15. 8. Lůžka ve vlaku jsou neskutečně pohodlná. Natolik dobře se spí, že nás ráno o půl sedmé probouzí průvodčí (v Bangkoku jsme měli být v šest) a my zjišťujeme, že všichni již dávno vstali a stihlo se obměnit kompletní osazenstvo vagonu. Jímá nás malé podezření, že jsme naši zastávku přejeli, ale nakonec vše dobře dopadá a jen vystupujeme na jižním konci Bangkoku - je fakt velký. Jedeme kus metrem a kus nadzemkou a vyděšeni z velkého města míříme co nejrychleji na Ekkamai bus terminal a odtud k moři do Ban Phe, kde bereme loď na ostrov Koh Samet.

Koh Samet se alespoň mimo sezonu ukazuje jako výborná volba, turisti tu jsou, ale rozhodně jich není příliš a pláže jsou parádně volné. Náhodou nacházíme volné místo pro kemp a místo obyčejného hostelu tak budujeme základní tábor. Jako bonus dostáváme zdarma toalety a sprchu, nic víc ostatně nepotřebujeme. Střídáme pojídání krevet a chobotnic, popíjení piva a koupání se na pláži. Na ty dva dny nám to tu krásně stačí.

16. 8. Zuzce bohužel nadešel čas návratu, což je veliká škoda, ale nedá se nic dělat. Aby cesta alespoň neskončila moc jednodušše, po povalování na pláži zijšťujeme, že nám právě ujíždí potřebný autobus. Nemáme se jak dostat včas zpět do města na letiště. Rychle balíme všechny věci (včetně písku z pláže, není čas) a běžíme na loď z ostrova. Na pevnině nás před doháněním letadla zachraňuje minivan, který zastavuje kousek od letiště a my tak dorážíme s krásným předstihem.

Ještě přebalujeme a Zuzka už musí na odbavení, já zůstávám a jdu hledat last-minute lety do Vietnamu, no uvidíme. Moc díky za bezvadnou cestu a vůbec vše, bylo to supr. Odteď dál bude blog opět o něco chudší a to i z důvodu, že poslední funkční elektronikou se stal tablet. Notebook odnesl vlhké slané podnebí a nezbývá, než jeho služby uctít minutou ticha (ještě, že byl pracovní).