10. 8. Na ranní cestu do Phongsálí nás tentokrát nebudí vesnický rozhlas, nýbrž až druhý z budíků, co jsme si pro jistotu nastavili. Ke snídani kupujeme pár smažených banánů (dle Zuzky těsto plné oleje, mně chutnají) a vyrážíme. Okolo třetí jsme v “hlavním městě severu”, asi 1400m nad mořem, uprostřed zelených hor plných džungle a čajových plantáží. Město jako takové krásou neoplývá (ba naopak), ale my chceme hlavně do přírody, a tak za nekřesťanské peníze objednáváme na druhý den trek po okolních “Akha tribe villages”. Jedná se o odtržené vesničky, kde místní ve většině mluví vlastním dialektem (ne laosky) a žijí zčásti dle původních tradic a zvyklostí. Dnes už stíháme jen ubytování, procházku po městě (stmívá se okolo sedmé) a jsme zvědaví na zítra.
11. 8. Vyrážíme ve velmi nepříjemný čas - v osm ráno. Trek má trvat 5-6 hodin, tak nečekáme nic velkého. Jedeme kus dál od města a v další vesnici již pokračujeme pěšky. Skrz mladé čajové plantáže a rýžová pole. Čaj je nový, protože vesnice s farmáři se sem přestěhovala teprve před pár lety - ve snaze přiblížit se Phongsálí za účelem alespoň nějakého výdělku (ačkoliv do vesnice stále vede jen vyšlapaná cestička), rýžová pole nejsou překvapivě pod vodou, ale pěstuje se zde horská odrůda, která není na vodu tak náročná. Modernizace se zjevně dostává i sem a ve vesničce narážíme na generátor proudu a jednu bambusovou chaloupku plnou dětí sledujících televizi. Jinak popíjíme místní zelený čaj a s průvodcem s mačetou vyrážíme dál. V monzunovém období jsou cesty zarostlé a bez mačety se dají jen ztuha projít, procházíme bahnitou cestou - necestou, kloužeme a užíváme si. Bohužel nejsme jediní, jak zjišťujeme. Spolu s námi si užívají i popíjející pijavice. Zuzka objevuje jednu nepříjemně nasátou. Já jsem v pohodě, dokud nezjistím, že se mi uvnitř boty také dvě schovávají. Na konci cesty jich máme na kontě každý dobrých deset až patnáct.
Džunglí procházíme do další vesničky, kde náš průvodce domlouvá oběd u místních. Překvapivě nejde o nic předem připraveného. Jak se později dozvídáme, jsme vůbec první, kdo na trase jde a máme privilegium být prvními turisty uživajícími zatím neturistickou atrakci. 
Oběd je výborný, snad jen čistotu nahrazuje dostatečná zásoba místní pálenky z kukuřice. To, že jdeme zatím neprozkoumanou cestou, je znát i na stylu pochodu, nejdeme zrovna ničím prošlapaným, ale o to je pochod zajímavější.
Celý trek nakonec trval místo 5-6 hodin 10, což nás jedině těší. Výlet uzavíráme čajovou plantáží starou 400 let, která by měla mít nejkvalitnější čaj z oblasti. No skvělé, podobnou výpravu lze jedině doporučit.
