Ráno se probouzíme právě včas na východ slunce nad Bajkalem. Vyrážíme do půjčovny kol a vyfasujeme tři 'velocipedy' nevalné kvality i radu, kudy se vypravit na cca 30km výlet. Cesta vede nahoru na vyhlídku, dál asi přes tři hory a poté dolů k malému jezírku Jelga, od kterého se při pobřeží Bajkalu dá vrátit míň kopcovitou trasou zpět do Chužiru, kde jsme nocovali.

Vyrážíme pálícím poledním sluníčkem a ukazuje se, že písčité cesty na ostrově jsou pořádná zabíračka. Kola podkluzují, v písku plavou a na něktrrých místech zkrátka odmítají jet dál a boří se do písku, aspoň to moje. Po půlhodině marné a vysilující snahy přehodnocuju plán a vracím se dolů pod Chužir. Po krátkém oddechu na pláži vyrážím spodní cestou při pobřeží k jezeru Jelga.

Je to zabíračka i tak, za chvilku se vzdálím posledním zbytkům civilizace a šlapu vyorahlou kopcovitou krajinou. Cesta je tu už pevnější a jet se po ní dá. Po asi hodince dojedu do malé vesničky, kde mi dobrá bábuškka ukáže cestu dál a potěší mě informací, že je to už jen 4 km. Tak to je dobré, víc než půlku mám za sebou.

Šlapu dál, pot ze mě lije, nohy bolí, spálená ramena pálí, před každým kopcem si říkám, že za ním už to bude, jenže pořád nic. Trochu zpanikařím, že jsem snad ztratila cestu, tak počkám na projíždějicí auto. Řidička Jelgu nezná, ale po telefonické konzultaci mi řekne, že to je ještě dalších 10 km. Né, to přece není fér! Řidičce se do auta nevejde moje kolo, vypadá, že mě vážně lituje, ale pomoct nemůže.

Šlapu dál a po chvilce stopnu stařičkou UAZku, ze které se zubí dva mladí kluci s pivkem v ruce. Ano, i řidič…Jelgu neznají, ale ochotně naloží kolo i mě a zkouší ji najít v GPSce, ani ta ji ale nezná. Nevadí, prý se někde zeptáme. Kluci vesele popíjí. No co, na kole bych to nepřežila, tady jsou moje šance i s opilým řidičem vyšší. Ten má navíc vzadu malého syna, tak si říkám, že toho by snad neohrozil. Dojedem k malé osadě a řidič jde zjistit, kudy do Jelgy. Čekám v autě a říkám si, jak tohle dopadne, když najednou zahlídnu Kafeho motorkářský šátek na hlavě. Áaa našli jsme se! Tohle je Jelga! Hurá! Zapijeme shledání stakančíkem vodky, ukáže se, že kluci mají v kufru plnou přepravku láhví.

Po troše dalšího popíjení už to na cestu zpět na kole nevypadá. Kluci zázračně narvou všechna tři kola i nás do auta a začíná zběsilá jízda plná hopsanců, ostře nakloněných zatáček a zastávek na vyhlídkách. Kluci - Alexandr, Alexandr a Anton mluví jen rusky, ale jsou srdeční a dokonce nechají Kafeho řídit. Gazuj gazuj, volá Alexandr, Kafe na to šlape o sto šest, je ve svém živlu a my se vzadu snažíme nezabít se o strop auta a nenechat vypadnout kola, která způlky visí z otevřeného kufru.

pozn. od Kafeho: Jízda byla klidná a bezpečná, nevím, co holky povídaj…

Zbytek krátce: tentokrát spíme u pláže, opět parádní počasí a večer i plavání v poněkud studeném Bajkalu.

Ráno zpět do Irkutsku a poslední část společné výpravy před námi…