Z Verchoturie jedeme zpátky do Jekatěrinburgu. Vlak je dost starý a sedačky nepohodlné, ale všechno vynahrazuje milá a sdílná průvodčí. Je to bývalá učitelka, proto má asi s naší ruštinou trpělivost a dlouho si s námi povídá. Dokonce mi povolí na tajňačku si zakouřit na konci vlaku, ale je to naše tajemství :)

V Jekatěrinburgu na nás bude čekat Maksim. A opravdu čeká, protože kvůli všem těm posunům jsme mu napsali, že dojedeme o hodinu dřív. Ale neujede nám a zaveze nás do krásného dřevěného domu na břehu jezera, kde bydlí se svou skvělou rodinou.

Pohostí nás večeří, pivem a taky domácím kalvadosem a celý večer proběhne v úžasně přátelském duchu. Povídáme si, Maksimův tatínek hraje na klavír a dolévá pálenku, maminka servíruje domácí chleba, kuře a spoustu dalších dobrot, malá Anastazia i její těhotná maminka si s námi statečně připíjejí alespoň vodou. Následuje ještě venovní grilovačka a ruskočeská družba. Ještě rychlá sprcha v neuvěřitelně parádní dřevěné sprše a šup do peřin.

Ráno má pro nás Maksim atraktivní program. Pracuje totiž na Jekatěrinburgském magistrátu v oddělení cestovního ruchu a právě v neděli se pro místní pohlaváry koná ukázka folklórního programu se vší parádou. A my jsme taky pozvaní!

Vyrážíme na evropsko-asijskou hranici (asi 17 km od města), kde se asi tisíckrát fotíme s památníkem - vyfoť mě, jak stojím jednou nohou v Asii a druhou v Evropě. Vyfoť mě, jak skáču z jednoho kontinentu na druhej. Vyfoť mě, jak sedím jedním zadkem na dvou kontinentech! Izvinítě, možno nás vyfotit vsje? :D

A pak už to vypukne. Děvušky v národních krojích nás pohostí chlebem, solí a tatarským čak-čakem. Pak jdeme do místního hájku, přivazujeme každý na břízku mašli, která nám zajistí splnění přání, necháváme si od místního siláka vyrazit pamětní minci(Kafe se o svou statečně postará sám), ukládáme další přání do zapečetěné láhve, prohlédneme si tradiční výrobky všech tří ruských republik, vyrábíme ruskou panenku a po ukázce národních tanců a zpěvů je každý z nás zvlášt uvítán na hranici stakančikem vodky, okurkou, chlebem a hlavně sborovou zdravicí. To je zážitek! (viz Zuzka a Kafe)

Ještě dostaneme certifikát na potvrzení, že jsme překročili hranici, a vyrážíme zpět do města. Maksim je nám dokonalým průvodcem, je vidět, že své město miluje a je na něj právem pyšný. Ukazuje nám všechny místní zajímavosti a památky, mimo jiné i slavný Chrám na krvi, místo, kde byla v roce 1918 vyvražděna carská rodina.

Poobědváme výborné pelmeně, posedíme v parku na náplavce a bohužel je čas vyrazit na vlak. Loučíme se s Maksimem i jeho pohostinnou rodinou a slibujeme si, že se určitě někdy musíme potkat v Praze.

Maksime, ještě jednou Tobě i Tvé rodině tisíceré díky!