvýše položenou silnici ve Vietnamu. Na té pokořujeme sedlo pod nejvyšší horou Fansipan měřící 3,143m. Vrcholek se nám bohužel zahlédnout nedaří a nakonec máme i trochu problém s pohledem před sebe, do deště se přidala neprohlédnutelná mlha. Do Sapy je to teď nicméně už jen kousek z kopce a my tak bez větších problémů dorážíme.

Celkově nádherná cesta, déšť nebyl stálý a výhledy vše vynahradily. Čas od času jsme se na cestě potkali s místními sebevrahy - řidiči autobusů, či většími náklaďáky, se kterými je potřeba bojovat o každý kousek místa, ale nic vyloženě nebezpečného. Snad největší překážku tvořili všudepřítomí vodní bůvoli a jejich pozůstaky na silnici. Po vymotání se z Hanoe byla převážně kvalitní silnice a těch pár úseků bláta a děr šlo překonat. Podobnou cestu lze jedině doporučit.