23. 6. Zácpa Jsme na cestě mezi Moskvou a Suzdalem - alespoň v to doufáme, místo v Suzdalu máme být vysazeni na křižovatce několik km vedle. Dnešní den prozatím zajímavý.

Ráno nespěcháme a s vědomím, že autobus jede až v jednu vstáváme později. Po zběžném přepočítání času a délky cesty zjišťujeme, že rozhodně není tolik času, kolik by se mohlo zdát. Co se dá dělat, pojedeme autobusem ve tři. Najednou je času opět dostatek času a nastává pohoda. Vyrážíme k Olje odevzdat klíče, poděkovat za perfektní nocleh se vším všudy a pak už rychle na autobusák. Pro zajímavost: opět prší, už nás to ale nijak nevzrušuje. Na autobusové nádraží dorážíme s nádherným předstihem 15 minut. Chtěli jsme více, ale i to určitě musí stačit.

K našemu překvapení se lístky nekupují řidiče, ale v budově u kasy, kde je poctivá fronta a my tak jen od okýnka sledujeme, jak náš autobus opět ujíždí. Zachraňuje nás místní nádražka, kde je pivo za 70 rublů (snad nejlevnější v Moskvě) a docela příjemné prostředí.

Náhodně přisedáme k postaršímu pánovi, který zde rozhodně není na pivu poprvé. Překvapivě se rozhovoří anglicky a postupně zjištujeme, že jde o vysokoškolského profesora fyziky, spolupracujícího s Teslou Brno. Po třetím pivu a důkladném výkladu už konečně vyrážíme autobusem v pět směr Suzdal.

Poučení číslo 8: nepít před dálkovým autobusem pivo! Poučení číslo 9: pravděpodobnost zaseknutí autobusu v zácpě se úměrně zvyšuje s počtem vypitých piv.

23. 6. 22:00 Suzdal Po 4 a půl hodinách v autobuse a po čůrání u dálnice jsme tu! Krásné malé město, kde je chrámů víc než domů. Spíme v louce kousek od hřbitova, je tu klid.

Zuzka doplňuje: Najít v Suzdalu klidné místo, kde postavit stan, je těžší než se zdá. Když konečně doputujeme k lesíku, co jsme si zdálky vyhlídli, a podivíme se, co to tam svítí za domečky, zjistíme, že je to obrovský hřbitov. Paráda! Kafe považuje za skvělý nápad, ubytovat se hned vedle. “V lese u hřbitova? Děláš si srandu?” - “Mrtví už ti nic neudělají.” Zajímalo by mě, jestli Kafe někdy viděl nějaký film o zombie apokalypse.

Trvám na tom, že s mrtvolama jeden les v noci sdílet nebudu, tak se přesouváme o pár set metrů dál a zakempujeme pod tenkými břízkami kousek pod silnicí. Pomalu padá tma, přijeli jsme v 10 hodin, ale úplně se nesetmí nikdy, noc je světlá. Stavíme stan (docela poprvé), takže hotovo máme chvilku před půlnocí. Od hřbitova se ozývá (snad) psí vytí.

Zdá se ale, že než nás sežere cokoliv nemrtvého, padnem za oběť komárům. Slovu repelent asi ruský hmyz nerozumí, takže se smíříme s tím, že výměnou za noc na jejich území ulijeme trochu své krve. Vaříme si pytlíkovou kulajdu a Babica by koukal. Místo sporáku liháč, místo hrnce ešus, místo pokličky pytlík od polívky a místo přílohy starou bagetu, co by zabila medvěda (kdybych ho s ní praštila po hlavě).

Polívku zapíjíme vínem od ruského kamaráda z lodi a překvapení dne: je vynikající. Když se na nerovném terénu láhev zapotácí, Kafe vypadá, že se ho zmocní infarkt. Stačí ale dva loky rižského balzámu a vrací se mu barva do tváří :)

Usínáme a já se nahlas zaraduju, že neležím na straně u hřbitova, ani u výlezu ze stanu. Kafe se chvíli tiše směje a pak z něj vypadne, že duchům je to jedno, jestli ležím uprostřed. Hůůů! Chvíli se ho snažím udusit polštářem, ale pak si říkám, že v dané situaci by to bylo kontraproduktivní. Tak radši usínáme.

~~DISCUSSION~~