User Tools

Site Tools


denik:14_06_28

Verchoturieské nádraží nás vyplivne do malého městečka, které překvapivě nespí. Ale stačí jeden dotaz, abychom zjistili, že opatství, do kterého máme namířeno, se nachází 8 kilometrů daleko. Pěšky je to na celou noc, ve třech a s megakrosnami asi nikoho nestopneme. Nebo ano? Co zkusit stopnout MHD? Jdem do toho a řidič překvapivě zastaví a za pár rublů nás doveze přímo před monumentální komplex opatství Verchoturie.

Chvíli postáváme venku, ale branka je otevřená, tak vejdeme. Mnich, co hlídá u vchodu, nás překvapivě nevyhodí, ale vybaví nás dlouhými sukněmi (zavinovací a černé, docela šik na mužský klášter) a šátky na hlavu. Po obligátním vysvětlení, kdo jsme, odkud jsme přijeli a co děláme v Rusku, se zeptá, zda chceme přespat. Tak jestli to jde, nebudeme se bránit… A ono to jde.

Mnich nás odvede do staré ubytovny, kde zkontrolují naše pasy a ubytují nás na pokojích po cca 20 lidech. Na našem pokoji už se ukládá asi pět ruských sester, které nás podarují domácími pirožky se zelím a čajem a asi by rády poklábosily na nějaké to svaté téma, ale my nemáme čas.

Na večeři nás totiž pozval sám představený kláštera, otec NevímeJakSeJmenoval. Usedáme u dlouhého stolu a dostáváme boršč, těstoviny se sýrem a samozřejmě čaj. Otec NevímeJakSeJmenoval nemluví ani slovo anglicky, ale my už jsme ostřílení, takže s pomocí naší neodolatelné ruskočeštiny vykládáme náš příběh. Na oplátku se dozvíme, jak to chodí v opatstvi.

Spát se chodí kolem půlnoci, vstává se v 6:30 a v sedm začíná pětihodinová modlitba, oběd, výuka a další bohoslužby. Mniši nesmějí jíst živočišné produkty a maso, pít a kouřit.

Náš průvodce má impozantní postavu, smysl pro humor a překvapivě je mu teprve 26 let. Vezme nás na procházku po opatství, kde je mimo několika monumentáních kostelů a naší ubytovny ještě ubytovna pro mnichy a chlapecká škola. Otec s neznámým jménem nás pozve ještě na čaj a klikvovou marmeládu a dostaneme se i na intimnější témata, jako je pití vína, které mniši můžou (ale jen čut čut, trošku).

Co mě překvapí, že celibát je u nich volitelný, musí se jen včas rozhodnout, kterou cestu nastoupí. Tak jestli se rozhodujou třeba ve 12, může to být docela osudová chyba. Do takových podrobností ale náš rozhovor nezabíhá.

Usínáme na drátěných houpacích postelích, vyčerpáni dlouhým dnem plným nečekaných zážitků. Ráno v sedm nás čeká modlitba. Vlastně pro nás už v pět, vlivem všech těch časových posunů.

Ráno se rozhodneme, že pětihodinovou bohoslužbu, kterou slouží náš kamarád otec, nemusíme vidět celou, ale radši si pospíme. Kostel je plný babiček, jeho monumentální lodí se nese nekonečná zpěvná modlitba, babičky a mniši se pořád křižují a klaní směrem k oltáři a ikonám a ve vzduchu voní tenké svíčky, které se u oltáře zapalují.

Po krátké dopolední prohlídce přilehlého městečka následuje oběd, kde nás rozdělí na ženský a mužský stůl. Zdá se, že večerní společné posezení byla celkem výjimka. Ujímáme se mytí nádobí a Kafeho spolubydlící si všimne naší kytary, kterou se už od Prahy marně snažíme naladit. Ujme se jí a zazpívá s ní pár náboženských songů.

Jeden z návštěvníků kláštera, který mluví trochu anglicky, nám nabídne odvoz na nádraží a tlumočnické služby. V autě mu cinkají zvonečky a z rádia se line chorál. Na nádraží zjistíme, že vlak nám odjíždí za deset minut. Dobrá náhoda, vzhledem k tomu, že jich do Jekatěrinburgu denně jezdí jen opravdu pár.

Posíláme po něm do opatství upřímné díky, pozdravy a malý příspěvek na provoz a odjíždíme s parádním zážitkem (a naladěnou kytarou!) :)

~~DISCUSSION~~

denik/14_06_28.txt · Last modified: 2015/11/25 20:12 (external edit)